Články / Sloupky/Blogy

Fanouškovská #1: Joy Division

Fanouškovská #1: Joy Division

sheresky | Články / Sloupky/Blogy | 09.03.2013

Pamatuju si, že Eliška seděla na posteli, dívala se skleněným pohledem na mě a já zase na ni. Pod levou rukou měla kaluž krve, a i když jsem tohle viděl a věděl jsem, že není ani čas pozdravit, trvalo mi minimálně tři filmové vteřiny, než jsem pochopil, o co tady jde.

Eliška se chtěla podřezat, ale udělala strašně moc chyb. Otevřela Kristu jen jednu ruku, navíc táhla poslední tah jezdcem příčně, nikoliv směrem k lokti. A všude kolem byly desítky lidí. Na internátě se musíte zastřelit nebo skočit z okna. V opačném případě hrozí, že vám do pokoje někdo vejde, sedne si vedle vás a bude vám držet ránu, dokud někdo neuslyší ten naivní křik o pomoc.

Seděli jsme vedle sebe a já jí povídal nesmysly, jako že všechno bude fajn a jak stojí za to žít (tehdy jsem tomu snad i věřil). Bizarní atmosféru, kdy se záchrana života smrskla na statické odpolední posezení, kde nic nebylo jako ve filmu a dojemný konec neležel schovaný na ovladači, celou atmosféru jedné minuty, která rozhodovala o všem (v jejím případě) a o ničem (v mém případě) podkreslovala mně neznámá hudba, která ze začátku hrála jen tak mimoděk, ale neustálým opakováním fráze they keep calling me, keep on calling me se pomalu a navždy stala mým průvodcem při hrátkách s jednostrannými mincemi. Tak jsem začal poslouchat Joy Division.

Eliška to přežila, samosebou. Přišlo mi trochu necitlivé, po tom všem, dojít za ní do nemocnice a zeptat se, co to tehdy hrálo, když se jí pomalu vyléval život na podlahu. Ahoj, pamatuješ, jak ses chtěla zabít? Nevíš, co to bylo za song? Jenže ta strnulost, bezvýchodnost a intimita deprimujícího postpunkového rytmu mi zůstala v hlavě. Internet byl tehdy ještě černobílý a v Rock a Popu měli recenze jen na nové desky a dvacet čtyři rubrik o Queenech, takže nebylo moc studen poznání, které by se daly načerno narazit.

Čtrnáct dní po té události jsem šel na její pokoj zjistit, jestli je v pořádku, a přitom jsem jí prohledal stojan na cédéčka. Smála se tam na mě deska Still (kde ji, sakra, ta holka, která běžně poslouchala Ace of Base, vzala?) a za pár dní už jsem měl vlastní. Začátky nebyly růžové. Při každém poslechu Dead Souls jsem cestoval zpět v čase do onoho dne, takže jsem ji po čase začal přeskakovat. A při tom jsem četl, že Ian, kluk, který to všechno spáchal, byl vlastně taky docela mrtvá duše. Když jsem se dočetl, jak Joy Division skončili a uvědomil si, jak jsem je poznal, trošičku jsem nadzvedl obočí.

Schopenhauer kázal něco ve smyslu, že smrti se není třeba bát, protože když jsme my, není smrt a naopak, takže ji vlastně vůbec nepotkáme. Ian se smrti bál. Pak s ní ale podepsal moc výhodnou smlouvu. Že tu zůstane navždy. Na Iana se za tenhle kamarádšoft zlobit nemůžete. I když mohl počkat. V jeho případě ale nešlo o nepovedenou love story jako u Elišky, bylo toho víc. Všechno to začalo příliš brzy a už nikdy nepolevilo. Sláva, milenka, dítě, epilepsie a všechny ty nešťastně se tvářící fasády manchesterských sídlišť si pomalu ukrajovaly svůj díl a v případě Iana, člověka, který se narodil v černém, bylo krajní řešení nevyhnutelné.

Eliška už nikdy Joy Division moc neposlouchala. Nedivím se jí. Já jsem jim propadal každým týdnem víc a víc, protože největší šanci na úspěch má u mladých zrajících duší, které pořád marně hledají své cynické momenty. Jsou zacyklené v deziluzích antických tragédií, které nepřicházejí, ale potřebují slova, natolik obecná, že se dají aplikovat na každý druhý lidský osud.

Ian byl obyčejný člověk. Možná to je důvod, proč nás fascinuje a přitahuje. Není to ikona, kterou taháte z nebes a představujete si, že jednou budete jako on. Je to kamarád, který je na tom vždy o něco hůř než vy. Než jsem dospěl a přečetl si Fight Club od Palahniuka (krok, ve kterém moje generace přeskočila ze škatulky nihilista do škatulky anarchista), byl to vždy on, kdo promlouval mými ústy, tak jako Tyler promlouval vypravěčovými. Byl u všech lásek, u všech zklamání, u všech explozí mého života, které jsem nikomu nepověděl. Byl vždycky při tom a vždy našel lepší a výstižnější větu či verš, kterými všechno shrnul s gotickou osudovostí a romantickou nonšalantností.

Když jsem pak v životě přemýšlel o tom, že si ustřelím hlavu, Joy Division mi to vždycky překazili. Jednak jsem si chtěl před tím pustit Idiota od Popa a toho jsem nikdy neměl (a dodnes nemám, prevence), jednak mě vždycky chytl hned první song a už nepustil. Vždycky, když začala znít Atmosphere, říkal jsem si, paradoxně, že se mi vlastně ještě nikam nechce. Nebo je v pekle obchod s vinyly? Může si tam člověk pouštět cokoliv, nebo tam za trest celý den hraje reggae?

Časem jsem zjistil, že existuje i jiná hudba, možná i lepší, ale málokterá je intimnější. Mohl za to zvuk, všechny atributy, kterými se Joy Division odlišovali a které dotáhli k dokonalosti. Smutné pravdy schované v na první pohled obligátních větách.

Still se pořád válí někde doma. Různí hudebníci se mi Joy Division vytrvale snaží zprotivit neustálými cover verzemi nebo revival bandy, ale zatím jsem to vždycky ustál. A ustojím i v budoucnu, protože s každým dalším zbytečným rokem víc a víc chápu, že ty basové linky, že ta bezradnost v jeho hlase... Nebyla to jen hudba, ale zápisky z každodenního života.

Nebyla to jen hudba, ale zápisky z každodenního života.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #13> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články