Články / Sloupky/Blogy

Prázdniny ve Filmovém Hradišti II. – „Já nejsem Petr Kellner.”

Prázdniny ve Filmovém Hradišti II. – „Já nejsem Petr Kellner.”

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Sloupky/Blogy | 31.07.2018

Chtělo by se říci, že počasí letos LFŠ přeje, ale mnohem přesnější by bylo podtrhnout slovo letní v jejím názvu. Teploty v brzkém odpoledni se šroubují nad třicet stupňů a slunce se vší silou opírá do nevyspalých těl festivalových návštěvníků. To si následně občas vybere svou daň, kdy například při projekci Murnauova snímku Strašidelný zámek rychlý pohled do sálu prozradí, že kombinaci pohodlných sedaček, klimatizovaného prostoru a poklidného hudebního doprovodu podlehla nezanedbatelná část publika. Příběh odehrávající se v pevně ohraničeném čase, prostoru i skupině postav nechá vzpomenout na klasický střih britských detektivek a celý film je rozplétáním odpovědi na otázku: Kdo je tady vrah? Film doprovázela živě skupina Vyjakomy, jejímu projevu dominovalo výrazné použití typicky synťákových zvuků, o něž byla z větší části opřena rytmika hudebního doprovodu.

V programu získala své místo také virtuální realita, jíž je věnována část objektu Reduty. Diváci mají možnost vybírat ze čtrnácti snímků. Jen loňský rok přinesl zvýšenou pozornost festivalového publika na věhlasných přehlídkách, odkud si tituly Bloodless, Proxima nebo Melita odnesly nejedno ocenění. Bloodless dává nahlédnout do míst, kde si ukájí své potřeby američtí vojáci sloužící na jedné z mnoha vojenských základen rozesetých po Jižní Korei a s tím související kriminalita, která se nevyhýbá ani těmto místům. Intenzivní noirová atmosféra je posílena právě technologií virtuální reality a diváka velmi rychle pohltí neveselé prostředí zapomenutých koutů země i událostí, o nichž nikdo nechce mluvit, natož je vyšetřovat. Moment, kdy technologie otevírá dveře a ukazuje, že se nejedná jen o módní výstřelek nebo slepou uličku vývoje, ale o svébytnou platformu.

Jedním z hostů letošní Filmovky je Mike Leigh. Začít tedy s jeho ceněným snímkem Nahý je na místě, i proto, že v kině sedí sám režisér. Žánrově je film těžce uchopitelný, Leighova cyklická metoda zkoušení, opakování a totálního sžití herců s rolí zde vytváří dokonalý portrét sžíravého, potulného, filozofujícího intelektuála a společnosti kolem něj. Óda na noční Londýn, nomádství, šedivé životy nižší střední třídy, citové deficity a systém, co šlape po lidech. Protagonista je možná neřízenou střelou, za zdáním cynické existence je ale přece nakonec více lidský než mnoho jiných. Rozhodně však není ve svém okolí jediným nihilistou. Nikdo není bez poskvrny, depresivní vyznění ale vyvažuje jakási zuřivá touha žít, i když to znamená kopat kolem sebe. Občas trochu naprázdno, arogance a cynismus je ale nutným obranným mechanismem.

Sokratovské dialogy s nočním hlídačem (hlídám prázdný prostor) stojí na pomezí hluboké reflexe a absurdity. Střídá je komorní, zvrácené bytové drama, kde se ukazuje nahota a prázdnota vzájemných vztahů, nakonec se ale vynoří i stopy lidství. Terminologicky vzato, kitchen sink drama. Film je sice civilní, ale vskutku nahý, syrový, i když s občasnými záblesky naděje. Následný výskyt režiséra v instituci tajemného Konibaru snad ilustruje jeho chuť poznávat autentická, skutečná prostředí. O tom ještě bude řeč.

Ve Sportovní hale je cítit sport. Což v tropickém klimatu znamená mnoho. Diváky sem navečer přivádí Odborný dohled nad výkladem snu od Pavla Göbla. Kde ale předcházející Odborný dohled nad východem Slunce stavěl jakýsi příběh ještě v mezích koherence, tam je nový film roztříštěnější. Anotace narativ stavěla kolem příběhu tří kamarádů, pomsty, i chuti na pivo, která žene celý děj dopředu. Dohled je ve skutečnosti spíše trochu chaotickým, pábitelským sledem scén, freskou, kde na sebe hlavní pozornost beztak strhává postava Muzikanta – Vratislava Brabence. Duhová atmosféra tří důchodců spojených vězením i přátelstvím a postavou jejich společné ženy. Pivní hippies z česko-německého pohraničí. Poetika filmu se nicméně časem vyčerpává a Brabencovy zamyšleně, dramaticky pronášené repliky mnoho neříkají, schází kostra. Dohled je tak poněkud zmateně kroužícím kaleidoskopem. Recykluje již natočenou látku, ale příliš ji neposouvá, byť má silnou atmosféru.

Ale člověk není na Filmovce živ jen filmem a poznávání místního koloritu, kouzelných a někdy až bizarních postaviček a jedinečných míst, které Slovácko nabízí, je pevnou součástí pohybu po městě. Jedním z těchto čarovných míst je také prostor zvaný Konibar útulně usazený v místě bývalého koňského výseku, kde vládne srdečná vdova po panu majiteli, která s láskou rozlévá víno místním štamgastům a to v spartánských podmínkách. Když dojdou vhodné skleničky, tak dostanete až po okraj naplněné stachanovské trojdecky a nezaplatíte ani třicet korun. K tomu na kytaru hraje správňák Karel a zpěvák Dušan s nehynoucím zápalem a patrně zcela náhodně zpívá úryvky místních písní. A aby toho nebylo málo, tak hned poté, co se nám podařilo vyprostit z Dušanova sevření, přispěchal taktéž citelně podnapilý Josef a půl hodinu se mi snažil vnutit myšlenku, že jsem Petr Kellner a měl bych mu poslat minimálně pět miliónů, protože pro mě to přece nic není. Jeho číslo účtu samozřejmě mám. Je dobře, že místa jako Konibar mají stále náruč otevřenou!

Info

44. Letní filmová škola
27. 7. - 5. 8. 2018
Uherské Hradiště
fb festivalu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #128: Hlavně aby to nebylo naposledy

Michal Pařízek 19.04.2024

Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace