Šílení stormtroopeři, queer pop i mytologická Siréna

Hudební menu v malém sálu kodaňské klubu bylo i na čtvrté edici showcase Vega’s New Crush rozmanité. Dříve se tu představil například Astronautalis nebo Albin Lee Meldau, letos se ze čtyř zemí sešlo šest umělců, kteří nanápadně víří vody svých žánrů.

Začalo se pěkně zostra. V Londýně sídlící švédský kvartet Francobollo se vytasil s rázným garage rockem a nepřipravené publikum smršť energie zaskočila. Jedinou kvalitou ale byly melodie hlavní kytary nebo bicích, vždy utopené v neorganizovaném hluku. Ucházející pasáže připomněly falešnou pompéznost britského tria Drenge, zbytek byl na úrovni neznámé hospodské kapely s mottem “Hlavně nahlas”.

Po krátké pauze se pódia ujali britští Findlay. Ti pod vedením frontmanky Natalie Findlay hrají především rock, na debutovém albu a nejnovějších singlech se objevují náznaky popu. Na vystoupení Francobollo navázali podobně rychlou skladbou Greasy Love, naštěstí bez zbytečné zběsilosti. Findlay vystupují s grácií v rockovém prstředí málo vídanou a frontmanka připomněla moderní Joan Jett. Uprostřed setu přišel čas na pomalejší a popovější singly Waste My Time a Monomania, na závěr se rozloučili se skvělým rockovým nářezem v Off & On. Bohužel po jejich odchodu se ze sálu poroučela i většina publika a z více jak stovky diváků zůstala jen necelá polovina.

Ona totiž hudba americko-syrské producentky K Á R Y Y N má k mainstreamové přitažlivosti hodně daleko, experimentální elektronické melodie si berou inspiraci jak z Björk, tak z drum and bassu. Její hudba působila hypnoticky a meditačně, spánek ale nedovolila příjemná nepředvídatelnost melodií a vkládaných samplů. K Á R Y Y N zpívala jako mytologická Siréna, na jejích březích ale žádné ztroskotání nehrozilo. V temném listopadovém večeru by se jednalo o skvělý závěr večera, polovina umělců ale ještě v zákulisí čekala.

S podobných žánrem se představila i Francouzka s a r a s a r a, jejíž temný pop je míchnutý glitch-housem. Naživo se jí ale nepovedlo připravit dobrý set, všechny melodie byly předpřipravené a puštěné jako pozadí a sama se starala pouze o zpěv. Jeho monotónnost připomínala nezajímavý básnický přednes, který zastínil vrstvení melodií. V tichých momentech bylo více slyšet na třicet lidí u baru a ani závěrečný remix skladby Supernova je nepřilákal.

To se povedlo až šílenému britskému triu Drones Club. Na stagi se postavy ve stylu stormtrooperů z Hvězdných válek a rozjeli u tří pultíků se syntezátory party, která si nezadala s tím nejšílenějším maturitním plesem. Hyperenergický set byl pro publikum šokem, ale kapela nám ukázala, jak správně tančit. Skvělý odvaz připomínal Liars nebo norského komika Ylvise. O hudební kvalitě se v takové šílenosti nedá moc mluvit, ale za vše mluvily úsměvy, které se sálem šířily jako lavina.

S důvtipem a pozitivní náladou nastoupila i Švédka Anso Lundin, která před pěti lety založila projekt Min Stora Sorg. Nebylo zřejmé, zda ji více charakterizuje queer feministické vystupování nebo obyčejný švédský elektropop ve stylu Aliny Devecerski. Nejpříjemnéjší skladbou byla balada Henne jag vill va, naopak nejsmutnějším okamžikem pokus o tancování s publikem. V sálu tou dobou už bylo pouze na dvacet hlav, které více ocenily její humor, kterým se omlouvala za přeřeky v proslovech mezi skladbami

Většina kapel se do Kodaně vrací během roku a bude zajímavé sledovat jejich vývoj, protože určitě je kam se vyvíjet. Zdlouhavý večer byl nad síly mnohých diváků a vzhledem k velké žánrové rozmanitosti ani nebylo divu, že každý přišel jen na to, co ho zajímalo.