Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky #3: Měsíc Jupitera

Lázeňské dvojhránky #3: Měsíc Jupitera

Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 11.07.2017

Téma uprchlické krize je nesporně stále aktuální a důležité, přesto když se v anotaci filmu objeví zmínka o běžencích, může to vyvolat jistý odstup. Vždyť už na to téma bylo všechno řečeno, všechno jsme už viděli: hluboké lidské příběhy, vypjaté reportáže i působivé observační dokumenty. Je možné přidat něco nového, podnětného?

Producent Měsíce Jupitera před projekcí uvedl, že při přípravách filmu s režisérem mluvili o pocitu neskutečnosti, surreálna, které dění kolem uprchlické vlny v Evropě obestírá. Pocit, že je možné opravdu všechno. A že tyto pocity nejlépe odrazí žánr sci-fi. A tak sledujeme syrského mladíka Ayrana, který je při dramatickém pokusu o překročení maďarských hranic zastřelen, ovšem neumírá – vstává z mrtvých, obohacen o zvláštní schopnost porušovat zákony zemské přitažlivosti. Kornél Mundruczó nicméně nenatočil uprchlické X-Men, jak už se někde objevilo. Natočil poměrně přímočaré podobenství o Spasiteli, který se může kdykoli objevit mezi námi. A proč by nemohl být zrovna mezi uprchlíky, kteří zaplavili budapešťské nádraží Keleti?

Z charakteristiky výše bych vypustil slovo „poměrně“ a nahradil ho výrazem „naprosto“. Mundruczó pomyslně navazuje tam, kde v minulém filmu Bílý bůh skončil. Už tohle podobenství pracovalo s určitou mírou excesu, kterou dvouhodinový Měsíc Jupitera posouvá ještě mnohem dále. Psí kusy nahrazují okázalá gesta a barvy tak křiklavé, až jsem se otřepal při vzpomínce na Velkou vodu od Iva Trajkova. To vše je podáno v nesporně suverénním balení (podobně komponované scény ve středoevropském filmu jen tak neuvidíte), je ale zjevné, že myšlenkově tenhle film dvakrát hutný není, a že nakonec převládne předvádivost – jak o tom svědčí třeba už interiéry, ve kterých si anděl smrti Ayran vydělává, aby se mu podařilo pokoutně obstarat novou identitu.

Přes zmíněnou předvádivost, okázalá gesta a přímočarost poselství se však Mundroczóovi podařilo dobře zachytit atmosféru, která v Budapešti panuje. Uprchlická krize, která slouží jako vítaná záminka pro utahování šroubů. Atmosféra, která v lidech sice probouzí ty nejhorší stránky – viz cynický doktor Stern nebo zkorumpovaný policista László – zároveň v nich ale roste touha po zázraku, po spasení. To už ale nemají sílu hledat v sobě. Příchod vykupitele tedy musí nutně nastat zvenčí, musí být součástí chaosu, s nímž se společnost nedokáže vyrovnat. A tím dát tomu chaosu zpětně smysl.


Měsíc Jupitera pro mě představuje něco, co by mohlo být výstavním evropským filmem. Je tematicky dostatečně ukotvený ve zdejší (konkrétně maďarské) realitě, je suverénně natočený, všechny nadpřirozené i akční scény skvěle fungují. Nechybí přesah, který ale není kryptický a může být srozumitelný i širšímu publiku. Zároveň ale neuráží svou polopatičností. Asi nejvíc na mě fungovala poměrně jednoduchá finta: díky žánrovému balení jsem byla znova schopná nechat na sebe působit takové ty erbovní scény o strastech uprchlíků, vůči nimž jsem už chtě nechtě začala být otupělá. Scény lidí tlačících se do autobusů, plačících dětí, žen, hledajících v davu své blízké, smutné hromadné kempování na nádraží… To všechno se tu objevovalo jaksi mimochodem, na pozadí ústředního příběhu. A o to silněji to na mě působilo.

Docela často jsem u toho myslel na Toma Tykwera, který se ve svých filmech opakovaně pokoušel o podobnou velkolepost, ale nezřídka narážel na mantinely toho, kolik závažného poselství může nést film s rozmáchlostí menšího blockbusteru. Mundruczóa v mých očích ale nezrazuje apriorně tato kombinace, spíše nutkání zapojit do filmu takzvaně „všechno“ – všemožné variace na lidskou zkaženost, kvůli čemuž upadá až příliš často do zkratkovitosti i doslovnosti. Měsíc Jupitera se mi tak ze všeho nejvíce jeví jako předvádivé mudrování před tušeným koncem světa. Mundruczó naznačuje, že se nevěřícní lidé přestali dívat vzhůru k nebi, a proto nabízí vlastní film, aby bylo k čemu vzhlížet.

Kromě Tykwera se mi občas připomněl i Luc Besson. Dva režiséři, dvě velké naděje evropského filmu, jejichž vize se ale s léty rozpustila v jejich velikášství, i když u každého jinak. Možná sledujeme Mundruczóovu cestu na trůn nového spasitele evropské kinematografie, jehož filmy budou hojně navštěvované a za mořem obdivované jako spojení technického mistrovství, obrazové opulence a hlubokého příběhu.

Anebo je taky možné, že sledujeme gradující ambice lačného tvůrce, jehož nesporně dynamickou režii záhy přehluší další planě ornamentální demonstrace vlastní velkodušnosti. Protože právě tak na mě působil způsob, jakým se v Měsíci Jupitera obrací do vesmíru i k Bohu. Těžko říct, co by ve výsledku evropskému filmu prospělo více – zda Mundruczóova kariéra stoupající společně s rozpočty anebo raději poklidný návrat do azylu festivalové kinematografie, který by ale znamenal také to, že bychom při sledování jeho filmů neměli pocit, že jsme stavěni do rolí, kdy ohlížíme jakési kuriozity.

Info

52. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2017, Karlovy Vary
www.kviff.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace