Léta páně 1999 (Matrix Live)

„Já Matrix nemám ráda,“ řekla mi kamarádka, když jsem se zmiňoval, na co se chystám. Obvykle mluvím o tom, že jde vlastně o romantický příběh o lásce překonávající hranice. Všechna ta střelba, vymazlená akce s revolučními triky je pouze masem pro masy na silné kostře plné základních pravd protřepaných a nemíchaných do poutavého příběhu, jehož základním kamenem je rovnocenný vztah muže a ženy v boji proti nástrahám moderního světa. Příběh o svobodě. Dílo, které předběhlo svou dobu a stalo se milníkem kinematografie. Tím ji dostanu. Tentokrát jsem to neudělal a jen přikývl, protože mě jako kladivo zasáhla krutá pravda. Matrix má dvacet let a ona stejně nepochopí, proč tam jedu.

Matrix Live – Film in Concert se měl původně konat 8. září 2018, ale byl přesunut až na březen 2019, ze „závažných technických důvodů“. Došlo i na negativní odezvu na sociálních sítích a vracení vstupenek, což pro pořadatele není nic příjemného, ale i tak to zvládli se ctí a koncert nezrušili. Na druhou stranu se oddělilo zrno od plev a dorazili ti největší fanoušci.

Autor původní filmové hudby a rovněž dirigent celého vystoupení Don Davis, kterého jsem poprvé zahlédl, jak si chvátaje do zákulisí pochutnává na chlebíčku, svolil rovněž k panelové diskuzi před samotným koncertem. Úvod to byl věcný s několika zajímavostmi a inspiracemi, které sloužily při skládání filmové hudby. Protáhlé žestě mají kořeny v hasičských sirénách a ve skutečnosti, že Wachovští (dnes už Wachovské) pouštěli Davisovi první střih bez zvuku, proto je instrumentální hudba ve filmu téměř všudypřítomná. Pak několik zdvořilých poznámek o krásách Prahy a možnosti zde strávit více času, to nikdy neurazí.

Z plátna velkého sálu Kongresového centra pršel zdrojový kód Matrixu a v brčálově zeleném světle se koupalo i pódium. Žesťové nástroje občas hodily prasátko na plátno, ale jinak byl obraz dokonalý. Kouzlo živé hudby není jen v kvalitě zvuku, ale v její mohutnosti, úvodní hřmot v dnes již legendární představovačce Trinity byl pohlcující. Až tady posluchač pochopí, kolik drobností a nuancí se ztrácí za dialogy a zvuky filmu. V některých pasážích šlo o zvýrazněné perkuse, jindy silnější basy, při představení „pouště naší reality“ zanikal Morpheův výklad v neskutečně intenzivním chóru následovaném mrazivým sólem chlapeckého sboru Boni pueri (kluci měli stylové agentské stejnokroje). Šlo o anglicky mluvenou kopii bez titulků, tady ne že by byly zapotřebí. Vizuální síla snímku ve spojení s emocemi bouřící hudbou byla nepopiratelná, často až tak, že člověk zapomínal sledovat orchestr a znovu se plně ponořil do světa Matrixu.

Ironií osudu je, že když u nás někdo mluvil o soundtracku k Matrixu, vždycky myslel písničky. Dodnes si vybavuju, jak mi kamarád půjčil vypálené CD s muzikou k filmu, který jsem ještě neviděl. Songy od Rage Against the Machine (které během koncertu nahradila Davisova původní hudba), Deftones nebo Rammstein. Bylo to fajn, ale když jsem Matrix konečně viděl a sháněl hudbu od Dona Davise, měl jsem smůlu. Nebyla k dostání a já ještě ani neměl internet.