Hlody z Pohody #3

Cílová čára. Příslib sprchy, vlastního záchoda i postele leží na dosah a s každým metrem blíž k domovu vábí čím dál silněji. Cosi vás ale brzdí. Jako byste se někde zahákli tílkem, a i když vás na to kámoš upozornil a píchnul vám, pořád máte pocit, že s sebou táhnete něco navíc. Snad stesk, možná touhu po dalších dobrodružstvích, jak s oblibou říkával Foglar. Víte, že v krátkém horizontu opět něco přijde a těšíte se na to, stejně jako máte tendenci se ptát sami sebe, jestli na vás festivaly po těch letech přece jen nejsou moc.

Ta dvojakost je zákeřná překážka. Překonává se tak těžce, až se dostavuje pocit, jestli vůbec jde zdolat. Jakékoliv očekávání umí zahalit do poloprůhledného rubáše, co skrývá úplnou identitu budoucnosti, jako i na Björk máte tendenci nahlížet jako na atraktivní ženskou, ale chybí vám jistota, protože obličej schovává za maskou. Dokonce i verdikty jsou věc dvojaká – názor může být určující a stejně tak úplně mimo mísu většinového pohledu. To je super… a zároveň nemusí být. Že někdo při Young Fathers brečel, někdo spal a že to můžeme probrat skrz naskrz ještě není zárukou smysluplnosti. Když zápasu hudebních fandů dělá rozhodčího vzájemný respekt, hřiště se dá snadno zaměnit za studnici nápadů a podnětů, co vašemu mozku nedají spát. Dostat se ovšem do křížku se „znalcem“ často znamená odpravit šedou kúru bez nároku na spravedlivý soud. Co je lepší? Ať už si odpovíte jakkoliv, za každoroční nastolování téhle otázky patří Pohodě sakra velký dík.

P.S. Gumy se dají koupit nové, což se o spoustě jiných věcí říct nedá. A úmysl škodit se beztak jednou vrátí. Takže dobrý, hm?