blueskin | Články / Reporty | 09.02.2018
Program každého festivalu je tak trochu kompromisem mezi tím, koho by pořadatelé rádi přivezli, a tím, koho si z různých důvodů (především finančních a časových) dovolit přivézt můžou. Ze zkušenosti s dosavadními ročníky pražské přehlídky Spectaculare mám pocit, že se při skládání programu hledí hlavně na to, kdo zrovna v daném období křižuje Evropu. Poněkud se tak vytrácí pocit určitého zaměření festivalu, což je ještě umocněno natažením celé akce na plochu několika týdnů. Půlroční rekord „průběžného festivalu“ Itch My Hahaha z let 2015 a 2016 sice zůstává nepokořen, i tak ale aspiruje letošní ročník Spectaculare se svými jedenácti týdny trvání na titul časově nejroztahanější přehlídky sezóny.
Zahajovací večer ve Španělské synagoze mi unikl. Neviděl jsem tak Američana Petera Brodericka ani sólový koncert německého pianisty Carlose Cipy. Vynahradil jsem si to až o den později, kdy se Cipa představil v Paláci Akropolis po boku svého krajana, beatmakera jménem Occupanther. Na loňském EP Trow zní jejich spojení jako průnik zasněného neoklasického zvuku à la Nils Frahm nebo Ólafur Arnalds a pokorně přizvukující elektroniky sahající od ambientních náladovek po najazzlé beatové křoví jak vystřižené z desek Bonoba či Lusine. Naživo se k těm dvěma přidal ještě bubeník Simon Popp, právě ten se ale ukázal být oním příslovečným kuchtíkem, jehož angažování přesolilo jinak delikátně namíchanou polévku.
Zatímco na desce působí rovnováha mezi zastoupenými elementy nesmírně organickým dojmem, v koncertní verzi se skladby ústřední dvojice rozpadaly na vzájemně nesourodé části. Nejzajímavější moment celého vystoupení přišel hned zkraje, kdy Occupanther efekty dotvářel kombinaci Poppova bubnování a Cipovy hry na jakýsi zmenšený cimbál. V té chvíli se vklad všech tří protagonistů protl v něčem, co vytvářelo zcela novou kvalitu. Většinu zbylého času jsme však na podobné prolnutí čekali marně. Hudebníci si sice pochvalovali Poppův bubenický groove, mně však přišla rytmika statická, neposouvající skladby ani o píď kupředu. Celkovému dojmu příliš nepomohl ani nepříliš invenční světelný design, který se omezil na pouštění ornamentálních prasátek.
fotogalerie z koncertu zde
Zcela jiný zážitek sliboval koncert Stuarta Howarda, který je coby Lapalux jediným Britem vydávajícím na americké značce Brainfeeder. Loni mu tu vyšla deska Ruinism, která je pozoruhodným příspěvkem do kánonu současné postklubové elektroniky. Abstraktní beatové konstrukce s kořeny v hiphopu a bass music se tu střídají s klidnějšími pasážemi, které Howard často zdobí ženskými vokály (v minulosti s ním spolupracovala například Andreya Triana, tentokrát se jeho múzami staly mj. JFDR nebo GABI). Jestliže album charakterizuje neustálé napínání a povolování pomyslné gumy, pak její živé podobě podobný efekt bolestně chyběl. Místo toho se Lapalux rozhodl testovat trpělivost publika důrazem na tu nejagresivnější, silovou složku své hudby.
Notně tím připomněl Autechre, kteří naživo také potlačují veškerou melodičnost a rafinovanou strukturovanost svých skladeb ve prospěch abrazivních techno beatů. Pokud bývá elektronickým hudebníkům často vyčítáno, že se při koncertech omezují na tu více, tu méně kreativní přehrávání svého studiového materiálu, pak u Lapaluxe tato výtka automaticky odpadá. Nejsem si ale jistý, jestli je to zrovna ku prospěchu věci. Alespoň že ta světla byla ve druhé části večera výrazně lepší. Většinu času kopírovala modro-bílo-černé ladění doprovodných projekcí vycházejících z vizuálu desky Ruinism. Když už to neumožňovala hudba, dalo se solidně ztrácet alespoň v jejich plynulém přecházení ze dvou do tří rozměrů. Na jeden z nejočekávanějších večerů primárně hudebního festivalu je to ale trochu málo.
Lapalux (uk) + Carlos Cipa & Occupanther (de)
7. 2. 2018 Palác Akropolis, Praha
foto © Filip Kůstka
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.
Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024
Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.
Alžběta Sadílková 21.04.2024
My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.