To, co nás ruinuje (Just for Being)

Pop punk je nejhorší věc, která se kytarové hudbě kdy přihodila.
A kam byste potom zařadil Just for Being?

No tak dobře. Když budeme chtít slovíčkařit, tahle deska (krásně modrá) patří do třech krabic. Dvě z nich pravděpodobně sousedí na tomtéž stole už od otevření prodejny, zatímco zánovní, nadepsaná oním sprostým slovem, zeje prázdnotou. Co se stalo?
Funguje to na výbornou, co nestojí Dvojčata: zavřeme se do garáže s nástrojema a:
a) s pytlem trávy přivezeným na skejtech
b) s krabkou Startek zapíjenou rumem

Vzejít můžou velmi pravděpodobně jen dva typy kapel – uskákaná nebo uřvaná. Dneska se neplní normy. Každý se žene za originalitou, obnažovat se nesmí a vlivy nikdo nepřizná. Stačí ale zapátrat v paměti: co mi to evokuje? Oni znějí jako… ! Odtud už se odpichuje vinyl.

Otevíráme srdce. Úvodní vyznání v duchu civilnosti a přátelství. Patos? Upřímnost. Houkačky, melodie, šťáva. Představení desky se vším všudy, jen jeden protagonista čeká, až padne opona. Kolik diktujících srabů za ni vyrovnát, je fuk, refrén spolehlivě vyléčí nejeden splín z bezmoci. Na první dobrou zabírá promakaný trojhlas, takhle nabušené zpěvy umí složit málokdo, natož se do nich oblíknout, zatímco pod pódiem se perou... No, spíš asi ne. Za osmatřicet vteřin nejpřímočařejší věci Covered Truth sotva stihnete třikrát oběhnout klub a zvednout prostředník. Nemá to tak být? Nechci nikomu křivdit, Just for Being umí přitvrdit, nikdy se ale neodvrátí od „cruelty free“ muziky o „full of cruelty“ životních situacích. Nestárnoucí témata, co nás do jednoho minimálně štrejchla, i když si to nechceme přiznat, právě proto There Is a Lie That Never Goes Out maká a vytýkat jí infantilnost nezabere. Sází se i na takové jistoty jako nefunkční rodina, s nadstavbou války a (sebe)obětování se, pokaždé s refrénem z nejsilnějších (So could you help me with those chains? We have the same blood in our veins…), co zvládne trumfnout až ten další (THROW! Your phone away, RUN! Somerhere else, take a tune of life and turn it a loud). Sociální tematika s osobní zpovědí napůl. Z každé noty stříká skoro až klukovské nadšení, element, co se vytrácí. Kořením melodií je třeba skáčková trubka doplňující Walking Dead nebo typicky žánrové klávesy v So Much Emptier, ale tradiční nástrojové obsazení necelou půlhodinu spolehlivě utáhne, než přijde nejvyvedenější pecka. Sorrow má všechno – rychlé tempo, melodie, chraplák, melancholický bridge, dokonce sólo, ale hlavně parádní zpěvové linky, hlavní nástroj gradace písničky. Jakmile utichne všechen ten randál, je čas sednout si do kruhu s akustikou a jednomu po druhém předat slovo. Pohodička skoro táboráková? Unknown Soul se tváří jako oplodňovák, byť právě to umělé, nelidské sem patří spíš. Iniciační balada? Moc si to přeju.

Jedna věc je un-FTW ("Un-fuck the world", poz. ed.) přístup, druhá srdečnost. Vegetariáni s úsměvem na tváři, co jim nášivky na merch šije máma. Zkuste je nemít rádi. Čtyři srdce těchhle krasavců bijou hlasitěji než nastudované šablony, se kterýma potřebujeme donekonečna srovnávat kdejakou mladou krev, jen abychom nemuseli opírat bradu o propadlý hrudník. Možná tady vládne to největší klišé, ta nejnutnější esence: láska. Až přestane chcát, určitě nás čeká pár týdnů zaokenní kulisy k poslechu téhle desky, se kterou se tuna poppunkových pičovin vůbec nedá srovnat. Proč?