Lukáš Masner | Články / Sloupky/Blogy | 05.07.2013
Uznávaný režisér Oliver Stone (JFK, The Doors) přemohl své trápení a opět usedl do střižny. V rámci evropské premiéry předvedl definitivní sestřih srdeční záležitosti, historického filmu Alexander Veliký.
Neobyčejně oblíbená vlna prodloužených verzí filmu, finálních a jiných sestřihů má v podstatě dva důvody. Producenti rádi oživují své investice a v době domácích kin se snaží vydělávat ještě dlouho poté, co film definitivně opustí běžnou kinodistribuci. Tím druhým důvodem může být režisérův osobní boj s démony, snaha představit dílo v podobě, která se nejvíc blíží původnímu uměleckému záměru. Povedlo se to Ridleymu Scottovi s temnou sci-fi Blade Runner (1982), později pak s historickým snímkem Království nebeské (2005). Stejné důvody přiměly Olivera Stonea k tomu, aby předvedl další, v pořadí čtvrtou verzi Alexandra Velikého (2004). Na karlovarském festivalu osobně uvedl více jak tříhodinový opus, který, dle jeho slov, splňuje všechny původní ambice a představy.
Definitivní sestřih historické fresky je skutečně kolos, jak v dobrém, tak i špatném slova smyslu. Můžeme ho obdivovat pro neobyčejný rozmach, nekompromisní přístup, s nímž Stone vykládá dějiny. Stejně tak ho lze zatracovat kvůli nadbytečnému patosu, řadě vzletných projevů a slov, které ani v nejmenším neposunují děj, pouze glorifikují/relativizují Alexanderovu legendu. Je až zarážející, jak málo objevného materiálu se do novém sestřihu vklínilo. Stone nevypráví lineárně a kvůli tempu začíná velkou bitvou u Gaugamél. Postupně obnažuje Alexanderovu osobnost, jeho vztah s otcem a matkou, mnohem důsledněji rozvíjí nezdolné ambice, ale i problematickou a neohleduplnou tvář dobyvatele, který slepě následuje chiméry. Většina nového materiálu spočívá jen v prodloužení už tak košatých promluv, což si pochopitelně vybírá svou daň. Filmu chybí tah a vyvážené tempo, vystupují teatrální gesta i herecký přednes. Přesto všechno je Alexander Veliký obdivuhodný počin a naprosto rozumím Stoneově fascinaci nejen hlavním hrdinou, ale i dobou a samotným procesem vytváření mýtu.
Trvalo bezmála deset let, než Oliver Stone pochopil strukturu vlastního filmu a nalezl klíč k tomu, jak ho vyprávět. Po letech se mu tak podařilo udělat z „koncentrátu opravdový džus“, jak celý proces vtipně pojmenoval. Středeční projekci Alexandra Velikého vybral osobně, jelikož ho považuje za svůj nejlepší film. Kdyby bylo na mě, sáhl bych po jiných, v mnoha ohledech zajímavějších titulech, ale budiž. Dost možná režisér nachází ve svém hrdinovi kus sebe sama – věčně rozháraný fracek, jehož zarputilost a ctižádostivost mu de facto zaručují věčnost.
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.