Články / Sloupky/Blogy

Prázdniny ve Filmovém Hradišti V. – Hopper na koksu, Grebeníček a Nagano

Prázdniny ve Filmovém Hradišti V. – Hopper na koksu, Grebeníček a Nagano

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Sloupky/Blogy | 07.08.2018

Je tomu zhruba měsíc, co kamarád David zmínil ve svém reportu z hudebního festivalu, jenž má ambici dorůst evropského formátu, že doprovodný program obsahoval jeden stánek Nivea a druhý s točítky fidget spinner. Letní filmová škola je na tom naštěstí lépe a kromě doprovodných výstav, vystoupení divadel, literárních čtení, koncertů a mnohého dalšího láká také na site-specific projekce nebo exkurze do jinak nepřístupných míst.

Letos tak bylo možné navštívit třeba věznici v Uherském Hradišti. Ta sice již více než půl století pouze chátrá, ale představuje stavbu, kde se od dob monarchie mnoho nezměnilo. Ve vypjaté době protektorátu sloužila nacistům, poté komunistům. Místo tak pamatuje mučení politických vězňů tehdejším režimem, který svou krutostí a schopností vynalézat nové metody (proslulé jsou například elektrické boty tehdejšího ředitele věznice Aloise Grebeníčka, který se za své činy nikdy ani neomluvil) šokuje i současné návštěvníky. Zvlášť když jsou mezi nimi i bývalí vězni. Věznice má konečně po letech chátrání vyhlídky na lepší budoucnost, má hostit stálé expozice, a coby se sídlem s ní počítá soud a další státní instituce.

Jako kontrapunkt skleslé nálady věznice působila večerní projekce dokumentu The Nagano Tapes probíhající na půdě kunovického leteckého muzea v obklopení mnoha historických i novějších letadel. Všem jim ale dominoval speciál, jenž kromě výpravy naganských olympioniků sloužil také jako služební letadlo prezidenta Václava Havla. Projekci dokumentu o naganském zázraku tedy ještě předcházel krátký dokument o tom, jak místní nadšenci takřka donkichotsky nejprve rozložili, převezli a poté opět složili obří letadlo. Kouzelná je zpověď překvapeného muže vracejícího se z kroměřížské diskotéky, který po cestě potkal letadlo pomalu se sunoucí po silnici. Právě přítomnost těchto nadšenců dodávala celé události na pozitivní náladě, z chlapů byli v ten moment malí kluci a po projekci si vyrazili připít půllitry podivuhodně chlazenými ve várnici vojenské polní kuchyně obsluhované zřejmě letištními techniky.

Následovala samotná projekce dokumentu The Nagano Tapes, nečekaně zábavného a zároveň s objektivním odstupem natočeného pojednání – ke slovu nepouští jen české hokejisty, ale také řadu zahraničních hvězd, které český pohled konfrontují s tím svým. Situace pak podtrhuje střídání českého a amerického či kanadského komentáře u zásadních momentů zápasů vyřazovací části, které ukazuje nejen měnící se nálady komentátorů, ale i kulturní rozdíl mezi danými zeměmi, který rezonuje nejen ve volbě slov, ale také dikci, tempu a míře showmanství. Vše doplňují prostřihy z televizního zpravodajství té doby včetně záběrů z náměstí, hospod či škol v různých částech republiky. Výslednému dojmu značně napomáhá dynamický střih, který nenechá rozmělnit diváckou pozornost v dlouhých monolozích účastníků, ale naopak umožňuje jednotlivým momentům pro leckoho památné události i po dvaceti letech rezonovat, nechat vyvstat staré emoce a občas dokonce husí kůži.

I letos se na Filmovce představily filmy, z nichž si mohli diváci vybrat titul, který se následně dostane do zdejší distribuce. Jedním z nich byl i francouzský film Noc požírá svět, prý artový zombie horor. Ale jak záhy odhalíme, jde spíše o thriller proložený studií o osamělém protagonistovi v Paříži po katastrofě, která proměnila obyvatelstvo (nejen) této metropole v chvíli katatonické, hned zase nebezpečně rychlé zombies. Zdá se, že hlavní hrdina dokáže situace přivyknout i díky tomu, že ani před incidentem zrovna dvakrát nevyhledával společnost. Městský Robinson Crusoe v izolaci nachází nečekaného společníka, krev a střídmě dávkovanou akci střídají úsměvné, absurdní i existenciální scény. Psychologický aspekt filmu je patrný stále, úvaha o roli člověka v mrtvém městě a bez společnosti do jisté míry také. Vedle toho se jedná o trochu jiný portrét současné Paříže a jejích nyní groteskních obyvatel. Dominique Rocher se zařazuje mezi perspektivní mladé režiséry.

Miss Violence patří do proudu řecké nové (či divné) vlny – a tak příhodně začíná sebevraždou jedenáctileté oslavenkyně. Zaměřuje se na palčivá témata řecké současnosti, značně pokřivené vztahy a nemilosrdně črtá obraz zoufalství, necitelnosti, psychologické manipulace a zneužívání. Považovat film za perverzní rodinné drama o despotickém otci, dědečkovi, který ovládá celou rodinu a prodává své dcery, by bylo příliš zjednodušující. Jistě jsme viděli snímky, které skrze podobné motivy brutálně šokovaly, ale ne tímto způsobem. Film vrší scény pomalu, některé z nich patří mezi velmi nelehké, jiné spíše zdlouhavé. Dějová linka je promyšlená, přesto místy předvídatelná, výkony herců fascinují. Uzavřenost děje do interiérů zase vytváří dojem vězení a bezvýchodnosti. Mlčení postav pomalu prohlubuje tragédii. Ani okolní společnost není zachycena nijak lichotivě. Alternativní výklad snímku lze sledovat sociálně-politickým čtením filmu jako alegorie řecké krize, zde patriarchy dysfunkční rodiny coby Řecka, státu.

Do programu Řecké divné vlny patří také snímek s velmi stručným názvem L. Řidič, jenž se živí tím, že každý den doveze sklenici medu svému zaměstnavateli, jednoho dne přijde o svou práci a nezbývá mu než hledat nový smysl života. V jeho značně omezeném světě to však znamená nové roli se zcela odevzdat. Jako řidič tak z vozu nikdy nevystoupí a kromě spánku v něm třeba slaví i narozeniny. Jako řidič motorky na stroji i spí a podobně. Snímek buduje hypnotické tempo za pomoci statické kamery a minimalistických hereckých výkonů herců ztvárňujících postavy, které si naprosto nejsou schopny určit proč vlastně žít. Pro jednoho snímek, v němž jen těžko hledat smysl, pro druhého pozoruhodné filmové cvičení ve značně bizarním prostředí.

Do Hradiště zavítal i německý režisér Roland Klick. Ten sice přestal tvořit už na začátku devadesátých let, ale jeho snímky dosud významně rezonují. Stejně jako osobnost režiséra, který během masterclass i diskuzi po filmu sice musel opakovaně přiznat, že si na ledasco z doby své režisérské dráhy již nepamatuje, ale ani na chvíli neztratil šibalský úsměv. S koženou vestičkou a cigaretou v koutku úst držel image kovboje a vždy, když chtěl zdůraznit některou ze svých výpovědí, tak poslední slovo věty zazpíval nebo udeřil moderátora pěstí do ramene.

V sobotu večer zároveň probíhala poslední projekce z kompletní retrospektivy jeho snímků, tentokrát došlo na Bílou hvězdu, v hlavní roli s Denisem Hopperem během nejintenzivnější fáze jeho kokainové období. Příběh pojednává o snaze hudebního producenta prorazit s mladým hudebníkem. K čemuž využívá značně neortodoxní metody jako umělé rozpoutávání nepokojů pankáči, objednané vyrabování studia a podobně. Pozoruhodné tak je nejen to, že za vše divoké zde mohou pankáči, ale především ona prorocká předtucha, že ze všeho nejdůležitější je dostat se na první stránky novin a hudba už může jen následovat. K tomu si připočtěte nestabilního Hoppera, který z emocionálních erupcí přechází během milisekund do stoického klidu a obráceně. To souvisí nejen s jeho hereckým umem, ale také extrémním množstvím kokainu, jehož konzumace se mu zcela nezpochybnitelně zračí ve tváři.

Info

44. Letní filmová škola
27. 7. - 5. 8. 2018
Uherské Hradiště
fb festivalu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články