PLAYER FM

Výstava

Výstava

Full Moon uvádí výstavu fotografií

Andrea Petrovičová: Měsíc na cestu mi svítí

Přehlídka Andrey Petrovičové je první autorskou fotografickou výstavou pod patronací magazínu Full Moon. Expozice čtyřiadvaceti obrazů, zkompletovaná pod kurátorským vedením Pavla Turka a Olgy Benešové, bude během roku 2015 uvedena v osmi městech České republiky. Na každém místě bude vernisáž spojena s koncertem nebo jinou výjimečnou akcí: brněnská zastávka se uskuteční po boku vinylové burzy Gram Bazaar, letní ostravská bude otevřena v rámci barevného týdne, který vyvrcholí festivalem Colours of Ostrava. Program dalších vernisáží bude zveřejněn postupně.

5. 3. – 25. 3. 2015 Basement, Praha
28. 3. – 12. 4. 2015 Kabinet múz, Brno
18. 4. – 3. 5. 2015 Coffee Music Bar, Nový Jičín
7. 5. – 24. 5. 2015 kavárna Obecního domu, Opava
30. 5. – 10. 7. 2015 Pikola, Šumperk
15. 7. – 23. 8. 2015 Cooltour, Ostrava
29. 8. – 20. 9. 2015 Klub Mír, Uherské Hradiště
1. 10. – 25. 10. 2015 Café Anděl, Plzeň

www.fullmoonzine.cz/vystava
www.fullmoonmagazine.cz

„Nahlédnout do světa Andrey Petrovičové není jednoduché. Je to nepřehledné místo, plné kontrastu oslňujícího světla a hlubokých stínů, hostící neobvyklé postavy s podivuhodnou aurou. Někdy fascinuje, jindy děsí, ale vždy je upřímné. Černý vigvam s něžným svědomím. Jsem moc rád, že nás do něj nechává nahlédnout právě prostřednictvím Full Moonu. Na některá zákoutí nedohlédneme, jiná nikdy nepochopíme a občas je nám trochu nepříjemně – Andrea se totiž prodírá nevyšlapanou cestou, kam většina ani nevidí. Dokud svítí měsíc, nemůže zabloudit, a na nás tak čekají další fascinující zážitky, které nás naplňují gejzíry nadšení i znepokojujícími obavami. Děkujeme.“
– Michal Pařízek, šéfredaktor Full Moonu

Domek v lese, kůň na palouku, prohnuté tělo na pódiu. Najednou všechno ztrácí své pevné tvary, přitom jak je to dlouho, kdy byl fotoaparát nejrealističtějším zachycením skutečnosti? Jistě, vždycky to byl mýtus, ale prolnutí vnějšího a vnitřního světa se dnes používá coby terminus technicus pro spuštěnou závěrku mobilu uloženého v kapse a následné zveřejnění na Instagramu; nic neslibuje, nic neskrývá, jen odráží.

To, čím Andrea Petrovičová byla od začátku zajímavá, bylo nezvyklé světlo, zdánlivá hra filtrů nebo příklon jen k určitému barevnému spektru. Nezvykle tónované koncertní fotografie si rychle získaly jistotu, která jakmile je příliš jistá, stane se manýrou, dobře padnoucími šaty. Jenže ruku v ruce se světlem a barvou šlo načasování, čas závěrky, jenž zachycené muzikanty posouval do pozic nositelů poselství, byli tu prostředníci mezi tím nahoře a světem pozemským, mezi tím uvnitř a světem vnějším, byly tu postavy poslů, flagelantů, božích chudáčků, slepá zvěř i prahnoucí netvor. Ale ani tady Andrea nezůstala, z barokizujících momentek se začaly vytrácet reálné role, obrysy se začaly rozplývat i rozpínat, začaly hořet a vytvářet nejistou hranici mezi námi a těmi druhými, abyste si pozvolna uvědomili, že vstoupit do toho druhého, stát se jím nebo jeho průzorem, jeho okupantem či snad láskou je najednou tak snadné. Konkrétní útvary zanikly, zůstal pokorný, ale zvědavý boj s objektem/subjektem. Místy příliš abstraktní, místy pohříchu neuchopitelný, ale vždycky s úpěnlivou snahou o zázrak (zne)tvoření, jímž je každé ohmatávání „reality“. To, které nezůstává u první myšlenky spokojené s povrchem vezdejšího.

Domek bez palouku, hladina uprostřed lesa, kůň na pódiu. Město, moře, zvíře, věc. Svět je širý, živá klec, měsíc na cestu nám svítí.

jazzfest (do 4/5)
Finále Plzeň (do 26/4)