Články / Sloupky/Blogy

10 nejsilnějších desek roku 2017

10 nejsilnějších desek roku 2017

Albert Ferkl | Články / Sloupky/Blogy | 14.01.2018

V roce, jakým byl ten poslední, se člověk může snadno cítit zaplaven změtí zdánlivě protichůdných podnětů, bez ladu a skladu zápolících o jeho pozornost. Z televizí, sociálních sítí, publikací, rádií, i přímo z ulic a z úst známých se na nás valí senzační a rozporuplné informace o politice, umění, násilí, každodenním životě, přírodních a sociálních krizích, ve kterém ztěžka hledáme konkrétní význam a vzájemnou souvislost. To platí dvojnásob ve světě hudby, v chaotické aréně zvuků, stylů, názorů a osobností, které každého z nás obklopují a žádají si emocionální reakci. Nestačí hudbu poslouchat, je třeba ji kategorizovat, analyzovat a pochopit, je třeba určit který interpret je lepší a proč je třeba se s hudbou identifikovat. Na každou nahrávku a každý koncert připadají stránky textu a hodiny konverzace, které je popisují a vykládají, a tuhle celoroční hru příznačně uzavírají zpětné souhrny typu „nejlepší alba roku“.

Sám téhle hře propadám s neobvyklým zápalem. Přesto se občas nemohu ubránit dojmu, že všichni míjíme smysl, který se snažíme do detailů rozebrat. Není klíčová pozice hudby v životě každého člověka podmíněná právě její mocí vyjádřit to, co stojí mimo jazyk a pochopení? I takové úvahy mě inspirují v ohlédnutí za deskami, které mě tento rok udeřily nejsilněji. Tyto nahrávky nejsou „lékem na postmodernu“ a klíčovou roli v nich hraje kontext. Ve své emocionální intenzitě přesto zastiňují žánr a připomínají, že současný svět má i přes svou kulturní nejasnost dost místa pro všechny nejhlubší pocity. Výčet není definitivní, nicméně tady je 10 alb z různých konců hudebního spektra, která by pohnula i mrtvolou.

Algiers – The Underside of Power

Atlantští Algiers přitahují pozornost z různých důvodů. Velkou roli hraje jejich stylová základna, „industriální gospel“ nebo „punk soul“ nepatří zrovna mezi ohrané pojmy. Ve Spojených státech se pak ustavičně mluví o „politizaci“ hudby napříč žánry v reakci na loňské prezidentské volby a rostoucí propast mezi „progresivními“ a „reakčními“ proudy americké společnosti. Algiers jsou ale více než originální mísením žánrů nebo osobitým protitrumpovským výkřikem. Kapelu, jejíž jméno připomíná dějiště klíčové anti-koloniální revoluce 20. století, nejlépe vystihuje jejich vlastní výrok, že „přivádějí mrtvý zvuk zpátky k životu“. Jejich druhé album The Underside of Power je rozervané, temné a úderné, nikdy neztrácí dechberoucí bravuru, která posluchači vepisuje každý plamenný refrén do paměti. Výkony členů, kompozice, texty i produkce jsou zpracované v dokonalém souladu a deska hladce přechází z rychlých a chytlavých tracků jako úvodní Walk Like a Panther k podivné atmosféře skladby A Murmur. A Sign nebo obojí spojuje v závěrečném The Cycle / The Spiral. Výsledek je hlubokým potvrzením života na okraji historie, s naléhavostí, která je hmatatelná.


Amenra – Mass VI

Když kalifornští Neurosis proměnili řadou experimentů v 90. letech heavy metal v rituální očistu, sotva tušili, že inspirují vlnu kapel, která se rozšíří po celém světě. Z této vlny vzešla i vlámská kapela Amenra, která si s Neurosis nezadá co do umělecké intenzity. Za posledních 15 let vydala mimo jiné pět desek v sérii Mass, která mapuje lidský vývoj členů a reaguje na jejich životní krize. Poslední z nich vyšla před pěti lety pod labelem samotných Neurosis, Neurot Recordings. Na Mass VI se Amenra podílela se stejným produkčním týmem a dosáhla obdobné údernosti; masivní kytary a ochromující beaty budují pochmurnou atmosféru, kterou se line pronikavý řev frontmana CHVE. Její emocionální hloubku nejlépe demonstruje předposlední track A Solitary Reign, kde čistý zpěv dává prostor melancholickému textu. Album je krokem dopředu pro kapelu i celý žánr, zároveň ale působí dojmem něčeho věčného, jako kdyby bylo starší než výjevy, které Amenra používá jako vizuální doprovod. Takhle zní hudba na pomezí života a smrti, tísně a vytržení.


Arca – Arca

Alejandro Ghersi vyrůstal ve Venezuele, posledních pět let ale působí pod jménem Arca jako producent a DJ v Londýně. Mnozí ho znají pro jeho kolaborace s Kanye Westem nebo Björk, na jejíž nové desce Utopia má klíčový podíl. Svou třetí deskou ale obě hvězdy zastiňuje. Arca je první nahrávka, na které zpívá, a jeho procítěný vokál dodává jeho proměnlivé zvukomalbě nesmírnou emocionální hloubku. Album je na jednu stranu těžké k čemukoliv přirovnat, na druhou stranu z něj čiší povědomé pocity. Od začátku do konce je zcela intimní a mezi Ghersiho neuchopitelnou produkcí a něžně přednesenými, poetickými texty v rodné španělštině roste neuvěřitelný dojem něčeho, co je zároveň měkké i ostré. Tento dojem se posluchače chopí už u úvodní dvojice tracků Piel a Anoche a buď jej nadchne, nebo odradí; ti, kdo vydrží do poslední části, kterou uvádí extatický hit Desafío, najdou v bolesti krásu.


The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Hra o nejbrutálnější a nejodpornější hudební výtvor je v plném proudu už od začátku osmdesátých let. V současnosti je v poli mnoho skvělých hráčů, což loni prokázalo mimo jiné dalších 10 alb noisového gurua Merzbowa, deska Caustic sludgových Primitive Man nebo tříhodinové utrpení Rainbow Mirror z dílny industriálního černokněžníka Prurienta. Když se ale spojí dva šampióni, jakými jsou americké kapely The Body a Full of Hell, a s nimi všechny nejzlejší zvuky ze světů metalu, punku a experimentální elektroniky, výsledkem je další krok za hranice toho, co se ještě dá vydržet. Obě kapely už kolaborovaly na rozervaném One Day You Will Ache Like I Ache, na Ascending a Mountain of Heavy Light ale pracují s širším spektrem bolesti a k celému projektu přistupují z industriálního konce; například tracky Earth is a Cage a Master's Story zní jako EDM z pekla. Pokud patříte mezi hudební masochisty, kteří by se nejradši vrátili v čase a zašli na koncert první inkarnace Swans, nenechte si tuhle hrůzu ujít.


Converge – The Dusk in Us

Jsou kapely, které se nikomu nezodpovídají, kapely s nádhernou uměleckou vizí, kapely, které vynášejí to nejtemnější v lidské mysli na světlo, kapely, které pořád zkoušejí nové věci a pokaždé přijdou s něčím převratným. Converge jsou tohle všechno a víc, což se dá říct o málokteré skupině, která jede nepřetržitě už téměř 30 let a nijak nezpomaluje. The Dusk in Us je dalším skokem vpřed a jednou z jejich nejrozmanitějších desek, kde zároveň každý track roste v kontextu ostatních. Úvodní A Single Tear, na kterém se střetává emocionální nežnost s hybností laviny, titulní The Dusk in Us, který se mění z nostalgické balady v temnou horu vnitřního konfliktu, nebo srdceryvná zpověď Thousands of Miles Between Us patří mezi nejcitlivější věci, které Converge kdy nahráli. Tracky jako Arkhipov Calm, Wildlife a Cannibals je naopak představují v jejich nejdivočejší a nejohnivější podobě. I jejich bezmeznou brutalitu ale podmiňuje jemná rafinovanost, což nejlépe vyjadřuje proměnlivý, explozivní závěr Reptillian. Opakující se řev „devils/ do not need a/ hell/ to exist“ je tematickým shrnutím celého alba, které je vůbec nejlepším od Converge po textové stránce; temná lidskost Bannonovy poezie je stejně intenzivní jako zvukové provedení, a po celé délce je obojí v perfektní souhře.


Forest Swords – Compassion

Liverpoolský producent Matthew Barnes vydal jako Forest Swords své první EP před osmi a první desku Engravings před čtyřmi lety. Post-dubstepovou scenérii britské elektronické hudby zasáhl osobitým stylem, který lze težko popsat jinak než jako „živočisný“. S druhou deskou Compassion se vrací ke skladbám, které zní zároveň prastaře i moderně a zamlžuje hranici mezi syntetickým a organickým. Oproti Engravings, na kterém se každý track točil kolem jednoho úderného motivu a specifického rytmického postupu, zde Barnes klade větší důraz na atmosféru, kterou vytváří skrze táhlé melodie a hluky. Stavebním kamenem jeho umění jsou stále samply, tentokrát ale působí mnohem konzistentněji, díky čemuž je styl Forest Swords přístupnější, i když nijak neztrácí na hloubce. Přes svou ucelenost je tento efekt rozporuplný: zatímco tracky jako Panic stíhá určitá temná zoufalost, Raw Language je téměř jásavě extatický. Posluchač si tak v žádné chvíli není jistý, jestli se s albem noří do temnoty, nebo stoupá do světla.


Idles – Brutalism

Idles se bezpochyby podobají Slaves; obě kapely spojují špínu tradičního anglického punku a postpunku s agresí současného hardcoru. U Idles jde ale tento přístup daleko za provokaci a nostalgii. Jejich debutová deska Brutalism není ohlédnutím do historie punku, ale potvrzením punku jako vitálního stylu, který pokračuje ve svém čtyřicetileté boji proti společenské aroganci s neutuchající vervou. Od temného žalozpěvu za bolest sociálních a pohlavních rozdílů v songu Mother přes energickou reflexi deprese v 1049 Gotho po ironicky hravý track White Privilege, který se ke konci rozpadá v repetetivní řev, z alba čiší neudržitelný pocit zlosti a frustrace, který ho staví mezi nejpůsobivější punkové nahrávky tohoto století. Komu je tento pocit blízký, ten si Idles užije naplno; kdo by se mu raději vyhnul, ten se může alespoň podivit hudbě evokující postpunkový revival, který někdo polil benzínem a zápalil.


Jlin – Black Origami

K intenzivnímu tanci je třeba intenzivní hudby. Tento princip nepodmiňuje pouze moshpity, ale také taneční styl zvaný footwork, který vznikl z chicagského 90´s housu. Taneční bitvy o nejrychlejší nohy doprovází rychlé a složité rytmy, které by neznalec mohl nazvat „math hop“. Do tohoto stylu zasáhla v posledních sedmi letech producentka Jerrilynn „Jlin“ Patton z Indiany. Její první deska Dark Energy z roku 2015 demonstrovala její schopnost zpracovat širokou škálu samplů do spletitých rytmických postupů, na Black Origami ji ale využívá k tvorbě ucelené, neotřelé atmosféry. Album má obrovský rytmický rozsah, který drží posluchače v pohybu od multirytmického úvodního tracku až po epileptický beat 1%. Jeho základem je ale síť samplů, která spojuje zdánlivě nekompatibilní světy tradiční africké hudby a digitálního hluku. Ať už se s Jlin pokusíte tančit nebo ji pouze poslechnout, nadlouho vám nevystačí dech.


Mount Eerie – A Crow Looked at Me

Do oblasti hudby, kterou by člověk raději neslyšel, zapadá A Crow Looked at Me ze zcela vyjimečného důvodu. Americký umělec Phil Elverum vydal skrze svůj projekt Mount Eerie za posledních 15 let mnoho zlověstně tichých i srdceryvně jemných písní. Stejný čas strávil po boku své ženy a její smrtí nabrala jeho hudba až příliš hmatatelné bolesti. Nová deska si bere tuto smrt jako jediné téma, které Elverum rozebírá ze všech úhlů a které předává skrze popis řady vzpomínek a dojmů. Hudební kompozice je minimalistická, strukturovaná pouze akustickou kytarou a dává veškerý prostor zpěvu, který kombinuje sklíčené melodie s obsáhlými texty. K vyvolání deprese stačí úvodní singl Real Death, teprve silnějším povahám bude stát za to vyslechnout celé album a poznat, jak bezprotředně lze zhudebnit zármutek.


Yellow Eyes – Immersion Trench Reverie

Black metal v této dekádě dovršil svůj výstup z undergroundové izolace a otevřel se světu, mimo jiné skrze úspěch kalifornských Deafheaven. Jen tento rok jej Ghost Bath přetváří v umělecký pop, Heaven in Her Arms v emo a Archivist v epickou vesmírnou poezii, vše v luxusním provedení. O to větší obdiv si zaslouží hudebníci, kteří se drží temné nenávisti svých předchůdců, ale konkurují výše zmíněným kapelám co do hloubky atmosféry. Z takových řad vystupují Yellow Eyes z New Yorku, jejichž čtvrtá deska Immersion Trench Reverie je mistrným dílem uhrančivosti. Od prvního riffu Old Alpine Pang se jejich ostré kytary zařezávají do duše a jako jediná úleva od neúnavné jízdy slouží nahrávky zvuků sibiřského venkova, po kterém kytaristé Will a Sam Skarstadovi cestovali. Jejich melodie jsou znepokojivé a vždy na hraně disonance, postupně ale odhalují temnou krásu podtrženou introspektivními texty. Výsledkem je deska, která nepotřebuje rozmanitost k tomu, aby udržela posluchače na jehlách.


BONUS: Nejsilnější domácí deska
Lionel Dixit – Zvukem I̶I̶I̶

Jestli české hudbě něco chybí, pak je to vlastní směr. I její nejcharizmatější osobnosti mohou působit dojmem imitátorů, kteří se touží vyrovnat svým zahraničním idolům, a její nejživější scény jako slabý odvar svých historických zdrojů. Čas od času se ale objevují skupiny, které se nesnaží ničemu přiblížit a nikomu zalíbit a pro které hudba začíná a končí osobním prožitkem. Pardubičtí Lionel Dixit tenhle princip ztělesňují. Jejich první studiová deska Zvukem I̶I̶I̶ je nebývalým úkazem v našem prostředí; 10 tracků elektronického šílenství, každý z nich s vlastním charakterem, ke kterému se těžko hledá přirovnání. Album otevírá spojení tibetského hrdelního zpěvu a volných perkusí, následuje brutální breakbeat, roztoužené syntetické balady i meditativní kompozice nalezených zvuků a uzavírá absolutní noiseový rozklad. Duo experimentátorů Martin Šafář a Václav Hovorka si co do invence a intenzity na domácí půdě nezadá s nikým, vyjma snad zavedené a osobité emo scény, která tenhle rok zabodovala třeba debutovým double-EP pražské kapely Nicota nebo jedinečným splitem Pacino a Rutka Laskier na Stoned to Death Records.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co právě v elektru kutěj: Návrat mistra, který spal sedm let

redakce 06.06.2019

Nový materiál po sedmi letech od kultovního projektu Scorn a další novinky z elektronického undergroundu.

Preview: Nowa muzyka 2019

redakce 05.06.2019

Letošní formu si můžeme po loňských zkušenostech ověřit u Amnesia Scanner, Fatimy Al Qadiry nebo Yvese Tumora, ale jsou tu i další jména, která byste neměli přehlédnout.

El nuevo normal aneb top 5 Primavera Sound 2019 podle Full Moonu

redakce 03.06.2019

Velký report čekejte v prázdninovém Full Moonu, zde tradičně vrcholy nejen redakční výpravy, ale také kolegů a kamarádů.

Preview: Wave-Gotik-Treffen 2019

redakce 22.05.2019

Do Lipska se za písničkou jezdí po celý rok, německé město často vítá interprety, kteří Česko míjí, a přitom je nedaleko.

To nejlepší z Anifilmu 2019

redakce 14.05.2019

Na Anifilmu je nejlepší to, že volba programu může být dána vysypáním popcornu na rozpis, schůzkami u piva či volných stolů v indické restauraci.

To nejlepší z The Great Escape 2019

redakce 12.05.2019

První návštěva na The Great Escape jednoznačně potvrdila, že britské scéna je na vzestupu, níže ve výběru toho nejlepšího ještě spousta skvělých jmen chybí...

Sharpe 2019: Fanfáry à la Full Moon

redakce 28.04.2019

Dva náramně intenzivní dny budeme vstřebávat ještě dlouho, obsáhlý report čekejte v květnovém Full Moonu, tady zatím první dojmy a nejhlubší zářezy.

Kam na rajz se Zuzanou Kolouchovou

redakce 26.04.2019

Je zatížená na „srdceryvně pozérské balady“ Nicka Cavea, jak sama říká, ale v poslední době vyznává „čím víc nahlas, tím líp“.

Enea Spring Break 2019: tipy Full Moonu

redakce 23.04.2019

Letošní ročník poznaňského festivalu Enea Spring Break jsme si představili již ve dvou textech, nyní přichází čas na vlastní redakční tipy.

Sharpe Moon 2019

redakce 22.04.2019

Showcasová unifikovanost? Ale kdepak. Vybíráme to vyhraněnější z programu bratislavského Sharpu.