Články / Rozhovory

Olivie Doležel: Nejlepším motorem kreativity je kombinace vzteku a smutku

Olivie Doležel: Nejlepším motorem kreativity je kombinace vzteku a smutku

prof. Neutrino | Články / Rozhovory | 12.03.2019

Vystudovala veřejnou a sociální politiku, před lety kandidoval za Piráty a pak dělala streetworkerku, dnes se zabývá především výtvarnou tvorbou. Její styl by se dal snadno zařadit do škatulky insitní umění, ale tak jednoduché to není, i když ateliér má v obýváku a nezapadá do oficiálního kurátorského a galerijního systému. Jde spíš o „živé umění“ nebo „anarcho art“, vytvářený z nutnosti sdělení než z touhy mít status „umělce“.

Neabsolvovala jsi žádnou uměleckou školu, přesto máš rozpoznatelný a osobitý styl. Kdy tě napadlo, že se pustíš do malování obrazů, respektive návrhů na trika, tašky či psaní básniček?
Myslím, že to není podstatný, protože mě pořád něco napadá. Např. obchodovat s kryptoměnama, jezdit na skejtu, naučit se na housle. Nic však zásadně nedotahuju do konce. Mimochodem, to je koncept našeho kolektivu All My Friends Are Dead, skončit někde uprostřed a zanechat po sobě chaos. Jinak jsem si v Jinonicích zařídila provizorní kurz figurativní kresby, to bylo výborný. Zatímco jsem skicovala spolužáky, vstřebávala jsem moudra o strukturálním funkcionalismu a sociálním konstruktivismu.

Měla jsi tuhle kreativní tenzi odjakživa nebo to odstartoval nějaký konkrétní životní moment?
Než mi došla ubohost lidské existence, tak mě bavily fraktály, mandaly a jiná hippie estetika. Byla jsem schopná střihnout si na psytranceovou plachtu UV barvama jednorožce, kolem něj poletovaly světlušky a hopkali králíci z Alenky. Trvalo tři roky, než mě psychedelická horečka opustila, aby nastoupila chronická existenciální krize, zmar, smutek. Středně těžká deprese. Chtěla jsem se o to peklo podělit s ostatními, to byla moje motivace tvořit. Nejlepším motorem kreativity je kombinace vzteku a smutku. Nedávno mi umřel otec a rozvádím se, asi brzo udělám nějaký masterpiece.

Jaký máš vztah k umění všeobecně? Osobně si myslím, že dnes jde o nejednoznačnou škatulku, která se stala legitimní součástí neoliberalismu, ale tím se z něj vytrácí nějaká radikální myšlenka, svoboda projevu či osobní výpověď, nezávislá na tržních mechanizmech.
Vadí mi l‘art pour l‘art a lidi, co se hrdě označí za umělce, a celý jejich život se točí kolem toho. Větší potlesk si zaslouží tvoje protivná zdravotní sestra. Umění má být autentickým projevem se snahou něco sdělit, a to nejen emoce, ale nějaký koncept, mindfuck, paradox, nekonečno nebo tok času. Ale musí tě to bavit dělat, jinak jsi pozér. Mám dojem, že někteří umělci tvoří hlavně kvůli společenskému statutu. Obtěžuje mě umělecké ego, je trapné a krajně nesympatické. Mám ho bohužel taky.

Jak se tedy vyrovnáváš s tržním prostředím? Svodům neoliberalismu většinou odolá málokdo.
Nemůžu tržní mechanismy ignorovat, před půl rokem mi zachránilo zadek, že jsem dobře prodala dva obrazy. Byly to jedny z těch barevných a téměř veselých. Prostě kýč. Bohužel se to dobře prodává, tak se k tomu občas zkusím vrátit. Nepřipadá ti divný, že moji autentickou depresi si koupit nikdo nechce?

Jak vnímáš čistě estetický rozměr umění coby vizuální formu?
Estetický rozměr nikdy nemůže překonat přírodu nebo reálný svět. V realitě lze s klidem sledovat západy slunce, malebné krajiny, kapky rosy na smradlavých orchidejích, k tomu duhu a kolibříka. Když to ale zachytíte na plátně nebo nebo fotce, na devadesát devět procent to bude kýč. Nemám ráda dekorační předměty, akorát se na nich usazuje prach.

Máš ve své tvorbě nějaký jednotný koncept nebo jde spíš o intuitivní nápady, nálady, postoje, které se spojují v celek? Mám na mysli fakt, že ve většině tvých artefaktů je často přítomna sci-fi a fantasy estetika.
Fantasy estetika mě už naštěstí opustila, ale stroje ve mně stále vzbuzují nadšení. Hodně střídám techniky a styly. V poslední době experimentuju - fotím, maluju, tisknu na oblečení z blešáku pomocí transferové folie psycho nápisy, koláže, vyrábím sochy z odpadků. Taky chodím na procházku s nekvalitníma sprejema za padesát korun psát na stěny legrační grafitti. Pak mám ráda věci z popelnice, obzvlášť různý obaly, rozbitý zapalovače, různý dráty a šňůry, nefunkční kabely, rozsedlý notebook. Dělám z toho sochy. Možná je to forma úklidu.

V současných věcech je zas cítit notná dávka existenciální naléhavosti a řekněme „špíny života“. Kde se vzala?
Trápí mě, že jsme celý život sami. To, že vám na někom záleží, nebo naopak že někomu záleží na vás, je totiž jenom společenský konstrukt. Možná jsou moje emoce jenom biologickým procesem, mají pudovou podstatu, přesto tak bolí. Občas nevíte, proč jednáte, jak jednáte, jaká je vaše motivace. Většinou jsme schopní to vytěsnit a identifikovat se svojí společenskou rolí. Předstíráme prožívání srozumitelných "normálních" emocí, a to i sami před sebou. Mám smůlu, že u mě občas tenhle mechanismus selže.

Tvůj styl může formálně připomínat expresi nebo art brut, který kombinuješ s úryvky textů nebo graffiti, obdobně jako třeba kdysi Jean-Michel Basquiat. Ovlivnilo tě něco z toho nebo je to spíš intuitivní synergie?
Kdysi se mi líbil Blake a Redon, ale nikým se vědomě neinspiruju. Naopak, ostatní umění cíleně ignoruju, abych nebyla naštvaná, že někoho něco napadlo už přede mnou. Umění je celkem zbytečná činnost, nechci se brát vážně. Chci mít z tvorby radost. A vydělat nějaký love. Co se týče graffiti, začala jsem ho dělat po třicítce. Ale mám doma dva skejty, spoustu špatných sprejů, dvě trysky. A ambivalentní postoj k Vladimírovi 518. Myslí to ten kluk vážně, nebo ne?

Nápisy na tvých obrazech často vyvolávají negativní konotace. Vidíš svět coby nepřátelské a nepochopitelné místo nebo je to spíš určitá antistylizace jako negace současné diktatury "pozitivního myšlení"?
Jaká stylizace? To je normální emo! Jako když napíšete, že po těch nových antidepresivech vás sice nebaví sex, máte tik v oku a deset kilo nahoru, ale už se aspoň nechcete zabít.

Co hudba, která patří k tvůrčímu hledání a inspiraci. Má na tebe nějaký zásadní vliv?
Teď si doma totálně radikální hudbu zapisuju do piano rollu na mobilu přes midi, do toho jamuju na osmistrunnou kytaru. Projekt se jmenuje Pankreator. Kdysi jsem nesnášela, když někdo řekl, že poslouchá všechno, teď se tomu sama blížím.

Zajímá tě breakcore, punk, hardcore nebo jiná radikální antisystémová hudba?
Breakcore ano, jako každýmu se mi líbí deska Rossz Csillag Alatt Született od Venetian Snares. Baví mě rap. Mám moc ráda Kata, i když se zubama už to není ono, poslední album Řezníka Strangulační rýha je super. To by se mělo pouštět dětem ve škole. Otroci konspirací, to je úplně moje osobní výpověď. Pak WWW, i když poslední písnička Stát mě naštvala. Je to o 50. letech, nebo je to levný antikomunismus? Pak mě vždycky budou provázet nějaký postmetaly – Neurosis, Cult of Luna, Meshuggah atd. Je mi fakt líto, že už nehrajou český Fuck da Karot. (hrají pod názvem FDK, viz jejich koncert na Žižkovské noci, pozn. ed.)

Kdysi jsi byla poměrně výraznou tváří českých Pirátů. Proč ses s nimi rozešla? A jak se na jejich činnost díváš dnes, když se dostali až do parlamentu?
Mezitím jsem vystudovala veřejnou a sociální politiku, takže bych tomu mohla i trochu rozumět a nebýt jenom takový nahý srandovní maskot na titulce Blesku, jak zhruba před osmi lety, když jsme dělali volební kampaň. Každopádně na můj vkus jsou Piráti málo sociální. Lidem v nouzi je svoboda internetu a korupce ukradená. Mají hlad teď.

Znáš se i s anarchistickou scénou, taky ses jako aktivistka účastnila různých demonstrací.
Nikdy mi nešlo skandování. „Špína, hnus, kapitalismus“, s tím se sice nedá nesouhlasit, ale jenom to vyřvávat a projít se po Praze mi nepřijde moc efektivní. „Naší zbraní je solidarita“ bych si ale ještě možná potichu pro sebe zařvala. Je to pro mě důležitý. Měla jsem hodně silný pocit, když jsme jezdili podpořit „Romáky“ do Severních Čech.

Sama jsi nějakou dobu působila jako sociální pracovnice pro bezdomovce. Jaké ti to dalo zkušenosti do praktického života?
Co se týče mojí bývalé práce streetworkera, vydržela jsem dva roky. Jednou jsem zajistila pánovi, co posledních čtrnáct dní neměl ani na rohlík, zpětnou výplatu sociálních dávek za poslední tři měsíce. Paní na poště mu na přepážce vysázela přes třicet tisíc. Jak si ten paklík bankovek radostně roloval a uvažoval, tak na mně po chvíli šibalsky vybafl: "Tak co jsem vám dlužnej?" – "Cože?" – "No vemte si tisícovku!" – "To je dobrý, fakt!" – "Ale no tak, nerozčilujte mě. Jste pěkná ženská, tak si kupte něco na sebe!" – "Ale já opravdu nic nepotřebuju, nechte si to, co kdyby zase něco nevyšlo." – "Hele, já se na vás ale opravdu naštvu! Nerozčilujte mě!" Ale ten litr by se mi fakt hodil.

Svým způsobem jsi známá tvář z Instagramu, kde lidi můžou vidět kromě tebe i tvoje věci. Setkáváš se na sociálních sítích nebo kdekoliv jinde se sexismem?
Se sexismem se setkávám všude, včetně anarchistické scény. Kluci nám kradli nápady a skákali do řeči.

Jak se díváš na současný feminismus, genderové role nebo na kauzu „#metoo“?
Jsem feministka, vadí mi daň za mateřství, feminizace chudoby, skleněný strop atd. Můj feminismus ale obhajuje taky muže. Proč je horší, když ve válce umřou ženy a děti než muži? Proč společnost vnímá jako faux pas, když muž brečí? Proč nad homosexuály společnost ohrnuje nos víc než nad lesbami? Společenský status muže taky příliš určuje jejich výplatní páska. Úřady je neberou jako stejně kompetentní rodiče jako matky. Je bráno jako nevhodné, když se muži svěří se svými problémy a dají najevo svoji zranitelnost. Nechodí včas k doktorovi. A pak nám umřou na rakovinu prostaty.

Info

Olivie Doležel
fb výtvarnice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.