Humr jako absurdní dystopie

Anglofonní debut řeckého režiséra Yorgose Lanthimose svou originalitou a nápadem překvapil většinu návštěvnictva loňského filmového festivalu v Karlových Varech – jeho překroucený surrealismus s těžkým cynickým podtónem obepíná dystopii, ve které září Ben Whishaw, Rachel Weisz a Colin Farrell (tentokrát s působivým, a především funkčním mario mustážem).

Pozoruhodný koktejl s mezinárodním hereckým obsazením a cenou poroty z letošního festivalu v Cannes znamená jediné – extrémně zábavný evropský film. Koprodukčně jde o irsko-anglicko-řecko-francouzsko-nizozemský výtvor režiséra, který svou vysoce specifickou fimovou řeč definoval už mnohem dříve v Alpách nebo Špičáku, přesto je Humr jeho nejpřístupnějším a nejzajímavějším dílem. Brilantní satira dnešní společnosti kritizující sociální vazby a párování obecně, zahraná jako odtažité, místy až divadelní drama s komickou, dadaistickou náplní. A to nejen ve funkčním použití časově neurčité lokace Hotelu, do kterého Město posílá obyvatele, kteří postrádají partnera.

Ti mají v hotelových single pokojích přesně čtyřicet pět dní na nalezení své druhé polovičky – nepodaří-li se jim to, budou proměněni ve zvíře dle svého výběru. Unisexové rekreační zařízení se tak mění v jakési "scény ze sanatoria divnosti", které komunikují jak s divákem, tak i mezi sebou, a stanovují různá dogmata, která po chvíli buďto stvrdí, nebo podtrhnou jednáním některé z postav. Párování rezidentů probíhá na základě společných lidských znaků, reprezentovaných například osobnostním zlozvykem, neobvyklou schopností nebo postižením. David, hlavní postava snímku (Colin Farrell), chce být v případě nesplnění párové podmínky proměněn v humra, dlouhověkého tvora s nekonečnou plodností; autor kriticky poukazuje na zvířecí degradaci v kontrastu s párovým životem a plněním očekávání, které dnešní svět definuje. Pozor, nejedná se ale o žádné science fiction, nýbrž o přesnou satiru, ve které nepřiměřené trestání porušení pravidel podtrhuje kritiku jakéhokoliv společenského diktátu. Kritizuje nesmyslná pravidla totalitních režimů a nonsens je slovo, které se bude divákovi v hlavě objevovat velmi často.

Farrell je v mimořádně divné roli překvapivě jako doma, stejně jako zbytek osazenstva hotelu, se kterým se blíže spřátelí – Ben Whishaw (znak: kulhání) a John C. Reilly (znak: šišlání). Tři kamarádi jsou základem situačního humoru první poloviny stopáže, která je svázána hotelovými zdmi a ve které se divák královsky baví především neotřelými režijními a scénáristickými obraty, nečekaně komickými situacemi a všudypřítomnou originalitou – od satirických obrazů života v páru přes Farrellovu femme fatale a lesní lovy. Rodinný život, reprezentovaný časem stráveným s druhou polovičkou na jachtě za hotelem, je vtipně degradovaný samotným Whishawem, který na něj jako první dosáhne. Docílí jej údery obličeje o stůl – jeho vysněná družka totiž trpí krvácením z nosu a bez společného symbolu je místní společnost jako pár nepřijme. Co jsme schopni vykonat a jak se změnit, abychom se zalíbili ostatním? Pracovníci hotelu zakazují masturbaci a využívají přitažlivé pokojské k simulaci soulože, erotickému mučení a tedy pozitivní motivaci k rychlejšímu sblížení. Společné seance nabízí residentům i teatrální ztvárnění výhod žití v párů – mimojiné i faktem, že člověk sám na sobě Heimlichův manévr opravdu nevykoná.

Mimo hotelové páření se chodí na lov Samotářů, kteří žijí v okolních lesích – jsou to lidé/renegádi, kteří se nastavanému systému vzepřeli a potulují se ve větší skupině přírodou. K nim se Farrell v druhé polovině filmu přidává a snímek ztratí na tempu. V těchto pasážích vynikne široká kamera snímající divokou přírodu Britských ostrovů; s kamerou pracuje Thimios Bakatakis tak, že myslí na celkové sdělení, ať už použitím dlouhých skel na depersonalizaci v hotelových pokojích, nebo nezvyklým rámováním, patrném především absencí mluvících hlav v dialozích. Colinovu partnerku dostala na starost vynikající Rachel Weisz – její “krátkozraká žena" (skutečné jméno z titulků) podtrhává svým chováním všudypřítomné divno a trpí stejným neduhem jako Farrell – krátkozrakostí (překvapivě). Dvojice se do sebe zakouká, což je fakt, který musí před ostatními tajit, neboť pravidla má lesní lid nastaven jinak.

Audiovizuální a dějová snivost společně s produkčním stylem a lokacemi utváří zvláštní, lucidní pocit kolem snímku a dává mu unikátní tvář. Je to ten typ filmu, který má potenciál budit uprostřed noci a nutit vás přemýšlet nad jeho logikou, nebo se zavrtávat do absurdity a vyzdvihovat její komplexitu, která funguje jak u filmového teoretika, tak u svátečního diváka. Orwell, Huxley a Vyhoďte ho z kola ven. Utopické absurdno, které je zábavnou tragikomedií s hvězdným obsazením a cynickým černohumorně oscarovým scénářem, a hlavně elaborátem o sociálně-vztahové křehkosti.