Pyžamové úbory, rumunské šachy a odrostlý svátek (Madeiradig)

Návrat na portugalský ostrov po dvou letech. Únik z nastupující zimy do neodcházejícího jara, nebo spíš v letošním případě léta. Výpravy podél levád s dechberoucími výhledy během dne a večerně-noční hudební program. Opětovné shledání s Pascalem Savym, Airesem nebo Danielem W.J. Mackenziem aka Plurals. Čtyřdenní tábor pro odrostlé klubaře, kteří už dávají před stany přednost designovým hotelům a před kvantitou komornímu přístupu. „Welcome back, sir” aneb vítejte na patnáctém ročníku Madeiradig, gastrosonickém svátku v “Perle Atlantiku”. BOM DÍA!

Zaběhnutý scénář „tak trochu jiného” festivalu odehrávajícího se během čtyř dnů na přelomu listopadu a prosince na Madeiře čítal osm večerních koncertů v muzeu současného umění MUDAS v městečku Calheta a tři popůlnoční s následnými DJskými sety navrch ve venkovním prostoru hotelu Estalagem da Ponta do Sol. Bez diskuze nejexkluzivnějším (protože po Londýně druhým a na dlouhou dobu nejspíš také posledním) bylo společné vystoupení rodilé Madeiřanky Any da Silvy a japonské experimentátorky Phew, které letos vydaly společnou desku Island. Pohled na dvě dámy v letech sedící naproti sobě za stoly s modulátory a analogovými krabičkami, jak spoluvytvářejí poměrně nekompromisní experimentální zvukové prostory, jež navíc obě protínaly svými hlasy, byl podobně výjimečný jako pohled na korpulentní Baby Dee o den později. Ta svou, minimálně koncertní kariéru (již v podstatě odstartoval tehdy ještě Antony Hegarty přeposláním jejích nevydaných písní Davidu Tibetovi z Current 93) aktuálně uzavírá a chystá se do důchodu. Na Madeiradig odehrála koncert s tahací harmonikou, střídala skladby starší, z poslední desky i nové, nevydané, vtipnými průpovídkami glosovala jejich názvy i témata a jako přídavek vybrala jednu z nejaktuálnějších o kauze #MeToo.

Amnesia Scanner na Lunchmeatu vs AS na Unsoundu vs AS na Madeiradig. Show z velké části jak přes kopírák, které hrál nejvíc do karet prostor muzea MUDAS, protože sál na sezení a protože nejlepší odstínění jakéhokoliv dalšího zdroje světla. Bílé stroboskopy a epilepticky blikající rudá světla měla největší sílu na Madeiradig dost možná i díky pocitu “nemožnosti” útěku, který ještě znásoboval zážitek z nátlakového vizuálu, jakkoliv mě po hudební stránce tahle finská dvojice ani napotřetí nepřesvědčila o tom, že je její overhype zasloužený. Titul zvukových pekelníků letošního ročníku byl v podstatě známý dopředu. Damien Dubrovnik nezklamali a zle naložili ve stejném prostoru v závěrečném večeru. Čas od času zrytmizovaný a vazbený industriální noise příjemně osvěžoval chrčivým řevem Loke Rahbek, ale společně s Christianem Stadsgaardem ukázali i své vlídnější, ambientní tváře, jakkoliv i na nich se to sonickými jizvami jen hemžilo.

O osobní vrcholy se postarali dva kanadští rodáci a zástupci labelu Constellation zároveň, Jessica Moss a Eric Chenaux. Houslistka a zpěvačka z Montrealu vsadila na letošní silné album Entanglement včetně více jak dvacetiminutového opusu Particles, jemuž předcházel úvod o fraktálech. Ty skromná a sympatická Jessica Moss přiblížila publiku laicky a zároveň neskutečně emotivně, což ostatně platilo o všech mluvených úvodech k jednotlivým kompozicím. „Ale nebudete tleskat po všem, co řeknu, že ne?” reagovala překvapeně na nadšené odezvy z publika. Jakkoliv i skladbami, ve kterých zní jen samotné housle, ovládla hravě celý prostor sálu, právě až závěrečný epos, ve kterém došlo i na experimenty s vokálem, byl koncertním vrcholem se vším všudy.

K publiku mezi skladbami promlouval i Eric Chenaux, který ale vsadil na vtipnější notu a jeho monology byly podobně originální, jako „písničkářský” rukopis a falzetový zpěv. I aktuálně v Paříži usídlený rodilý Toronťan vsadil hlavně na letošní desku, včetně výtečného zavíráku Wild Moon. Bylo skvělé zjistit, že nezaměnitelný styl hraní na kytaru a její smyčkování i efektování do „kvákadlového” zvuku, stejně jako atypické frázování a hrátky se změnou tempa nejsou jen výsledkem postupné práce ve studiu, ale že je Eric Chenaux schopný zvládat vše i naživo v reálném čase. Skladby nic netratí ze svých originálních verzí, naopak ještě díky „tady a teď” získávají na síle.

Letošní Madeiradig ale nebyl jen o pozitivních zážitcích a podařených koncertech. Mladičká ruská producenta/zpěvačka Kedr Livanskiy ještě musí hodně zapracovat na pódiovém projevu a technických skillz, jestli ovšem její nervozita a přešlapy nejsou součástí poloamatérsky působící show. Do které by v tom případě geniálně zapadal i její přítel, který co minutu s veledůležitým pohledem odbíhal za zvukařem k mixpultu (jeho bohorovnému klidu a otcovské trpělivosti budiž vzdán hold), aby byl výsledný zvuk v každé minutě jiný a přesto stále dokonalý.

O koncertní bizár roku se pak naprosto bezkonkurenčně postaralo rumunské seskupení dvou hudebníků a jejich dvou obskurních tanečnic Karpov Not Kasparov. Už kombinace bicí versus klávesy a zpěv dávala tušit ojedinělý zážitek, ale co tihle Rumuni předvedli v praxi (kterou jim z velké části německé publikum baštilo, až zůstával rozum stát), přesáhlo veškeré představy o světelné roky. Asi nejpřesněji by popis jejich tvorby zněl jako zábavová syntezátorová hitšaráda s pop-folklorními odkazy, která vás svou nakažlivou jednoduchostí nakonec stejně dostane do kolen, ať už to znamená cokoliv. Inu, vkus hlavního organizátora Michaela Rosena je vpravdě eklektický a to s sebou přináší koncertní překvapení na obou stranách spektra.

PS.: Jestliže jsem před dvěma roky psal, že na MadeiraDig o hipstera nezavadíte, s letošní edicí to přestalo platit. Pyžamové úbory i tlustostěnné obroučky dědečkovských brýlí silně připomínající návštěvníky Creepy Teepee už se tentokrát promenádovaly i zde. Uvidíme, co to do budoucna udělá se zatím stále ještě víceméně hipster unfriendly programem.