Hádanky z Utrechtu – Synové a královny

Tohle se může stát jenom tady, napadá mě při pohledu na osamoceného Theona Crosse, který na rozlehlém pódiu sálu Ronda se svou tubou diktuje rytmus i kroky dvěma tisícovkám nadšených návštěvníků. Koncert Sons of Kemet vrcholí – jízda do budoucnosti kolem sebe nechává vyvrácené patníky a cedule s nápisy jazz, rock, calypso nebo dixieland – Karibik a Afrika jsou stejně daleko (nebo blízko?) jako Mars. Hutné hymny z oceňovaného alba Your Queen Is a Reptile se živě proměňují ve spletité klubko hadů, bez šance tušit ze které strany to přijde, kde je konec nebo začátek. Odměnou je dosud asi největší nával festivalu. Nečekaně a hlavně zaslouženě.

Tým kolem festivalu Le Guess Who? je možná až příliš pracovitý, kolem ústředního programu vyrostla hustá síť doprovodných akcí, některé z nich se pravidelně opakují, jiné jsou unikátní ke každému ročníku. Nebudeme si stěžovat, že nevíme kam dřív, ale ve skutečnosti to přesně tak vypadá – na všechno rozhodně není čas. Program v turecké čtvrti Lombok soustředěný kolem místního tržiště vypadal zatraceně lákavě, podobně jako série přednášek, prezentací nebo promítání soustředěných okolo osobností, které letos na festivale vystupují. Kurz slam poetry se Saulem Williamsem? Žádný problém. Hned několik lidí se zmiňovalo o snímku Blaze, vyprávějícím osudy jednoho z psanců texaského country. Snímek okouzlil letos také v Sundance, k němu se ale snad ještě někdy dostaneme. Zajímavá byla instalace Sâadaneho Afifa The Black Chords – třináct elektrických kytar a zesilovačů rozestavěných v lodi kostela Nikolaïkerk. První dojem zavání samoúčelností, ale když se kytary podle (náhodného?) programu rozezní, tak najednou nepatřičnost přechází a dostavuje se pocit konsensu. Tudy ano, snad instalaci viděl Stephen O’Malley. I když, možná snad raději ne.

Letošní program nabízí hned několik nových venues, jedním z nich je klub Kytopia sídlící na břehu kanálu Oudegracht, nedaleko (a na protější straně) od pověstného pubu Café België. Skvělý prostor připomínající Palác Akropolis (odmyslete si zásahy Františka Skály) je otevřen od roku 2015 a vede ho místní hudebník Colin Benders, pohybující se hlavně v jazzových a elektronických vodách. Tým klubu je velmi aktivní, běžný program k prasknutí nabitý a atmosféra? Tu mohou rozdávat i na cestu domů. Rozverná čtveřice Orchestra of Spheres, mimozemšťani, kteří za místo svého původu uvádějí Wellington na Novém Zélandu, sem zapadá naprosto dokonale. Disko, funky, mbalax, prog rock, proto punk a desítky dalších ingrediencí zamíchaných čarovnou a dokonale ujetou polynéskou vařečkou. Do hlavy se vkrádá vzpomínka na Mimikry, úplně tam toho Lábuse vidím. U zvukaře si do rytmu pokyvuje King Ayisoba, který hrál se svou kapelou před nimi, za merch pultem tančí Arnold de Boer z The Ex. Všechno na svém místě.

Sons of Kemet vystoupili s přízviskem XL – čtyři bubeníci, jeden tubista a saxofon, potažmo klarinet v rukou Shabaky Hutchingse, leadera kapely, který si zbytek sestavy během koncertu intenzivně dirigoval. Fascinující podívaná trvala hodinu a čtvrt, skladby věnované Hutchingsovým královnám se proplétaly navzájem – v podstatě šlo o jeden dlouhý působivý track, ve kterém probleskovaly motivy známé z alba, přerušovaný pouze vášnivými výbuchy potlesku. Vyčerpávající zážitek. Euforie. Hned po koncertě kupuji (poslední) vinyl, rezignovaně vypouštím Gaiku a po krátkém vydýchání mířím na Neneh Cherry. Pěkné, důstojné a milé, podobně jako vystoupení Devendry Banharta několik desítek minut předtím, v případě zpěvačky určitě mnohem lepší než před několika týdny ve Vídni, ale v kontextu utrechtské přehlídky poněkud neuspokojující. Rudé peklo, které po jedné hodině rozpoutali v Rondě The Bug a Miss Red na chvíli probírá, nohavice vlají a podlaha se třese. Jenže srdce, duši a myšlenky mají pořád pevně v rukou synové. A královny.