Kateřina Cumin | Články / Reporty | 02.09.2016
What she wants is she wants me to no-no/ It happens fast but the feeling is slow-mo/ I know what/ she wants/ but she's never… A tak je to pořád dokola. Jste pomalí, jste zamilovaní, jste sjetí, sjetí láskou nebo fetem nebo barevnou hudbou, máte korálky místo zorniček a všechno je v naprostém pořádku. Jedna dlouhá a nikdy nekončící písnička, jeden dlouhý trip.
Nemůžu říct, že bych byla fanynka postarších umaštěnců, i když vypadají jako nevlastní synové Neila Younga, taky nemůžu říct, že bych kdy inklinovala k devadesátkovému shoegazeu, natož k šedesátkové psychedelii s volně smradlavým odérem sandálů a hippie tkaniček. Kdy se ti lidi narodili? A kdy dospějou? A najednou přijde Anton Newcombe, najednou jich je na pódiu sedm (sick!) a spustí. Licousy, trapný čepice, hára a nepřístupné pohledy, nebo naopak vyfrčené jak Morrison na matějské. Ajaj.
Keep dreaming, believe us… nebo And be with you and be with you yeah uh huh… nebo názvy songů jako Disconnected, That Girl Suicide, Prozac vs Heroin, Devil May Care nebo Going to Hell jsou myslím dostatečně výstižné. Ne, The Brian Jonestown Massacre nejsou frivolní floutci naložení v drogovém oparu, i když oznámení pořadatele na sociálních sítích, že předkapela opravdu nebude, ale hvězda večera ohlašuje tříhodinový set (sick!!), mohla naznačovat cokoliv. O to pozoruhodnější je, s jakou grácií ho zvládli. Na druhou stranu – opravdu to bylo nutné? Snadno si dovedu představit krácení na úkor keců mezi songama, namísto zdlouhavého chystání na další skladbu, kde mimochodem spadl řetěz častěji než zuby mýmu dědovi.
Ovšem jak rychle padal, tak rychle ho uměli nasadit a spokojenost publika byla trvalá a oddaná. Podivuhodné na tom všem je, že The Brian Jonestown Massacre hrajou pořád „jednu a tu samou písničku“ (skoro), hrozně dobrou písničku. Vybrnkávání kytary, další dvě něžně hřebelcujou celý hmatník, klávesy jako podmalba, tamburíny, bez kterých by to nešlo, ostatně kolik dnešních kapel má hráče, který obsluhuje pouze tento nástroj. Tady to ovšem dávalo smysl, stejně jako cinkavé kytary a ultraléžérní projev všech zúčastněných. Sotva skončila jedna písnička a začali jste se ošívat, proč jim to tak zase trvá, začala další, která spolehlivě fungovala jako droga svého druhu.
Pětatřicet položek na setlistu? Tyvole. Když máte čtrnáct desek, můžete si dovolit ledacos a Newcombovy holky – ty na pódiu, i ty pod ním – to vědí. Anton Newcombe není nejsympatičtější chlapík na dvorku, ale umí s kapelou vytvořit takovou atmosféru, ze které se vám nechce odcházet, i když to trvá hodinu, i když to trvá dvě. Tohle už není retro, tohle není hra na hipíky. To je zvláštní ostrov plující někde v oblacích, vzdušný zámek pošahaných rozměrů a tekutých pravidel. A tří až čtyřgenerační publikum s tím nemělo ani ten nejmenší problém. Nikdo neměl žádný problém.
The Brian Jonestown Massacre (us)
31. 8. 2016 Lucerna Music Bar, Praha
foto © Zdeněk Němec
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.