Články / Sloupky/Blogy

Nahoře v Labi, dole v Severu II: Vzpomínka na babí léto model 2010

Nahoře v Labi, dole v Severu II: Vzpomínka na babí léto model 2010

Jirka Imlauf | Články / Sloupky/Blogy | 16.02.2013

Před měsícem jsem tady za­čí­nal tim, že přišel ká­moš podz­im, ale tenkrát mís­to sebe poslal babí lé­to, do­razil teprve teď. Od tý do­by, co by­dlim napro­ti parku, vim, že oprav­dovej podz­im nepřichází každej rok ste­jně. Někdy jsou už touh­le dobou stromy bez listí a ve hře je otáz­ka, proč se desátej měsíc ne­jmenu­je listopad, jo, to jo, zvířa­ta jsou v říji, ale ty holý stromy máme na očích. Jenže – tře­ba letos je to ji­nak.

Tenhle park – vlast­ně jedinej oprav­dovej park v cen­tru měs­ta – je teď barevnej jako voskovky v oma­lovánkách, listí se dolů nechce, snáší se jenom nes­měle a ráno pořád není potře­ba brát si čepi­ci. Li­di by ale asi chtěli, aby přiš­lo ně­co ex­trém­ního, čim dál víc jich slyšim řikat, že letos bude oprav­du krutá zi­ma, pani! Sran­dovní je ta třetí os­oba: No řikaj, že... V rádiu mluvili o tom, že... Udělali a zdražili, postavili a zavíraj... Pořád máme poc­it, že rozho­du­je něk­do jinej, ne my. Tenhle me­te­oro­log­icko-​jazykověd­nej úvod je asi danej tim, že v tomh­le světě aut jsem out: jezdim jenom měst­sk­ou do­pravou, a tam je tohle všech­no k za­slech­nutí. So­ci­olog by už mohl ser­iózně přiz­nat, že míra nas­ra­nos­ti je v ústeckým MHD nejvyšší v re­pub­lice. Ne­jhorší na tom je, že člověk má od přírody velký nadání se přizpů­sobo­vat, takže za chvíli vy­padá stejně jako ty nekom­pro­mis­ní chláp­ci v ko­cov­ině a pani s igelitka­ma. Já mám as­poň pa­pírovou. Non­stopy i ulice jsou přec­paný, ve vz­duchu plu­je kouř a neúspěch pirát­ský strany ve volbách. Ústí mod­el 2010.

A ještě jed­nou piráti. Mu­mie je fakt ex­perimen­tál­ní pros­tor, něk­terý situ­ace se nedaj vymyslet, při­jdou samy. Beru stu­den­ty do ki­na, vol­ba padne na film Piráti na vl­nách (The Boat that Rocked). Sto­jim na ste­jným místě, kde jsem s kapelou v no­ci před­tim nestíhal se španělk­ou zběsilý tem­po jed­ný nový pís­ničky – přes­ně tady zk­oušíme – a uvádim ten film. Sto sedm­nác­tilete­jch lidí s iPo­dama v kapse, bram­bůrka­ma v hrsti a s chutí vzít ro­ha. Asi ten film znáte, zábavná sto­ry o pirát­skym rádiu, který v roce ’66 vysíla­lo z lo­di a brit­ská vlá­da se jim to snaži­la za­trhnout. Tak zkusim připome­nout dvacet let od vysílání Rá­dia Stalin v Praze, stu­den­ti se zas­mějou to­mu jménu a mně se vy­baví, jak jsme pod Stalinem kdysi hráli a zabouch­li jsme před tim for­da i s klíčka­ma vevnitř drsňákovi Růžičkovi. Drátem ho pak otevřel René Bre­jla. V tom fil­mu jsou kromě jine­jch tři důležitý mís­ta, který je v sedmnác­ti
do­brý vidět. V je­denác­tý min­utě za­zní vě­ta: Všech­ny vlády svě­ta nes­nášej svo­bod­ný li­di, pak v hod­ině a ně­co ra­da sukničkáře pan­icovi: Buď jem­nej, ale pevnej, a na samot­nym kon­ci fil­mu řve Philip Sey­mour Hoff­man: Ro­ken­rol!!! Jsem sen­ti­men­tal­ista, dost mě to bere, ale hlavní přek­vapení jsou ti stu­den­ti. Baví je to taky, reagu­jou na do­bre­jch místech a ke­jvaj hlavou při stare­jch Kinks. To jsem nečekal. Ve­dle na baru ten chlap, co přišel čis­tit trubky, míchá čaj stře­doškol­ský učitelce češtiny, a ta mu ně­co řiká o stát­ních ma­tu­ritách. Tohle jsou Čechy mod­el 2010.

V pátek večer po­tom v rám­ci fes­ti­valu Kult na ste­jným místě rak­ouskej post-​rock Pendler. Sam­ply v plný parádě, tři li­di, který si stří­davě pro­hazu­jou ba­su, ky­taru a klávesy, tro­jh­lasy. Chytrá a dost pochmurná pro­jekce, není to nu­da. A jak to u týh­le hud­by be­jvá, myšlenky se za­toulaj daleko, ty mo­je... Řeknu tady všechno, jenom tohle ne. Do­brej kon­cert, ale sedí nás tam de­set. Řikáme si, že to vlast­ně ani není di­vný, není to ska ani sran­da punk, kterej tady letí ne­jvíc, ve městě, kde senát­ní vol­by vyhrál ko­mouš.

Děláme s Vokurk­ou rozhovor do míst­ního in­ter­ne­tovýho rá­dia Gem, fun­gu­jou teprv pár měsíců, v malým domku na kra­ji města, dlouho to v dešti hledáme, když to po­tom na­jdem a vpad­nem dovnitř, něk­do tam má pořad o Smash­ing Pump­kins, tý star­odávný prapo­di­vný kapele, s Adore jsem strávil jed­ny celý prázd­niny. Jsme přek­vapený, čekali jsme tech­naře a tady něk­do roze­bírá text Ava Adore. Jsou to hod­ný klu­ci, ce­jtíme, že maj re­spekt, a tak jim řikáme, že hrát dlouho není žád­ná zás­luha. A vůbec – dlouhověkost kape­ly je zabi­ják, proč nehra­jem teprv tři roky?

Doděláváme všech­no možný k nový de­sce, obal, web, tri­ka... Jmenu­je se to Ho­tel Palace, po­dle jed­no­ho míst­ního pod­niku s pochyb­nou pověstí, vždy­cky sm­rděl průserem, ste­jně jako celý tohle měs­to. Hádáme se u návrhu na plakát, grafik Lukáš nechce nápis, co si li­di přečtou z trole­jbusu, ať si to při­jdou prohlíd­nout zblíz­ka, ste­jně na nás při­jdou spíš ti, co nezabíraj na křik: Jsme tady! Je to plakát lump, v neděli bude viset.

Ve starý hospodě v kopcích nad Ústím hra­je rá­dio Zpověď klau­na, ten název se hodí i pro tenhle text, viet­namskej hospodskej si tu písničku po­bruku­je s Novákem a nese mi lampičku: „Ať na to líp vidíte, pane, chodí sem takhle ještě je­den.“ Ně­jak mě tenhle ří­jen bere, snad ho neveme čert, tohle jsou Čechy čoveče, mod­el 2010.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články