Veronika Mrázková | Články / Sloupky/Blogy | 18.07.2013
Máme za sebou další festivaly, mj. Colours, ale já stále myslím na Pohodu. Festival, který nemá v mnoha směrech obdoby. Popis k pochopení jeho výjimečnosti je nedostačující. Dokonce i ten, kdo věří, že je to vrchol evropského programu, je příjemně překvapen. Na 16 let Kaščákova moudrého vedení představivost neznalého nestačí. A i když spousta slastných nálad a úsměvů při návratech z festivalů do reality mizí, v případě Pohody je opar spokojenosti dlouhotrvající.
"Pohoda" je subjektivní vjem, v případě slovenského festivalu kolektivní, davová radost. Pohoda festival si vynucuje velmi neobjektivní hodnocení, byla strhující. Dokonalý zvuk u 99% koncertů a dokonale návazná dramaturgická skladba přinesli zážitky na celý život. U mnoha koncertů jsem si dokonce musela přečíst reportáže, já, sama reportérka. Nedokázala jsem vnímat, co se skutečně děje. Především u nejjasnozřivější hudební elity: Nicka Cavea a Thoma Yorka. Tělo zůstalo stát, duše se vydala na pouť. A pokud někdo neocenil právě tyto koncerty, bylo to pro jejich komplikovanost. Žádné poslechovky, jen změť silných emocí a kázání v nečitelných tvarech. Nemusíte mít rádi ukvíleného Yorkea, ale Atoms for Peace mají navíc zajímavou pódiovou show a pohybově hyperaktivního Fleu. Tenhle tandem dokáže uřknout, a tak zahraniční servery hodnotí jejich aktuální šňůru jednoznačně (správně): 9/10. Caveovi s Bad Seeds pak patří definitivní prvenství a celé mé srdce. Z každé sentence jeho představení je jisté, že poznal víc než většina z nás. Jeho výstup znepokojuje, ale jak se bránit? Šarm a ohromující moc Cavea ovládly publikum především v The Weeping Song nebo Mermairds (všichni už víme, že existují). Za to, že oblažil i People Aint No Good a Into My Arms by zasloužil blahořečit, jenže v Higgs Boson Blues přivítal Lucifera a nastalo peklo. O posledních skladbách vím už jen to, že jsem se vzrušením jen tak tak udržela na nohou. U Push the Sky Away jsem chtěla pokleknout, u zvonové a ve finále brutální Red Right Hand tak mnozí z nás učinili.
Trochu střízlivěji jsem dokázala vnímat, byť s velkým vypětím, hubeňoučkou fatalistku s krkolomným názvem iamamiwhoami (krásně se to plete). Žena, vědma, dlouho tajemná Švédka Jonna Lee vyprodukovala za poslední léta pouze dotažené a nezaměnitelné koncepty. Z části dance a disco, z části sofistikované syntetické post-electro s postrockovou grandiózou. Její netypická, stínová choreografie byla dramaticky sexy a došlo i na kožich stvoření z videí. Pokud můžu prosit, její kanál na youtube je co do režie a nápaditosti královským klenotem – sledujte.
Za analýzu by stál i Bonobo s kapelou – jeho nový vokální objev potěšil. Szjerdene není tak egocentrická jako Andreya Triana, nevyčnívá, naživo reaguje a komunikuje mnohem laskavěji, zdá se být umělecky "krásnější". Bonobo s novým osazením (např. Reverendem Greyem, ex-Cinematic Orchestra) přehrál téměř celou letošní desku a protože je The North Borders pečlivě vypiplaná, míním ho chytit na aktuálním turné ještě jednou. Stejně jako u Zrní: jsou natolik draví, že strčili zavedence typu Kaiser Chiefs či Bloc Party do kapsy. Umem, zábavností i drivem. Co si budeme nalhávat, hvězdinky britské scény jsou po deseti letech na pódiu trochu unavené. Ricky Wilson nás měl na háku zcela, Kele Okereke jen zčásti.
Každopádně je u Pohody velmi těžké přestat chválit, takže raději už jen přehledově: Justice byli naprosto nejpřísnějším a nejintenzivnějším vystoupením, diktátorské DJs velení by nás připravilo po další hodině o život. Major Lazer jsou opravdoví nadsamci, kteří umí párty jako málokdo. Malata odehráli standardně vymazlený electroswingový set a trsalo se díky nim až do svítání. Jediným zklamáním ročníku byl podivně nevýrazný Amon Tobin, který bezdůvodně zkrátil set (bez vizualizací!!!) o celou půlhodinu. Kdo viděl ISAM, nevěřil svým smyslům. Těžko se to říká, ale byl vlastně nudný.
Na závěr už jen perlička: páteční poledne zpříjemnilo swingování Hot Serenaders, Serenaders Sisters, elegantní Milan Lasica a jeho kolega, taktéž retronostalgik, Ondřej Havelka. Že oprašování hot jazzů a kdejakých evergreenových balad přináší svérázné potěšení, to se ví. Je ovšem až zarážející, jakou grácií a jak půvabným důvtipem oplývá pan Lasica. Když se vnutil předčasně na pódium, humorně komentoval: „Jsem tak starý, ale stále ma to baví! Prišiel som, lebo se už nemôžem dočkať! A uvažte: Na texty už nevidím, ani si je nepamätám, a aký mám úspech!“ Foxlór, roztomilý patvar, podle Havelky „čistě umělecká záležitost“, pod názvem Jaj Zuzka, Zuzička, tanga nebo slavný Tatranský expres jsme si pobrukovali celé odpoledne.
A sobotní poledne patřilo premiéře unikátní Československé filharmonie. Zkusím to přiblížit. Popíjíte šťávu z čerstvě porcovaného kokosového ořechu, vane osvěžující vánek, slunce svítí, azurová obloha a virtuózové k tomu podávají Vltavu nebo českou a slovenskou hymnu. Máte? Pohoda je slabé slovo.
Bažant Pohoda
11. – 13. 7. 2013, letisko, Trenčín (sk)
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.