Petr Dostál | Články / Reporty | 09.03.2019
Vyprodáno. Přesně to viselo na sociálních sítích a portálech s lístky už několik dní před pražským koncertem britských White Lies v Roxy. Tahle sestava pohybující se mezi indie rockem a postpunkem může zprvu svým zvukem a texty působit temně, jenže její propojení vokálů, syntezátorů a kytar spíše povznáší. Do Česka se vrátili po šesti letech v rámci turné k nové desce Five, ovšem setlist byl natřískaný i hity ze starších alb.
Jako support si s sebou přivezli popovější Boniface z Kanady, kteří se do povědomí tuzemských fanoušků ještě nedostali, a byli tak jen nevýraznou předehrou. Kdo viděl setlisty z předchozích koncertů, ten věděl, co od White Lies čekat, a úvodní klávesová linka skladby Time to Give nemohla překvapit. Jestli White Lies něčím dokážou strhnout, je to charismatický vokál Harryho McVeigha a doprovodné zpěvy ostatních členů. Ano, máte chuť se k nim přidat a přidáváte se. Pravda, na nové songy se publikum chytalo méně, zjevně je ještě nemělo tak najeté, ale u starších hitů jako Hold Back Your Love už s prvním tónem propukala euforie.
fotogalerie z koncertu zde
White Lies nejsou na experimenty a překvapení, živá podoba jejich písniček je identická s tím, jak je známe z nahrávek. Vzhledem k názvu skladby je úsměvné, že jediná zřetelnější chyba přišla na začátku Denial, kdy se McVeigh ztratil a muselo se začít znovu. Tím, jak si skupina udržuje odstup od publika, umocňuje neurčitou auru tajemna. Nemá potřebu dělat pauzy nebo promlouvat k lidem a vzhledem k celkovému projevu se to vlastně hodí.
Ke konci setu White Lies zvolnili, McVeigh se na chvíli proměnil v zamilovaného písničkáře a sám zahrál popovou Change na piano. Končilo se rytmickou Bigger Than Us, následoval potlesk na rozloučenou nikoliv z těch povinných. White Lies dokázali během večera vybudovat atmosféru, která tak nějak odpovídá jejich identitě. Začali nenápadně, vybudili spoustu různorodých pocitů, a pak stejně nenápadně zmizeli.
White Lies (uk) + Boniface (ca)
7. 3. 2019 Roxy, Praha
foto © David Pelikán
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.