Články / Recenze

Magor a jeho doba aneb vzestup a pád Ivana Martina Jirouse

Magor a jeho doba aneb vzestup a pád Ivana Martina Jirouse

Jiří Zahradnický | Články / Recenze | 10.02.2018

„Alkoholismus zabírá tolik času, druhá kultura ještě víc.“ Ivan M. Jirous

Nedávno oceněná biografie Magora Jirouse, kterou napsal reportér časopisu Respekt Marek Švehla, je úctyhodným dílem. Více než pětisetstránková kniha je prvním pokusem o komplexní zachycení života ideového vůdce českého undergroundu I. M. Jirouse. Není to pouhý kompilát příhod známých z dříve vydaných knih – Švehla pečlivě studoval i další prameny, od časopiseckých článků a rozhovorů, policejních spisů, dokumentů z archivů až po filmy a televizní pořady; k tomu ještě v letech 2013–2017 vyzpovídal celých osm desítek pamětníků. Ani tak se však nedokázal vyhnout některým zjednodušením.

MAGOR A JEHO DOBA

Název knihy Magor a jeho doba napovídá, že si toho Marek Švehla naložil opravdu hodně. Možná mohl být o něco méně ambiciózní a napsat „jen“ Život Ivana M. Jirouse, biografii, v níž by se držel Magorova života a nezabíhal do šíře tam, kde si není ve všem úplně jistý. Marek Švehla je výborný reportér a komentátor, ale není historik zaměřený na moderní české dějiny ani velký hudební znalec. Na výsledku je to místy přece jen trochu znát. Jeho obsáhlá kniha navíc vyšla pouhý rok po Riedelově zasvěcené publikaci Plastic People a český underground a dva roky po novém vydání dvou dalších důležitých knih – Chadimovy Alternativy a Pospíšilovy svižné autobiografie Příliš pozdě zemřít mladý. To jsou díla o undergroundu a normalizační alternativní scéně, kterým je těžké konkurovat. První je precizní po odborné stránce, druhá vyniká autenticitou a schopností pojmenovat věci pravými jmény a ta třetí, Pospíšilova, přinejmenším překvapuje dobrou pamětí a bezprostředností.

V knize Magor a jeho doba je navíc ne zcela zanedbatelné množství drobných chyb (záměna Krásného za Krásno, fotoaparátu Zenit za Zenith, popisků fotografií 118 a 119, několik neobratných formulací, příliš časté užívání slova „minimálně“ ve smyslu alespoň, přinejmenším), což napovídá, že i když vznikala několik let, na pilování finální verze už tolik času nebylo. Za problematický považuji i autorův sklon k unáhleným generalizacím při popisování normalizačního života a tehdejší hudební scény. Pokud například napíše, že poměry ve státě „všem kromě prominentů otravovaly život“, není to úplně výstižné. Za komunistů přece bylo mnoho lidí, kteří nepatřili k prominentům, ale „jistoty“ a „jasná“ pravidla normalizačního režimu jim vyhovovaly natolik, že neměli důvod proti němu bojovat. Teď samozřejmě nemluvím o množství aktivních přisluhovačů, ať už udavačů, milicionářů, pomocných stráží VB, členů uličních výborů a všelijakých komisí, ale o běžných lidech, kteří žili svými všedními životy. Patřili sem lidé, kteří dají přednost „řádu“ a vládě „pevné ruky“ i v případě, že za nic nestojí, protože se svobodou neumějí naložit a demokracie jim připadá příliš chaotická. Nadnesené mi přijde i autorovo hodnocení tehdejšího „máničkovského“ hnutí. Řada normalizačních „mániček“ neměla s undergroundem ani s bojem proti komunistickému režimu mnoho společného; dlouhými vlasy spíš vyjadřovala svou zálibu v bigbítu a revoltovala tím proti zatuchlé kultuře svých akurátních otců. Nakonec i sám Jirous už v roce 1973 prohlásil, že „dlouhé vlasy už má každý kretén“, a demonstrativně se ostříhal.

Úplně výstižné není ani zobrazení normalizační hudební scény. Kniha je postavena na protikladu undergroundu a hloupé oficiální kultury, ale vůbec nebere v úvahu poměrně pestrou alternativní scénu s aktivitami Jazzové sekce a Pražskými jazzovými dny; nezmiňuje ani oživení hudební scény na počátku 80. let, inspirované nikoli undergroundem, ale angloamerickým punkem a postpunkem, ani následné zákazy „novovlnných“ kapel. Vždyť tyto aktivity byly nakonec četnější než poměrně řídké koncerty undergroundových kapel! A pak tu jsou i nešťastně formulovaná tvrzení jako to, že jevištní kostýmy, líčení, výzdoba pódia a ohňová show Plastiků na konci 60. let, na nichž se podílel Jirous a manželé Ságlovi, se měly „už brzy na Západě rozšířit v propracovanější verzi hudebního trendu jménem glamrock“. I když autor má nejspíš na mysli Davida Bowieho v období Ziggyho Stardusta, běžný posluchač se tomu podiví, protože má glamrock spojený spíš s prostoduchou hudbou „dětských“ kapel Sweet, Slade nebo Garyho Glittera.

Rozhodně netvrdím, že Marek Švehla nedokázal výstižně popsat normalizační bezčasí, v jednotlivostech je jeho text naopak velmi silný; celkový obraz „Magorovy doby“ je ale přece jen poněkud zjednodušený. Možná měl text ještě před vydáním přehlédnout historik se specializací na moderní české dějiny a odborník na dějiny českého rocku; stačilo jen ukázat na některá zavádějící tvrzení, přeformulovat je a knížka by byla ještě věrohodnější.

OTAZNÍKY KOLEM IVANA M. JIROUSE

Výše zmíněné připomínky však neznamenají, že by Švehlovo zachycení života Ivana M. Jirouse nebylo fascinující. Autor v sobě rozhodně nezapře zkušeného reportéra: dokáže nejen vyprávět příběhy, ale má i smysl pro jejich gradaci a pointu. Hned na začátku Švehla naruší chronologii příběhu tím, že expresivním způsobem popíše poslední dny Ivana Jirouse. Nejdřív čtenáři bez okolků naservíruje podrobnosti o Magorově zdravotním stavu – jako dlouholetý těžký alkoholik si Jirous poškodil játra, která mu potom zvyšovala krevní tlak; následkem toho mu začaly praskat žilky v jícnu, krev plnila žaludek a Jirous začal opakovaně prudce zvracet krev. Čtenář tuší, že to dopadne špatně, ale od knihy se odtrhnout nedokáže. Vzápětí se s mrazením v zádech dočte, že Jirousova životní dráha skončila scénou jako z béčkového krváku – v kalužích krve ve vypůjčeném bytě.

Už po přečtení první kapitoly tak čtenář vytuší dvě věci: zaprvé, život I. M. Jirouse byl opravdu drsný, a zadruhé, Švehla ho nebude šetřit ani idealizovat. Naopak, autor knihy jde bez očividné snahy o senzaci opravdu až na dřeň, samozřejmě s vědomím, že tím může nahrát lidem, kteří vždy považovali underground jen za bandu vlasatých opilců. Je dobře, že se Švehla při líčení Magorových „kousků“ nenechá strhnout k moralizování a hodnocení; zachovává si věcnost a rozhřešení nechává na čtenáři. První kapitolu Švehla uzavírá slovy: „Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější osobnost sedmdesátých let, zemřel chudý.“ Milan Knížák, někdejší Jirousův konkurent v boji o roli ideového vůdce českého undergroundu, k tomu však na konci knihy skepticky poznamenává: „Ivan Jirous se do kriminálu dostával především pro opilecké eskapády. Nemám mu to za zlé, byl to člověk zasažený rozchodem s Věrou Jirousovou a ztrátou velké pozice ve Výtvarné práci. Nevěděl, co se životem. Dělat z něho hrdinu je naivní a nepravdivé.“ Projevuje se v tomto tvrdém odsudku především Knížákova pověstná ješitnost anebo je v něm i kus pravdy? To je otázka, která bude čtenáři ještě dlouho po přečtení Švehlovy biografie vrtat hlavou.

MAGORŮV VZESTUP A PÁD

Švehla sleduje Jirousův život od roku 1944, kdy se narodil v Humpolci v rodině „nepříliš vřelého, akurátního, přísného, pedantského, zatvrzelého“ Josefa Jirouse, který své děti, zejména Ivana, s gustem i fyzicky trestal. Nesoulad s otcem měl Jirous celý život v sobě a není vyloučené, že byl – spolu s milostnou deziluzí, alkoholem a pozdějšími kriminály – jednou z příčin jeho psychické lability a depresí. Z Humpolce do Prahy však Jirous přichází jako kultivovaný a překvapivě sečtělý mladík. „Poznala jsem ho jako introvertního chlapce… nemluvil, nepil. Anebo jen jedno dvě piva společensky, aby neurazil,“ vzpomíná na mladého Jirouse jeho první žena Věra. Od roku 1963, tj. od svých devatenácti let, však už Jirous pil pravidelně a čím dál tím víc; v roce 1970 už měl kvůli alkoholu problémy s dodržováním termínů v časopisu Výtvarná práce. V té době už byl „schopný se opít s kýmkoli“ a alkohol byl už jeho „neodmyslitelným společníkem“. Pokud dobře počítám, Ivan Jirous během sedmašedesáti let, které mu byly na tomto světě vyměřeny, vytrvale pil víc než čtyři desítky let. Alkohol také stál za postupným rozkladem jeho osobnosti; vydatnou měrou k tomu však přispěl i několikaletý pobyt v těžkém valdickém kriminálu. Tam nejenže brzy po nástupu do vězení napsal Labutí písně plné lyrických impresí, vzpomínek, nahodilých nápadů i přímočarých postřehů z života mezi těžkými kriminálníky, ale také značně okoral a zhrubl. Proto není divu, že se po návratu z vězení znovu – a tentokrát nadobro – propadl do alkoholické závislosti s množícími se excesy, rvačkami a svým pověstným exhibicionismem.

Zajímavé je, že Jirous, který proslul jako teoretik a nesmlouvavý a odvážný organizátor hudebního undergroundu, se k rockové hudbě dostal opožděně až ve třiadvaceti letech. K jeho „prozření“ došlo v roce 1967 na koncertu The Primitives Group; do té doby ho zajímala spíš literatura a výtvarné umění. Jak bylo řečeno, Švehla Jirouse ve své knize rozhodně nešetří – vždyť popis jeho kontroverzí a excesů je mnohem rozsáhlejší než výčet jeho úspěchů a předností. Čtenář v knize udiveně sleduje i to, jak umetenou cestičku Jirous měl od svého strýce Jiřího Padrty – od protekce při přijímačkách na dějiny umění přes ulehčenou obhajobu diplomové práce až po přijetí do časopisu Výtvarná práce. Ani pozdější, porevoluční výčet bezdůvodně vyčerpaných stipendií, nevrácených půjček a hrubého chování k ženám Jirousovi sympatie nepřidají. V 90. letech jeho chování otevřeně kritizovali i dřívější členové undergroundu. Prozaik Petr Placák tehdy v rozhořčení dokonce napsal: „Magorovou kolébkou a zároveň rakví se stalo jeho buranství. Když kluk z Humpolce přijde do společnosti, boří její konvence, nedovede přestat a stane se z něj šašek.“ K tomu je třeba dodat, že z Humpolce do Prahy dorazil introvertní a kultivovaný mladík; zkazil se až následně v „krčemné“ Praze a v těžkém kriminálu. Maloměstský původ za jeho „buranstvím“ rozhodně nebyl.

Po zrušení Výtvarné práce se Jirous realizoval v prostředí hudebního undergroundu; i když mu zpočátku šlo především o tvůrčí svobodu, s postupujícími střety s mocí a seznámení s disentem „podzemí“ jednoznačně směřoval proti komunistickému režimu. I když v neochotě jakkoli ustupovat režimu byl velmi striktní, v jiných případech se překvapivě žádných zásad nedržel. Když spisovatel Bohumil Hrabal projevil v 70. letech jistou vstřícnost k režimu, aby mohl publikovat, Jirous sice šel okázale pálit jeho knihy, ale Egonu Bondymu a dalším udavačům z okruhu svých přátel nejenže odpouštěl, ale snažil se je dokonce omlouvat a hájit.

Pozoruhodnou proměnou prošel i jeho vztah k ženám. V šesté kapitole Švehlovy knihy čtenáře zarazí, jak snadno se Jirous vzdal své velké lásky a zároveň první manželky Věry ve prospěch „kamaráda“ Jiřího Němce; dokonce se také nastěhoval k Němcům do bytu v Ječné ulici v Praze, kde pak „musel“ přes zeď z vedlejší místnosti poslouchat manželčiny orgastické vzdechy. Po pozdějším krátkém souznění se svou další ženou Julianou – po návratu z Valdic – se už k ženám choval dost neurvale. Když v roce 2002 kandidoval za Balbínovu poetickou stranu do parlamentu, jedním z jeho programových bodů sice bylo „úplné zrovnoprávnění žen“, ale bylo to velmi pokrytecké, protože podle pamětníků byl v té době úplné macho. Dokládá to nejen jeho tehdejší partnerka Dáša Vokatá, ale i další pravidelná návštěvnice statku v Prostředním Vydří Jana Bauerová: „[Jirous] pořád zastával názor, že ženská neumí vůbec nic a nemá právo na svůj názor. Fakt mě sral.“

Ivan Jirous byl nevyrovnanou, kontroverzní osobností, která nejenže dokázala v pravý čas věci rozpohybovat, ale také se vytrvale odmítala podřídit komunistické moci. Zároveň s tím, jak se propadal do závislosti na alkoholu a následných depresí, Jirous začal dělat věci, které čím dál tím víc odporovaly jeho původním názorům a zásadám. S postupem doby zapadl do role nezvladatelného excentrika a liboval si v ní až do své smrti. Poslední kapitoly Švehlovy knihy jsou nejen ponuré, ale i smutné, protože dokládají, že ve chvíli, kdy už neměl proti čemu bojovat, ztratil Ivan Martin Jirous smysl svého života.

Info

Marek Švehla – Magor a jeho doba (Torst, 2017)
web vydavatele

Relevantní články