Milton Bradley: Byla to anarchie

Atmosféru Berlína během bouřlivého přelomu osmdesátých a devadesátých let si lze jen těžko představit. Davy, které boří počmáranou betonovou zeď, policisté s bezradnými výrazy, proslovy politiků, objetí, slzy, gesta radosti a vítězství. Těžko si představit frustraci z toho, že vaše nejbližší, rodiče, přátele oddělovala po desetiletí pitomá zeď, za kterou prostě nemůžete. Jen zeď! Jak najít společnou řeč po tak dlouhém odloučení? Jednu z důležitých rolí v tomto směru sehrály láska a techno. Tyto dva faktory plus absence politického establishmentu přispěly k tomu, že Berlín se stal hlavním městem tohoto hudebního žánru v Evropě. Detroit starého kontinentu. Dj a producent Milton Bradley, který 22. dubna vystoupí ve smíchovském Futurum Music Baru, zažil tu těžko popsatelnou vlnu energie, která po pádu zdi vtrhla do ulic německé metropole jako lavina...

Pamatuju si jen televizní přenosy z Love Parade, které vysílala televiza VIVA. Mnohatisícový dav ve vtipných barevných oblecích a maskách tančí na divnou hudbu. Nikdy jsem nic takového neviděl.
Po pádu zdi byla atmosféra v Berlíně naplněná optimizmem. Nová svoboda a s ní ruku v ruce nový hudební styl. Jako by se lidi přestali zajímat o to, co bude zítra, prostě si užívali přítomný moment. Chtěli se bavit a chtěli nechat volný průchod své tvořivosti.

Hádám, že to byla ta doba, kdy ses začal zajímat o hudbu.
Ano. Tenkrát to byl hlavně koníček, začal jsem se zajímat o muziku a kupovat desky. Nápad být dj přišel záhy, protože jsem chtěl slyšet desky, které jsem měl doma, i v klubu. Tehdy jsem nehrál ve velkých klubech jako dnes, bylo to hobby, vlastně jsem se nikdy nechtěl stát se profesionálem.

Ve velkém vznikaly i kluby...
Tresor, Planet, E-Werk, Walfisch, Bunker, abych vyjmenoval ty nejslavnější. Dnes už existuje jen Tresor, ale ten je od roku 2007 na jiném místě. Tehdy se pořád něco měnilo, v podstatě každý týden vznikal nový klub nebo lokace. V Berlíně bylo spoustu opuštěných míst a budov, nikdo se nestaral o to, jestli je legální je obývat.

Pamatuješ si na nějakou párty, kterou sis opravdu užil? Organizoval jsi tehdy už nějakou akci, která se stala oblíbenou?
Vždycky jsem miloval párty v Tresoru. Ale byl jsem na tolika akcích, že se to vlastně nedalo počítat. Někdy jsem ani nevěděl, kde jsem nebo jak se to místo nebo párty jmenuje, některé z nich byly ilegální. Dvě speciální akce si pamatuju. Jedna se konala v nějakém sklepení opuštěné továrny, kde můj kamarád improvizoval a hrál velmi divné techno. Druhá se odehrávala ve vojenském bunkru, který vybudovali Sověti, někde poblíž Berlína. Zdrojem elektriky byly generátory, které neustále vypadávaly. Já a několik přátel jsme začali organizovat malé párty až v polovině devadesátých let, hlavně pro zábavu, nezvali jsme velká jména. Nebyli jsme nijak populární, ani jsme nepřemýšleli o tom, že bychom měli nebo mohli být.

Jak bys popsal Berlín tehdy a dnes?
To je extrémní rozdíl. Když padla zeď, ulice Berlína byly plné úlevy, štěstí a čerstvého vzduchu. Všechno se měnilo, přicházely nové a nové věci, někdy toho bylo tolik, že to nešlo vstřebat. Nikdo se nezajímal o zákony nebo pravidla. Dokonce ani policie si nevěděla rady. Byla to anarchie, totální svoboda zejména pro umělce a organizátory. A do toho přišla nová, energická hudba... Dnešní doba je ve znamení gentrifikace a pro mě je nudnější, většina volných míst je pryč. Nelíbí se mi malované domy, luxusní apartmány, nekonečné množství obchodních center, které v Berlíně vznikají. Ničím neinspirují. Peníze dnes znamenají všechno.

Něco podobného se děje i v Praze. Jak moc se změnilo techno?
Hodně. Lidi byli tenkrát svým způsobem naivní a dělali věci, aniž by přemýšleli o nějakém marketingu. Neexistovaly bookingové a reklamní agentury, ani kluby nebyly řešeny tak profesionálně jako dnes. Hudební technika je dnes tak daleko, že hudbu může dělat každý, což je dobře, protože nepotřebujete tolik peněz na velké profesionální studio a každý, kdo má nápady, se může realizovat. Jediné, co se mi nelíbí, je fakt, že se vše profesionalizuje. Je kladen větší důraz na propagaci, sociální média a prodej než na hudbu samotnou. Postrádám skutečné nadšení pro věc.

Na tvém facebookovém profilu jsem si všiml, že nové EP Alien Rain má velký úspěch. Prezentuješ se hlavně jako dj, přesto jsi jeden rok vystupoval i jako live projekt pod hlavičkou Alien Rain. Hodláš se k živému hraní ještě vrátit?
Alien Rain jsem plánoval jako dočasný projekt. Začal jsem na něm dělat v roce 2010, kdy jsem cítil, že mi chybí zvuk Rolandu TB303. Živě jako Alien Rain jsem vystupoval pouze jeden rok, a to 2014. Nechtěl jsem hrát acid do nekonečna, ale je pravda, že letos několik koncertů dám.

Byl jsi někdy v Praze?
Když jsem byl dítě, moji rodiče často jezdili do České republiky, protože pro východní Němce to byla jedna ze zemí, kterou jsme mohli navštěvovat. Ale v Praze jsem byl jenom jednou. Jsem zvědavý, jaká scéna a jací fanoušci u vás jsou.

Milton Bradley, vlastním jménem Patrick Radomski, vyrůstal ve východním Berlíně. Po pádu berlínské zdi se nechal strhnout zcela novou vlnou ravu, která zalila ulice německé metropole. Djingu se věnuje od poloviny devadesátých let s krátkou přestávkou dodnes. V roce 2008 se rozhodl věnovat vlastní tvorbě a založil značku Do Not Resist the Beat, která se od prvního releasu těší velké přízni. Label je podle vlastních slov odrazem jeho temné osobnosti. V roce 2010 vzniká projekt a stejnojmenné nakladatelství Alien Rain, kde Bradley prezentuje acidový zvuk, kterým byl silně ovlivněn v devadesátých letech. Ve stejném roce Bradleyho oslovila majitelka vydavatelství Prologue Cio D’or a vzniklo tak slavné EP The Unheared Voices from Outer Space. Byla to zároveň první nahrávka, kterou vydal na jiné než vlastní značce. Milton Bradley se díky tomuto úspěchu vrátil na Prologue ještě jednou, a to v roce 2012. Před několik málo týdny ze svého studia vyplivl další acidovou desku Alien Rain s pořadovým číslem 6 a pět set jejích kopií se prodalo během několika dnů. Mitlon Bradley vystoupí ve dvouhodinovém setu 22. dubna v pražském klubu Futurum.