Thom Yorke, čtyřicátník s copkem, si plní své sny

Nový plnohodnotný projekt Thoma Yorka již za pár dní vystoupí jakožto jedna z hlavních hvězd festivalu Bažant Pohoda. Proto neuškodí lehce pichlavá polemika nad produkcí staronového kvinteta Atoms for Peace.

Ještě než bylo vypuštěno samotné album, mohli jsme na sklonku minulého roku nakouknout pod atomovou pokličku díky singlu Default. Subtilní bicí, lepkavý acidový opar obemykající hlavní synthový motiv a Yorkův hlas odrážející se od stěn největší koupelny světa. Paranoia a elektronika. Hodně elektroniky. V podstatě jen a pouze elektronika (otázka bokem: Proč že je v téhle kapele bubeník R.E.M. a basák Red Hot Chilli Peppers?). Singl představil dva zásadní závěry: 1) Yorke znovu potvrdil svou dlouholetou schopnost složit a následně zamaskovat popový hit za kvaziprogresivní, komplexní skladbu, určenou pro kvazináročného posluchače, 2) Nigel Godrich pokračuje v naprosto otřesném masteringu „žádné středy, ještě míň basů“, který si vyzkoušel na poslední radioheadovské placce The King of Limbs.

Zásadně pak nesouhlasím s tezí o záměrných citacích předchozí tvorby, kterou ve svém článku nastoluje Ondřej Cakl (Full Moon # 29). Je nutné si uvědomit, že album je výsledkem dodatečné postprodukce nahrávek z jam sessions kapely z roku 2010. A sám Yorke o projektu mluví jako o živém provedení svých laptopových nápadů. Kdybychom šli hlouběji, určitě stojí za to si připomenout, že Yorke nikdy nebyl ten, kdo do nahrávek přinášel přesahy, které Radiohead posouvaly za hranice žánru. Tuto roli plnil především Jonny Greenwood. Geniální vize autodidakta Yorka se mohly volně a zcela bez zábran realizovat díky promyšleným citacím, jež obstaral Greenwood; jediný člen kapely s formálním hudebním vzděláním.

Pro Yorka je očividně důležitý fakt, že novinka vznikla spontánně. Tím se předešlo dlouhým porodním bolestem, kterými nepochybně trpí každé album Radiohead. Při poslechu elektroniky se ale soustředím především na to, jak schopně dokáže producent využít nekonečnou paletu možností. Yorke a spol. se však místy tváří, že stačí pustit bicí do smyčky. Perkusista Mauro Refosco se pak marně snaží v koutě a vypouští jednu nesmyslnou vrstvu za druhou (Stuck Together Pieces).

Je jasné, že si York napodruhé plní svůj sen a byť nemůže být pochyb o tom, kdo má v Radiohead poslední slovo, užívá si tvůrčí svobody. Ke spolupráci si překvapivě nepřizval nikoho z nastupující generace elektronických producentů, se kterými běžně spolupracuje na jednorázových projektech. Namísto toho povolal gardu starých přátel. Tím bohužel dopředu eliminoval jakékoliv třecí plochy, které by genezi alba prospěly. Ani koncertní provedení pak nenahrávají názoru, že je York „týmovým hráčem“, většinu z nich realizoval pouze za Godrichovy asistence, obklopený nekonečnými zdmi kontrolerů a padů. Otázku, zda je Amok jen přeceňovanou snůškou Yorkových nápadů, si můžete zodpovědět na Pohodě.