Články / Recenze

Pořád dokola (Dean Wareham vs. Cheval Sombre)

Pořád dokola (Dean Wareham vs. Cheval Sombre)

Jakub Peřina | Články / Recenze | 24.12.2018

Na otázku, proč se při svém loňském comebacku americká indierocková kapela Luna rozhodla nahrát desku coververzí namísto vlastních písní, odpovídal Dean Wareham bez vytáček: „ Nevím, jestli to tak máte taky, ale já mám někde vzadu v hlavě uložené, že když se vrátí vaše oblíbená kapela, v mém případě to byli třeba Buzzcocks a Dinosaur Jr., a všichni vaši známí jsou z toho návratu nadšení a říkají vám, že si to musíte poslechnout, stejně se do toho člověku moc nechce. Nechci si prostě asi kazit zážitky, co s nimi mám.“ Na zmiňovaném albu s příznačným názvem A Sentimental Education se Wareham pustil do předělávek méně známých písní od The Cure, Fleetwood Mac, Davida Bowieho či Mercury Rev (což byl zajímavý výběr vzhledem k tomu, že u Warehamových kapel se přece jen častěji zmiňovali The Velvet Underground, Big Star či Lee Hazlewood). Ty písně jsou k originálům velmi uctivé, je slyšet, že jsou pro Warehama opravdu důležité, zároveň ale zvládají žít vlastním životem. Prostě je podává tak, jak by to dělal, kdyby je kdysi dávno napsal on sám a jen na ně zapomněl – nenuceně a s pro něj charakteristickou ležérností, skoro až lenivostí.

„Potom, co jsem se odstěhoval z New Yorku do Los Angeles, jsem moc písní nenapsal. Když je venku tak pěkně, je fakt těžký psát.“ Loňské léto bylo v L. A. zase jednou prosluněné. A tak se Wareham se svým staronovým kumpánem Chevalem Sombrem (potkali se už dřív skrze Petera Kembera ze Spaceman 3 a Wareham hrál Sombremu na sólovce) a multiinstrumentalistou Anthonym LaMarcou (The War on Drugs) rozhodli, že dají světu vědět o své společné lásce ke starým kovbojkám. Tím, že klasické westernové melodie nechají rozplynout v dreampopovém oparu.

A jde o výběr znalců. Namátkou If Only I Could Fly Blaze Foleyho, Wand'rin Star Leeho Marvina, Townes Van Zandt a jeho Greensboro Woman a mnohé další. Westerny často končí obrazem, kde větrem ošlehaní kovbojové, když je spravedlnosti učiněno zadost, osamoceně odjíždějí do západu slunce. Nálada téhle desky k tak katarzním koncům nevybízí, vše končí daleko dříve a hrdinové se „ztrácí v pozdně odpolední fata morgáně“. Jejich snahy jsou neukončené, dost možná se jim nepodařilo nic z toho, v co doufali, a na nová rána a další pokusy o nápravu už prostě nemají sílu. Je to samozřejmě obrovské klišé, psát o ideálních deskách do pošmourného počasí, ale tahle k tomu vybízí jako loni málokterá jiná (snad kromě novinek Marianne Faithfull a Eda Harcourta). Na sklonku roku totiž plyne čas jinak. Zdánlivě líně se převaluje a pak zaútočí. Odpoledne jsou, stejně jako ta ve starých westernech, krátká a zrádná. S nespočtem možností ztratit se v jejich přeludech.

Přesto to bylo vždycky moje nejoblíbenější období, na rozdíl od všech ostatních jako by si na nic nehrálo, nic nepřikrášlovalo. Jako kdyby všechen smutek za celý rok vždy vytrysknul, právě když podzim tiše přechází do zimy. Tesknost, které se můžete bránit, jak chcete, ale se kterou stejně nakonec neuděláte nic jiného, než že se s ní naučíte žít. Nová deska Deana Warehama existuje právě v tomhle zvláštním bezčasí. Poslouchat ji je jako zachumlat se do té nejměkčí deky, nebude se vám chtít vylézt, i když víte, že už musíte, že ten svět venku kvůli vám fungovat nepřestane. Přeju si, aby to nebyla pravda, aby zítřek opravdu nikdy nepřišel. A najednou uslyším, jak říkáš, že šťastnější ses nikdy necítila, že bys už nejradši ani nikdy nechtěla dělat nic jiného, než takhle ležet a mačkat se v objetí. A celej svět venku ať se stará sám o sebe. Usmívám se, oba víme, že je to bláznivé přání, ale to už není důležité. Ono už se to totiž děje, právě teď se ten svět na chvíli zastavil, teď a tady, s námi a touhle deskou, co hraje pořád dokola, než konečně usneme. Co hraje pořád dokola, než konečně usneme…

Info

Dean Wareham vs. Cheval Sombre - s/t (Double Feature, 2018)
odkaz na album

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články