Hluk pod maskou lásky (Chee chaak)

„No a co!“ vyflusnul ze sebe zahořkle, spráskl rukama a odešel srkat pivo opodál. Obrat z přátelského pozdravu k vypičování, rychlé shrnutí. Jako každý rok, tentokrát v o kousek vzdálenějším nářečí. Chee Chaak smrdí neredukovatelným pachem, hřeje si v srsti ulepené potem a prachem všelijaké parazity a střídá štěkot s mňoukáním. Ale zažloutlé zuby cenit nepřestane.

Hibakusha – jako když se široce rozkročíš mezi sprostý grind a chytrý punk a tiskneš kolena k sobě.

Dno – testování nové sestavy, zákulisní šeptačky. Orlová scénu nespasí.

Aralkum – „Díky za takový kapely!“ zahlásil Radim z Decultivate. Sice jinde a jindy, ale platí to znovu. Furt nechápu, jak může kapela naživo tak křupat, tak žhnout.

Inau – antiRAP, neumětelskost, chybí pozlátko v žánru už nutně nadbytečný a zlidovělý, ale nechybí nadhled, vhled a led.

battle Kulma vs Brünner Todesmarsch – pro tyhle šarvátky battle stage vymysleli (viděli jste ve Scott Pilgrim vs. The World, málem se zhmotnila digitální monstra), Skuldovina vs. Pochodující Brno. Až budu mít čas, budu hrát sludge.

The Wilderness – čekal jsem pičovinu z indie garáže, ale zběsilý výpady do upocenýho grunge a proslovy mezi skladbama, ta zapomenutá disciplína, sejmuly i Ctiba. Na poslední sloku si zapálit žváro a pak si ho v zápalu gradace fofrem típnout o dlaň, když začne kytarový bourání. Basáka Martina v opojení chlastu nominuju na vrchního čičáka za oba dny.

Ctib – disko, ego, punk. Jenže nám jde o jinej tvar. Choreoška surikaty© a ta těžko popsatelná, vrozená vrahovská poetika, laskavá drzost, chytrá náplast na blbost.

Drom – tam kde Bůh není, tam burácí tenhle boží náser. Liberečákům není co vytknout. Tohle je tak dokonalý, že se každá výtka, každý kompliment míjí účinkem. „Miluju dřevěný pódia! Když na nich stojíš, úplně cítíš ty vibrace, ten vytavenej aparát,“ pomlaskává si Jirka, rozvášněně gestikuluje a máchá při tom nohama (!). Nechat se strhnout znamená urvat si kůži z prstů pod tlustým riffem, trpět pro potěšení a naopak.

Povodí Ohře – Sisiho kult osobnosti se táhne až do Ocelového Srdce Republiky, rozebíráme s Markem a Lilkem v Maryčce, kde si objednávám poslední americano. V kavárně došlo kafe, rozbouřili jsme hladinu. Otisk gotického country, špinavého nádražkového rocku, Bad Seeds a poetiky Esgmeq. Vzít to zkratkou přes Nicka Cavea je k hovnu. Když seš blbej, tak seš blbej.

battle Nikander vs Stolen Kidneys – ochořelí Tummo se vzdávají bez boje, ještěže jsou Finové Stolen Kidneys na turné. Poslední skladbou jako by uhnuli sami sobě, takhle se podvádět nesmí! Kidz se můžou posrat. Když nejsou tihle trpasličí vikingové v bojišti vidět, musí být slyšet. A proti Nikander je to skoro plichta, jenže mají dřezzmana Petera na správný židli, Kovinovo kytarové bahno a Kremaci. Janu Kremaci. Nerovnost, drzost, barbarství!

YC-CY – někdo má prostě bordelnojz rád, někdo snad víc a víc kecá do dramaturgie, někdo sem ty lomozníky musí zvát a někdo jiný se nemůže zbavit osudové lásky k The Locust. Každý rok to samý. Poslouchám Batalj a vzpomínám na Don Vito, zatímco mě tihle Švýcaři p(r)opichujou zrezlým nožíkem z rok nevypraný kapsy. Jak nehrát na kytaru a pobláznit všechny, lekce další, půlhodinová. Když prchám s útrpným šklebem, pěsti vražený do sluchovodů, posmívá se mi škodolibě zvukař. Všechno, jak má.

V0nt – stínadelský rave a xvx zloba, bourání publika, taneční policie na parketu, uvolnit se je zakázáno. Pod maskou bývá největší hluk.

Delší, výpravnější a ženský pohled na věc najdete v dalším čísle Full Moonu. No a co!?