David Vo Tien | Články / Recenze | 01.04.2014
Když se zmíní jméno slovinské skupiny Laibach, často následuje litanie kleteb, ve kterých za sebou pochodují slova jako kontroverzní, fašisti, komunisti. Laibach jsou provokatéři a jejich počínání má být kamínkem v botě ze své podstaty. Ale pokud je jejich militaristická image chápána jako glorifikace jakékoli totalitní ideologie, jde o interpretační selhání. Laibach vždy podkopávali autoritu propagandy a demagogie jako takové a zesměšňovali ji. Když použili svastiku, byla to svastika Johna Heartfielda, umělce, který si rozhodně o víkendu nedával s Hitlerem crystal meth. „Jsme asi tak fašisty, jako byl Hitler malířem.“ Vůdce se nezesměšňuje. Vůdci se heiluje a říká ano. Vůdce má pravdu a malovat umí.
Co čekat od kapely, která osm let nevydala desku, když nepočítáme soundtrack k filmu, v němž nacisté po své porážce utekli na měsíc a píchají afroamerickým kosmonautům árizující sérum, přičemž na posledním desce naložila se státními hymnami po svém? To je řečnická. Rammstein pro dospělé už neplatí. Pokud jde o kytary, kde nic tu nic, to ale platí už spoustu let. V případě Laibach kytary nikdy nebyly ústředním nástrojem propagandy. Úvodní Whistleblowers začíná radostným pohvizdováním laibachjugend (čti chlapců), které je nosným melodickým prvkem skladby. Počáteční pochodový rytmus se mění ve skočný beat doprovázející hvízdání až do konce. Jedním výstřelem - martial pop. Těmi Whistleblowers, o kterých je řeč, jsou Snowden, Manning a Assange. Ano, pořád se bavíme o nové desce Spectre od Laibach. Videoklip sdíleli WikiLeaks a třeba i Soap&Skin. Kontroverzní, velice.
Kromě toho, že se texty zabývají aktuálními politickými tématy a absentují cover verze, Spectre se vymyká předešlé tvorbě i zvukově. Industriální dance? Martial? Pop? Blitzkrieg pop?! To i hymny na Volk byly uchopitelnější. I když k těm má Spectre asi nejblíže. Bicí s elektronickým zvukem, synťáky, rázně deklamované texty pancéřovým hlasem (Milan Fras) a zpěv, jehož poslech nechá vojáky zapomenout i na šrapnely v břiše (Mina Špiler). Její sametově něžné podání Across the Universe či Ohne Dich by si zajisté pochvaloval i milovník hollywoodských muzikálů Josif Stalin, na Spectre ale na tak procítěný zpěv není místo, místo anděla přichází Ilsa vlčice. Přestože převažují nakažlivě chytlavé disco momenty, něco glitche a tu a tam dub, v případě skladby No History dokonce dubstep, diskotéku bortí texty - „No God, no rules to scare you all“, Occupy Wall Street a nakonec i Arabské jaro. Nemluvě o tom, že o Bossanově prohlásili, že je „vyhlášením války proti všem macho-posedlým tyranským vládcům a politickým systémům“. Hotový Mein Kampf. S takovými kamínky se špatně tancuje.
Jde o posluchačsky nejvlídnější album v jejich historii. Na rozdíl od posledního WAT, Spectre těžko vyvolá touhu dobýt Polsko nebo si leštit těžké boty. Ať už je to jak chce, Laibach opět nutí zamyslet se nad tím, kam je možné zajít, hudebně i tematicky, a pokládají otázku, jak se posluchač popere s na první pohled nejednoznačným obsahem. Pokud tedy přistoupíte na manipulativní pravidla jejich cynické satiry. Čekat stagnaci od kapely, která převedla Bachovy fugy do elektronické hudby pomocí počítačového programu, není nenaplněné naivní posluchačské (ne)očekávání, ale automatické očekávání nenaplnitelného. Těžko se tomu divit. Resistance is futile. We are Laibach.
Laibach – Spectre (Mute, 2014)
http://www.laibach.org
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.