Bára Vondrášková | Články / Recenze | 24.04.2013
Bylo nebylo, 25. května roku 2012 vydali drážďanští Marracash Orchestra své třetí album, nazvali ho Pandemonium a smíchali na něm, co se dalo. Recesi, parodii, ironii, satyru, národní kultury, jazyky, žánry, žánry, žánry...
Například:
Titulní Pandemonium, ve které se střídají a) pasáže, kde rap doprovázejí syntezátory a elektronické bicí. Z vysokého, uřvaného a falešného hlasu je ale místo vzteku, běžného u ,,běžných“ raperů, cítit spíš parodie. b) Pasáže, které (pominu-li rapové kňourání ,,Where am I? Whats goin’ on?“) nemají daleko k metalu. Hladinku parodie ovšem udržuje chraplák. Pravý, drsný, rockový chraplák, přirozený asi tak stejně jako křiklavě růžová mašlička na bambulce z chlupů na hlavě pudla.
Nebo:
Hungover – začíná motivem hraným na akustickou kytaru. Ten je náhle vystřídán elektronikou. Takže místo hudby, o které bych si nechala snadno namluvit, že to je programové vyjádření proudu vody v Rýnu (třeba), najednou poslouchám drum’n’bass. Dokud nepřijde skoro až thrashmetalový refrén, v němž ale zároveň zůstává troška té elektroniky. Náhle už místo proudu řeky poslouchám proud elektrárny. Cože?
Nebo:
Princeska, v rytmice trochu tvrdší country oplodňovák (už to zní dostatečně paradoxně a absurdně), plný kýčovitě dojemných melodií. Nebo Zuppa di Lenticchie, krásná, zamilovaná italská serenáda (zuppa di lenticchie = čočková polévka). For Tea, pop-punk-rock se smyslem pro humor. Donc Domp, zpověď francouzského šansoniéra, začínající odchrchláním. Io Me Angie, ploužák jako ze středomořské diskotéky, pořádané cestovkou v hotelové restauraci. A tak dále.
Jediné, co Marracash Orchestra při míchání zřejmě nezbytných přísad vynechali, nebyl chleba, ale vata. Těžko hledat nějakou výplň. Každá skladba je úplně, totálně a naprosto jiná, ale každá je podstatná. I přes to, jak moc se všechny přísady navzájem tlučou, je výsledek kompaktní a ucelený. Všechno, co bych si sama běžně nepustila, je tu na jedné nahrávce, navíc podané takovou formou, že bych ji nejraději poslouchala pořád dokola a snažila se nesmát nahlas. A to se samozřejmě nevylučuje s tím, že na Pandemoniu o kvalitní estetické prožitky není nouze. Tahle kapela umí opravdu hrát. O čemž se budeme moct určitě opět přesvědčit, protože kapely jako Hentai Corporation, První hoře nebo Jinovatka jim umožňují výlety do České republiky každou chvíli.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.