Články / Sloupky/Blogy

Mám (v srdci) Havla

Mám (v srdci) Havla

Jan Unger | Články / Sloupky/Blogy | 18.12.2018

stojim na schodišti našeho domu, okno do zahrady je zamlžený a my na něj se ségrou dětskýma prstama kreslíme OF. zkratku občanskýho fóra a to O má oči a usměvavou pusu, což se nám na tom asi líbilo. živě si vzpomínám na velkou euforii těch dní. naši byli nadšený a my se ségrou, aniž bychom uplně chápali, co se to vlastně děje, jsme byli nadšený s nima. z tý doby si toho nepamatuju moc. zvracení do pytlíku v autobuse na cestách k babičce do Ronova (v autobuse, kterej měl za přednim sklem nápis Hlinsko - Polička a já si představoval, že to už je jistě na konci světa, někde v tajemnym území, tajemnej hrad a na něm tajemný rytíři), pamatuju si, jak se táty jednou v jinym autobuse ptám, co to byl ten komunismus, kterej zrovna skončil, a on, jak nám se Zuzkou řiká: když byl bílej stůl, oni ti řekli, že je černej. a že to už teď skončilo a bílej stůl je teď bílej. pamatuju si naše kočky. jak kácíme starou jabloň a ony se kolem toho proplejtaj. pamatuju si cestu do první třídy s kravatou (z fotek pak vim, že jsem měl krásně nakřivo střiženou ofinu). pamatuju si malou černobílou televizi, fandění u atletickejch závodů a pamatuju si Havla.

Havel je ten pán, kterej je všude vidět, kterýho maj naši tak rádi, ten uplně normální strejda, sympatickej, trochu potrhlej, s divnym knírem a vlasama. myslel jsem si tehdy, že takoví jsou všichni vůdci zemí. milí, stydliví a hodní. myslel jsem si, že takhle to na světě je. na světě, kterej končil u Poličky a ve kterym hudba byla jenom těch několik desek, co máme doma.

postupně, když se mi svět začal zvětšovat, jsem zjistil, že mít za prezidenta Havla je naprosto výjimečný a neopakovatelný. že tenhle Havel, kterej mi tehdy silně připomínal kamarády našich, který k nám jezdili dělat táboráky a hrát na kytaru, je spíš zázrak. měl jsem ho už tehdy moc rád. (kdo to o jakym politikovi může říct? já o něm jo!) protože z něj sálala pravda a láska a to dítě cejtí. ale čím jsem byl starší, tím jsem ho měl rád víc. víc jsem chápal, jaký hodnoty představuje, jak velkej je jeho talent uměleckej, řečnickej, filosofickej, jak velká lidská síla se skrejvá v tom, zůstat pokornym a jemnym ve velký životní roli.

Havel byl pro mě majákem. jedním z největších hrdinů a vzorů. a taky spojenec. "náš člověk" v čele! spojenec v tom kulturnim, duchovnim chápání naší země, světa a nás v něm. a spojenec v tom nehranym, stydlivym, chybujícim člověčenství.

když pak umřel, tři dny jsem brečel. fakt! nešlo to zastavit. teda já se dojmu hodně snadno, ale tohle bylo jiný. před očima mám ty fotky, jak se uplně stařičkej vítá a objímá s Dalajlámou, kterej se s nim přijel rozloučit. se svym přítelem. a Dalajláma ho hladí a ta Havlova křehkost, ryzost a srdečnost, jako by tehdy zbyla už jen ona, zatímco tělo, který ji ochraňovalo, už zeschlo a scvrklo se po tom životě, ve kterym toho tolik vybojovalo.

koukám tehdy na tu fotku a cejtim, že se dovršil největší příběh, kterýho jsem byl zatim svědkem. ale taky, že konec toho příběhu symbolizuje odcházení generace, která ten příběh prožívala, pro níž byl klíčovej.

a vrátily se mi všechny ty vzpomínky na dětství, na tu sladkou nadšenou dobu, radost táty a mámy, když padl komunismus, jejich kamarády s dlouhýma vlasama a fousama, který hrajou anglický písničky u nás na zahradě u ohně, zahradu, OF, zamlžený okna, černobílou televizi a v ní toho kníratýho stydlivýho prezidenta, kterej, aniž by to tušil, byl nějak členem naší rodiny.

pocejtil jsem v tu chvíli zodpovědnost. a pocejtil jsem tíhu. toho, že ti před náma odejdou a už je to na nás. na naší generaci, na mejch šikovnejch kamarádech, a i na mně, abychom to teď nesli někam dál.

takhle na to pamatuju. Václav Havel odešel 18. 12. 2011, připomínám si to a děkuju mu nahoru. o bílym stole je dneska už zase pře a na mě z toho jde strach, jak křehký to je. ale nebojim se! bydlim u Poličky, tam, co byl kdysi konec světa, a mám v srdci Havla.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články