Ondřej Helar | Články / Recenze | 27.04.2018
Mé první setkání s kapelou soustředěnou kolem dvoumetrového Krakonoše JR Robinsona proběhlo vloni na Brutal Assaultu. Působili tam jako zjevení. Ve vší agresivní černi tu v noci charismatický vousáč do velmi intimní hudby recitoval poezii. Najednou jsem byl uprostřed metalového festivalu na ostrově mantrického klidu, který byl stejně opojný a exkluzivní jako oáza uprostřed pouště. Atmosféra byla tak moc jiná, že se Wrekmeister Harmonies stali nejvýraznější kapelou celého festivalu.
Minulá deska Light Falls mě vrátila na zem, náladu živého vystoupení nedokázala zprostředkovat, tenkrát už hráli materiál z nového alba. A The Alone Rush je mnohem procítěnější než její předchůdce, ačkoliv principy, které Robinson používal dříve, se nemění. Dokáže velmi pozvolna rozvíjet hudební nápady, aniž by byť na vteřinu nudil, umí dokonale dávkovat zpěv tak, aby vyniklo sdělení. Změna je v tom, jak citlivě pracuje s gradací kompozic. Už tu nejsou ostré a násilnické přechody nálad, album je mnohem klidnější a náladovější. V současné tvorbě se snoubí ponurost a křehkost, výsledek pak zní jako by v Yndi Halda zpíval Johnny Cash.
Další změnou je čistota nahrávky. Na předchozích deskách se mnohem více experimentovalo se zvukem a špínou, ambient-noise-drone byly neustále přítomní, ne tak nyní. V popředí stojí kompozice mnohem klasičtější a konzervativnější, důležitější je být přístupnější a intenzivněji tisknout do hudby sdělení, které bude srozumitelné širšímu posluchačstvu. Nástrojově pak The Alone Rush pracuje zdánlivě minimalisticky s vyjadřovacími prostředky, které mají překvapivý zásah a emocionální velkorysost. Mnohdy si vás přes ambientně laděné mlhy připravuje, aby v příhodném místě nastoupily smyčce a jednoduchou táhlou melodikou z víceméně beztvaré hmoty udělaly srdceryvný žalm. V tomto ohledu Robinson rozhodně rozkvetl a vyzrál coby skladatel.
Pokud jste někdy hledali soundtrack k zamračené obloze před bouří, máte ho. Cítíte v něm určité dusno, víte, že za chvíli se může strhnout apokalypsa a tohle je intro. Pochyby z budoucnosti, hypnotické tempo, žádný spěch. JR Robinson dobře ví, že pokud bude houpat dostatečně dlouho ve své meditativní kolébce, tak jeho kouzlu nelze nepodlehnout.
Wrekmeister Harmonies – The Alone Rush (Thrill Jockey, 2018)
bandcamp kapely
Živě:
1. 5. 2018 20:00 Kabinet Múz, Brno
fb událost
10. 5. 2018 22:00 Klub FAMU, Praha
fb událost
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.