Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky: Studená válka představuje osudovou lásku jako rovnici

Lázeňské dvojhránky: Studená válka představuje osudovou lásku jako rovnici

Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 13.07.2018

VIKTOR: V Británii usazený, ale na polskou transkripci svého jména háklivý režisér Paweł Pawlikowski se po několika solidně úspěšných filmech etabloval rozjímavým černobílým dramatem Ida (2013), na které navázal podobně stylizovanou romancí Studená válka, která pronikla i do letošní canneské soutěže – a získala tam cenu za režii.
Melodramatický příběh dvou hudebníků, kteří nedokáží žít bok po boku, ale ani bez sebe, obohacuje Pawlikowski politickým rozměrem, kdy se oba protagonisté seznámí ve folklorním souboru, který začne poválečná vládnoucí garnitura zneužívat k propagandistickým účelům. A zatímco zpěvačka Zula nenajde dostatek odvahy k emigraci, dirigent Wiktor se k ní odhodlá, čímž nastartuje i přesun filmu z polských lokací do Paříže či Jugoslávie. A to vše Pawlikowski diriguje s matematickou přesností.

VERONIKA: Jádrem filmu je stará lidová píseň, vyprávějící sice banální, ale věčně silný příběh. Dva se milují, ale osud jim nepřeje, srdce jsou zlomená, však to v mnoha variacích známe z hodin hudební výchovy. A stejně jako se proměňuje provedení písně od neškoleného podání dívky kdesi před skromnou chaloupkou v horách, zaznamenané Wiktorem a jeho kolegyní Irenou, až po monstrózní sborový přednes souboru, sloužícího jako výkladní skříň totalitního režimu, proměňují se i vnější okolnosti setkávání a rozcházení ústřední milenecké dvojice.
Jádro písně, stejně jako jádro vztahu Zuly a Wiktora, však zůstává nezměněné. Jejich spalující láska nejenže nedokáže překonat překážky, které s sebou přináší rozdělená Evropa, především ale nedokáže změnit jejich povahy. A právě osudová nemožnost žít spolu ani bez sebe dělá z filmu něco víc, než jen další konstatování, že komunismus je fuj a války, i ty studené, jsou vždycky pěkné svinstvo.

VIKTOR: Pawlikowského starosvětsky vystavěný film lze vnímat jako studené dílo o vášnivé lásce. V této poloze ale nejde ani tak o odraz titulní války, ale spíše demonstraci režisérovy preciznosti, která zde nicméně nenachází valnou oporu v příběhu, který chce vyprávět. Na to až příliš inženýrsky komponuje scény a zejména jejich návaznost, která mnohdy souvisí s použitou hudbou. Můžeme za tím hledat důslednost, ale taky opakující se – a tedy průhlednou – manýru.

VERONIKA: Chladná preciznost a až příliš hladce dokonalá krása obrazu mi zprvu nedovolila, aby na mě film silněji zapůsobil. Navíc mě zklamal Pawlikowského úkrok stranou od něčeho, co se zprvu jeví jako drama svědomí. V první části se zdá, že sledujeme příběh režimem zprzněného charakteru. V odlehlém venkovském sídle – továrně na exportní polský folklor – dochází k normalizaci a zglajchšaltování autentických lidovek tak, aby zněly bombasticky a hodily se k obřímu portrétu Stalina. Je příznačné, že se hlavní hvězdou stává Zula, zkažená dívka (má za sebou pobyt ve vězení) z města, která na konkurzu zaujme písničkou ze sovětského filmu. A spolu s charakterem lidovek se láme i charakter lidí. Zatímco Irena odmítá vyměnit své zásady ctitelky pravého folkloru za skvělou kariéru, Wiktor se podvolí a přetváří křehké písně v bouřící sborové aranže.
Když následně po Wiktorově emigraci vyprávění uhne k banálnímu milostnému příběhu, zdálo se mi, že bych raději sledovala film o tom, jak zprvu dobré úmysly milovníků folkloru mohou být snadno zneužité k propagaci odporného režimu a k podporování nacionalistických nálad. Něco takového se ostatně dělo za totality i u nás (pokoušel se to zachytit Jaromil Jireš ve svém filmu Opera ve vinici) a v podobě úspěchu Alexandrovců to můžeme pozorovat i dnes.

VIKTOR: Pawlikowski se ve Studené válce pohybuje na zajímavém půdorysu někde mezi Zanussiho dramaty, v nichž ikona polského filmu 70. let navíc s tématem matematické preciznosti přiznaně pracovala, a hračičkářskou poctou dobové kinematografii, jak ji reprezentuje třeba Sodergebrghovo válečné noirové krimi Berlínské spiknutí (2006). Na to, aby emocionálně výrazněji zasáhnul, si ale až příliš okatě chystá prostor pro pointy – ať už se bavíme o vystihování doby pomocí písní anebo o dialozích.
S ohledem na dobovou patinu filmu by nemuselo tolik vadit, že film poněkud naivně skáče od jedné události ke druhé a ve vypodobnění romance je příliš doslovný. Ve své snaze o „dokonalý film“ ale jako by Pawlikowski zapomněl, že Studenou válku má pohánět i živelnost její protagonistky, která je však upozaděna celkovým chladem. Zula se tak stává rukojmím režiséra, podobně jako zhusta používaná hudba, zde také v roli, která má poukázat na to, jak má režisér vše pevně v rukou.

VERONIKA: Studená válka ale nakonec patří k těm filmům, které ve mně nějak dozrály. Zpětně oceňuji, jak přirozeně Pawlikowski navozuje atmosféru Paříže 60. let nebo Polska raných let sedmdesátých. Nejde o nějaké laciné retro, vyžívající se v záběrech na dobové předměty, účesy a šaty. Ve scénách z Paříže máme pocit, jako bychom se dívali na film z té doby. Tomu napomáhá i fakt, že Joanna Kulig v roli Zuly by dokonale zapadla mezi dobové hvězdy typu Anny Kariny.

Info

53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
29. 6. - 7. 7. 2018, Karlovy Vary
festivalový web

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články