Články / Seriály / / 10+1

10 + 1 = Aneta Martínková (Margo)

10 + 1 = Aneta Martínková (Margo)

redakce | Články / Seriály / / 10+1 | 28.02.2019

Margo, songwriterský projekt Anety Martínkové, letos debutovala deskou, jejíž název se nevešel do názvu eventu k oficiálnímu křtu: First I Thought Everyone’s Staring at Me but Then I Realized Nobody Cared – All the Creatures I Met Sitting on the Back Seat and How to Deal with What I’ve Learnt. Projekt, který vznikl společně s producentem Tomášem Havlenem a naživo se zpěvačkou a pianistkou Táňou Lvovskou a bubeníkem Vláďou Švestkou, se představí taky na letošní Žižkovské Noci. Ale ještě předtím desatero brouzdání hudebními láskami a jedna přiznaná guilty pleasure, která vlastně vůbec není guilty.

Fiona Apple - Every Single Night
„I just wanna feel everything,“ říká Fiona Apple a v klipu k Every Single Night loví umělohmotnej mozek z kabelky. A já to miluju. Lepší metaforu pro svůj život bych těžko hledala. Předchozí desky mám ráda, ale až na týhle poslední, experimentálnější, se podle mě v plný kráse vylouplo všechno, co je na Fioně specifický. Její cit pro unikátní popis naprosto běžnejch situací. Schopnost působit trochu nepatřičně, ale bejt znejisťujícím způsobem trefná. „Gimme, gimme, gimme what you´ve got in your mind in the middle of the night!“ Spojení tradičních pianovek a minimalistickejch field recordingovejch produkcí mě taky vždycky dostává. Jak se z toho stanou takový industriální šansony? Krásný.

Sufjan Stevens - Illinois
Illinois mě nepřestane fascinovat asi nikdy nikdy. Sufjan dovede donutit přemejšlet o kolonizaci a bejt u toho roztomilej. Odkazovat na Reicha a hrát u toho na banjo. Je to pro mě jeden z nejvíc formativních hudebníků a největší vzor v tom, jak dovede experimentovat, ale zároveň vždycky taky udělat song, co tě úplně přiblble vezme za srdce. Jak dovede slovem i hudbou vyprávět příběhy, který chceš poslouchat stejně jako číst knížku. Člověk, kvůli kterýmu bych chtěla skládat vánoční písničky. Podstatnou část výletu do Chicaga jsem strávila obsesivním obcházením míst, který zmiňuje v jednotlivejch textech, a poslouchala je tam a hrozně chtěla přijít na to, čeho si všímá, odkud na ty věci kouká, jak to sakra dělá!?

PJ Harvey - nevim, všecko?
Meh, nevim, jsem stará bába, co miluje úplně obvious věci, který milujou všichni. Tady nemá cenu něco vykládat. Jenom možná nostalgicky zavzpomínám, jak jsem o ní asi ve dvanácti třinácti slyšela poprvý mluvit Vojtěcha Lindaura při nějaký ze svejch poslechovejch seancí Radia Beat, kam jsem si volávala z dětskýho pokojíčku o Led Zeppelin na přání. A byla to láska. „But one day, we'll float/ Take life as it comes.“

Radiohead - Kid A
Áha, ty taky neznáte, co, aha? Ale udělám ze sebe ještě horšího člověka a přiznám, že Radiohead jsem stihla celou svou střední zaslepená jazzem (čekám, kolik lidí mi zmizí z friendlistu za 3, 2, 1) ignorovat. Ale to jenom proto, aby mě pak mohlo v životě čekat ještě něco fakt krásnýho.

Hole - Live Through This
„Everytime that I stare into the sun/ Be a model or just look like one.“ Tahle deska byla jednou z důležitejch v mým dospívání a občas mi pomohla tak opatrně vnitřně zdvihnout prostředníček vůči pocitu nejistoty, kterej náctiletý období v době, kdy prsa prodávaly i v reklamě na mýdlo, provázel. „Was she asking for it, was she asking nice/ Was she asking for it, was she asking twice?“

Kaitlyn Aurelia Smith - Ears
Čirej eskapismus a psychedelický Buchla krajinky. Hrozně obrazotvorná hudba, co mě strašně inspirovala tím, jak moc dětskou fantazii zapojuje. Kaitlyn Aurelia Smith dneska vydává hudbu k cvičení jógy a přijde mi trochu jako taková Gwyneth Paltrow alternativy, ale jako asi se to vlastně dalo čekat. Nejsem zklamaná, fandim dál.

Cymbals Eat Guitars - Lose
S Josephem D'Agostinem sdílím panickou hrůzu z toho, že bejt starší musí nutně znamenat přicházet o lidi, na kterejch ti v životě záleží. A chorobně nostalgický desky Cymbals, který sestávaj z nekonečnýho, ale fakt jímavýho vzpomínání na všechny věci, co s kámošema kdy provedli, jsou moje velká srdcovka. Zvlášť když mám po každým poslechu pocit, že mi krvácí hlasivky za ně. Naštěstí z toho hroznýho dojmu, že jsem strašně stará, postupně trochu odrůstám.

Oneohtrix Point Never - R Plus Seven
Oneohtrixe jsem sama pro sebe objevila o hodně později, než bych měla. A to, jak je dobrodružně vynalézavej, ale zároveň ohromně citlivě melodickej, hrozně miluju. R Plus Seven i Age Of, která vyšla, když jsme na desce pracovali nejintenzivněji, pro mě byly v tý době hodně velkou inspirací. První jmenovanou jsem z těchhle dvou vybrala hlavně kvůli vokálním samplům, pro který jsem se velmi nadchla a používala je na desce hodně. A který se pro mě i Tomáše Havlena staly nakonec takovým deus ex machina - vždycky, když jsme se mermomocí snažili vyrobit nějakej hrozně fancy zvuk, nás na zem vrátilo, že záchrannej vokální synth pořád funguje ze všeho nejlíp. Blessed days.

Low - Double Negative
Tahle deska taky vyšla, když jsme First I Thought dodělávali, a semlela mě, jak dlouho nic. Poslouchala jsem ji nonstop několik dní v kuse a obracela mi příjemně sebetrýznitelsky žaludek naruby. John Congleton k Double Negative napsal, že má rád desky, který mu posunou vnímání toho, co ještě může bejt písnička, a jo, tahle v tom suverénně vyhrává. Low mám moc ráda, ale tohle bylo ještě úplně někde jinde. Zbožňuju vícehlasy a Alan Sparhawk a Mimi Parker společně vytvářej fakt (bože, budu znít ezo) úplně andělskej zvuk! A když se tohle vynoří z tý nekompromisní noisový hmoty, kterou na poslední desce naservírovali, brečim blahem. A navíc u toho inteligentně zkritizujou Ameriku. Co chceš víc. Nic.

Bat for Lashes - Two Suns
Bat for Lashes a St. Vincent byly taková dvojka hudebnic, co mě hodně uchvátily v obdobný době a zformovaly způsob, jakým hudbu skládám. Zároveň mě teda obě se svýma posledníma deskama taky mírně otrávily. Ale Annie Clark mě aktuálně irituje víc, tak tady tohle místo věnuju Natashi Khan. Vybrušovat charaktery mě na songwritingu díky jejímu Danielovi, Marylin, Lauře, ale hlavně Pearl chytlo snad nejvíc. „My name is Pearl and I love you/ The best way I know how/ My blonde curls slice through your heart.“

Guilty pleasure: Beyoncé - Lemonade
Lemonade nedávám jako plus jedničku snad kvůli tomu, že by to bylo nějaký guilty pleasure. Jak by se mohl někdo cejtit guilty, když sleduje Beyoncé, jak twerkuje v koloniální jižanský vile, žejo. Miluju. Bylo to ale poprvý, co mě takhle moc megalomanská popová věc dostala úplně do kolen. A poprvý, co jsem měla pocit, že mě takhle velkej pop nechce jenom bavit, ale taky mě donutit něco dělat.

Info

Margo
fb interpreta

Živě:
Žižkovská Noc 2019
21. - 23. 3. 2019
Praha
fb událost

Foto © Nicholas Umashev

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

10+1 = Yvonnick Prené

redakce 26.06.2020

Francouzský jazzový hráč na harmoniku, skladatel a pedagog z New Yorku Yvonnick Prené představuje své oblíbené písně.

10 + 1 = Tomáš Vondra (Orient, Tomáš Palucha)

redakce 17.06.2020

Tomáše Vondru můžete znát z Rekomanda nebo z řady hudebních projektů. Dnes je základní stavební jednotkou pro těles Orient a Tomáš Palucha. Jaké jsou jeho inspirace?

10 + 1 = dné

redakce 13.06.2020

Dné na první desce ignoroval trendy i jakákoliv posluchačská očekávání. A to dělá stále a my stále čekáme na jeho druhé album. Co s tím?

10+1 = Jakub Jirásek (Cold Cold Nights)

redakce 06.06.2020

Takovej deníček od krize v roce 2008 do krize 2020, říká ke svému výběru oblíbených písniček Jakub Jirásek z Cold Cold Nights.

10 + 1 = Šimon Šafránek

redakce 08.05.2020

Režisér Šimon Šafránek vybírá zásadní písně i klipy. Jak bude vypadat nový klip pro Kill the Dandies!? Očekávat můeme nejspíš cokoliv.

10+1 = Jiří Machů (Killiekrankie, Laokoon)

redakce 27.04.2020

S jakou hudbou vyrůstal Jiří Machů? Rozmanitý výběr písní, které formovaly jeho hudební vkus, a špetka náboženství k tomu.

10 + 1 = David Pomahač

redakce 25.04.2020

David Pomahač se vydal na sólovou dráhu, jeho jméno ale naleznete i v historii Houpacích koní nebo kapele Xaviera Baumaxy, založil Bez peří i Kieslowski.

10+1= Rou Reynolds (Enter Shikari)

redakce 10.04.2020

Zpěvák britských Enter Shikari Rou Reynolds se s námi podělil o rozmanitou desítku osudových skladeb. Od Glenna Millera po Prodigy.

10 + 1 = Beata Hlavenková

redakce 25.03.2020

Sestavila jsem jedenáctku skladeb ne úplně z toho, co mám nejradši, ale z toho, co mě napadalo v dané chvíli, z věcí, které lezly na povrch bez ladu a skladu...

10+1 = Camille Bertault

redakce 12.03.2020

Okouzlující a občas také velmi rozpustilá mladá pařížská dáma miluje jazz, ale cizí jí není ani moderní taneční pop. Camille Bertault se chystá do Brna i Prahy.