Články / Sloupky/Blogy

Filmovka 2018 z vlaku III.: Karel Höger a vzpoura koťat

Filmovka 2018 z vlaku III.: Karel Höger a vzpoura koťat

Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 04.08.2018

Mezi zastávkami Nové Sady a Hlavní nádraží jel dnes ráno vedle naší tramvaje po kolejích Karel Höger. Nikoli, nejde o halucinace způsobené již pětidenním vlakovým pendlováním mezi Brnem a Hradištěm. Jméno zvěčnělého barda totiž nese tramvaj, kterou si takto v rámci pěkné akce DPMB pojmenovala čtvrť Královo Pole. Karel Höger (bard, nikoli tramvaj), hrál navíc ve filmu, který pro mě na letošní LFŠ zatím představuje nejpříjemnější překvapení.

Jarní povětří (r. Ladislav Helge, 1961) je uváděno v sekci Filmová čítanka: Roztržená opona, která se snaží na čtyřech tematicky blízkých dvojicích filmů, vždy po jednom z USA a ČSSR, ukázat pestré podoby filmové propagandy na obou stranách železné opony. Přiznávám se, že šlo tak trochu o nouzovou volbu. Navíc bylo jasné, že pokud bude úvod Aleše Římana delší než šest minut, budu muset ještě před koncem utíkat na vlak. Úvod trval minut devět.

Jarní povětří bylo natočeno k 40. výročí založení KSČ a rovnou i ke 13. výročí Vítězného února. To zní, jako bychom se měli připravit na pořádnou dávku soudružského patosu, překrucování dějin, hřímání a sborového zpěvu. Ladislav Helge ovšem točil filmy úplně jiného druhu. Už jeho debut Škola otců (1957) byl citlivou ale důraznou kritikou rodinných a společenských poměrů na jihomoravském maloměstě (natáčel se převážně v Mikulově), silně ovlivněných stranickou hierarchií. Už tady je ale vidět, že Helgeho zajímá především vztahová dynamika v rodinách, vztahy rodičů a dětí, vztahy mezi manželi. Dovedl je zachytit v celé jejich komplikovanosti a mnohovrstevnatosti. Tím jsou jeho filmy nadčasové a Ladislav Helge tak pro mě aspiruje na titul našeho nejlepšího neznámého režiséra. S filmem na politickou objednávku se popasoval skutečně se ctí. Je až neuvěřitelné, jak může být film o únorovém komunistickém puči neschematický. Však se taky málem nedočkal premiéry a po roce 1968 se nepromítal už vůbec.

V centru filmu stojí Jana (výborná Libuše Švormová). Mladá vysokoškolačka, dívka z dobré buržoazní rodiny, která se však už rok tajně schází se studentem medicíny Jindrou (Jiří Vala), takto předsedou studentské stranické buňky. Její otec (Karel Höger) je distingovaný pán, který pije čaj z míšeňského porcelánu a v knihovně má fotku Masaryka. Svou dceru miluje, od malička spolu mají výborný vztah. Jana je tichá, milá a nenápadná. Slušně vychované děvče, které nechce nikoho zarmoutit. Pomalu ale jistě však začíná chápat, a diváci s ní, že je v podstatě jen loutkou, kterou vodí muži. Jak Jindra, tak její otec vědí vždy lépe než ona, co si Jana vlastně myslí, jaká je a co je pro ni nejlepší. A Jana by chtěla konečně zjistit, jaká je doopravdy, sama za sebe. Začne to nenápadně, když se ohrazuje proti oslovení kotě. Pokračuje to jejím vyplněním přihlášky do Strany, proti němuž je nejen její otec („Hlavně se nepleť do politiky, vůbec nevíš, co je to za špínu.“), stejně jako její milý („Není to nic pro tebe, vůbec nevíš, co to obnáší.“). A končí to otevřenou vzpourou, kdy vyčte otci jeho prospěchářský vstup do KSČ a odchází z domu. Ovšem nikoli k Jindrovi do podnájmu, ale na koleje k přítelkyni Zorce. V závěrečné scéně je jasné, že pokud bude vztah s Jindrou pokračovat, bude to vztah dvou rovnocenných bytostí.

Ve filmu se objeví i tematika ztracené válečné generace: Jindra a jeho přátelé dokončují vysokou jako skoro třicátníci („fotři ve školních lavicích“), jsou mezi nimi i otcové dětí, kteří žijí ze stipendií a bydlí v rušných sdílených studentských podnájmech. Dojde i na odhalení nepěkného ledví navenek spořádaných manželství. Vztah Janiných rodičů je za fasádou úsměvů a korektní komunikace plný výčitek a hořkosti. Oba mají pocit, že se obětovali pro rodinu. Matka byla vmanipulována do pozice hloupé ženy, která může své schopnosti projevit maximálně v kuchyni. Zpětně chápeme, že špičkování, které jsme na počátku filmu mohli vnímat jako nevinné, bylo ve skutečnosti poměrně nepěkným otcovým ponižováním matky (“ty se nemusíš bát, vařečky nezestátní”).

Ano, ve filmu se dočkáme i na stranických schůzí, provolávání hesel a sborového zpěvu. Ale všechno to působí tak nějak normálně. Zcela tu chybí bezchybní a dokonale šťastní soudruzi, zároveň nikdo nepůsobí pohledem dneška jako nějaké zločinné bolševické monstrum. Vstup do strany je tu něco, co je prostě momentálně mezi mladými celkem in, navíc je to dobrý prostředek vzpoury proti měšťáckým rodičům. Někdo by mohl namítnout, že v tom je právě nebezpečnost filmu. A že je nebezpečné zobrazovat komunisty jako úplně normální mladé lidi. Ale když on je Helgeho pohled mnohem blíž realitě. A pomůže nám pochopit, kde se všichni ti komunisti „najednou“ vzali.

Každopádně je úžasný zážitek jít na film o Vítězném únoru a dostat vztahové drama o emancipaci mladé ženy tak dobře natočené a napsané, že je pořád aktuální. Cestou ve vlaku do Brna jsem si pak představovala, jaké by to bylo, kdyby si z Jany vzala příklad středeční hostka LFŠ Iva Janžurová. To by pak slizkému Jaroslavu Sedláčkovi, který moderoval debatu po filmu Pane, vy jste vdova, mohla znechuceně říct: „Přestaň mi laskavě říkat Ivuško!“

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články