Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.

Na předchozích deskách se Recondite zabýval pomalejšími tempy, ambientnějšími náladami a rozkrytými znepokojivými strukturami. Novinka Dwell je ale uceleným monumentem.

Neortodoxní a neustále obratná rytmická smršť v každé skladbě upozorňuje na jeho vlastní verzi důmyslného hardcore či minimal techna.

Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek.

Prvky mechanického electro-industriálu, obscénního dark elektra, nebo goticky laděných postrockových ploch procházejí celým albem.

Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina.

Kocovina, rozkousané rty a zbytek třpytek na obličeji; krásnej den. A bude hůř je další sbírkou povídek z pražského světa barevných vran.

V jejich DNA je rozpuštěné držkování Rage Against the Machine, metalcorové divočení, kabaretiérská nonšalance System of a Down i chvatné elektronické riffy a breakcorové rytmy.

Při poslechu Die Stimme Drängt se může stát, že se necháte vplést do vyostřené zvukové metafory chaosu digitality.

Electronic body music s lehce industriálním podkresem tu pilují ve skladbách, kde hraje příjemně vyrovnanou roli tepající elektronika, samply i energicky řezavý zpěv

Marie se s úzkostí vyrovnává hnusnou chutí cigarety, vztekem – a nakonec i vlastní okoralostí, kterou dřív pozorovala u babičky a matky.

Málokdo je adorovaný i vysmívaný tak jako Banán (Cardio Radio, exKovadlina, exHanba). Poplácání po zádech od jedněch, u druhých zase pohrdavé mávnutí rukou.

Asi takto. Pinky in the Daylight je ode dne, co vyšlo tohle album, nejlepším slaďákem ever.

Do Gravensteenova románu je absorbována většina atributů současné literatury – záhadná vražda, detektivní zápletka, prostředí investigativní žurnalistiky, manipulace s fakty.

Ostravský bard, který dokázal do svých textů otisknout onu bluesovou náladu, opravdovost a zkušenost nelehkého života.

Our Pathetic Age není nijak průlomové album, je však precizně poskládané, osobité a věrně zachycuje současnost co do zvuku i textu.

Nostalgicky se vracejí k hudbě svého mládí, a tak něžné a snové vokální party podkládají tranceovými a garageovými beaty.