Články / Sloupky/Blogy

Šejkr #26: Hitmaker Bond

Šejkr #26: Hitmaker Bond

Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 11.09.2015

Nějaký Sam Smith se vytahuje s tím, že zpívá titulní song ve čtyřiadvacáté bondovce Spectre. Z Vršovic je do světa daleko, musel pomoci doktor G. Krátká rešerše prozrazuje Latch od Disclosure a záplavu cen, včetně tří Grammy. Ve staré dobré Anglii to prostě mají jinak. V NME tak strašně chtěli, aby titulní song ke Spectre zpíval někdo jiný (pochopitelně nejlépe Pete Doherty), až se rozhodli celé téma prostě a jednoduše znehodnotit. Jiné vysvětlení pro jejich nesmyslný žebříček The 10 Best James Bond Themes Ever existovat nemůže.

Nekonečný zármutek po The Beatles možná opravňuje první místo Paula McCartneyho a Wings s odrhovačkou Live and Let Die, ale otravná Nobody Does It Better v podání Carly Simone na místě druhém nebo vysoké umístění laciného dojáku For Your Eyes Only Sheeny Easton se jednoduše pochopit nedá. Kde je Thunderball, Golden Eye nebo třeba i The Living Daylight od norských plyšáků? To už by klidně M mohla hrát žena nebo třeba lord Voldemort, uvažujte trochu.

James Bond je jinak rozený hitmaker, další život písní z jeho filmů to jenom potvrzuje, stejně jako některé nepoužité skladby. Spectre jde do kin začátkem listopadu, jsme připraveni.

Čtvrtá bondovka měla na titulní song trochu smůlu, původní plánovanou Mr. Kiss Kiss, Bang Bang nazpívala nejdříve Shirley Bassey, poté Dionne Warwick, ale stále to nebylo ono. Nakonec John Barry napsal úplně novou skladbu, kterou vystřihl Tom Jones. Skladba Johnnyho Cashe byla tehdy ve hře také, jenže neuspěla.

James Bond does postpunk. Manchesterský kvartet Magazine klasikou od Shirley Bassey tzv. zabil, možná někde tady naplno vypukla vášeň Barryho Adamsona pro filmovou hudbu a bondovky zvlášť. Zkuste Man with the Golden Arm nebo album Soul Murder s coverem James Bond Theme.

John Zorn a jeho kapela z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jak krátká vzdálenost může být mezi grindcorem a jazzem. Fantastické, stejně jako celé debutové album Naked City.

Cover Louise Armstronga se povedl. Jde o jednu z posledních vydaných nahrávek My Bloody Valentine v první fázi jejich kariéry, součást charitativního alba Peace Together.

Zapomenutá kalifornská skupina, v druhé polovině osmdesátých let srovnávaná s R.E.M. nebo The Replacements. Blitzen Trapper, My Morning Jacket nebo Wilco si Thin White Rope rozhodně pamatují, po kapele zůstalo pět skvělých alb.

Dobře, tohle z žádné bondovky není. Propellerheads skvěle předělali titulní skladbu k filmu On Her Majest’s Secret Service, která se objevila na jejich jediném albu Decksandrumsandrockandroll, a notně nakaženi bondovským feelingem si troufli také na spolupráci se Shirley Bassey. Ano, smrdí tu devadesátky, uznávám. Ale pořád to baví.

Sex Mob jsou podobným případem jako Naked City, jen Zornovsky umanutou hysterii nahrazují plnými hrstmi humoru a nadšení. Sex Mob kromě bondovských témat zpracovali třeba melodie Nina Roty z filmů Federica Felliniho.

Tahle miniatura od Scotta Walkera se měla původně objevit coby podklad závěrečných titulků filmu World Is Not Enough, nakonec se tvůrci báli možného negativního vyznění a originál nahradili tuctovým remixem Davida Arnolda.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články