Články / Rozhovory

Al Burian: Je to sice fikce, ale pořád kroužím kolem vlastního života

Al Burian: Je to sice fikce, ale pořád kroužím kolem vlastního života

Tomáš Kejmar | Články / Rozhovory | 23.09.2012

Al Burian (neznáte ho z televizní reklamy, ale pokud jste někdy zabloudili do naší sloupkařské sekce, mělo by vám jeho jméno být povědomé) přijel na autorské čtení do Brna a Prahy (chronologické i abecední řazení) a na rozhovor dorazil s kamarádem Andym a průvodkyní, hoteliérkou a tour managerkou v jedné osobě. Já si jako posilu vzal svoji ženu. Na VH1 běžela hodinka mrzačení písniček Cover Power, klasické hity pronásledované více či méně děsivými úpravami současných či současnějších umělců. I když tohle označení by si zasloužilo uvozovky. Když se Al usadil a začal listovat v menu, hráli zrovna Guns N’ Roses. Prý Apaččina oblíbená.

Al: A tohle už je cover. Kdo to je?
Lenka: Není to Sheryl Crow?
Andy: Tohle jsem nedávno slyšel v čekárně u zubaře. Dost hrůza…
Al: Nic moc. Je zvláštní sledovat, jak málo stačí písničku upravit, aby z ní vznikl ten pop, co hraje v čekárnách u doktorů.
Já Guns N’ Roses beztak nesnáším, takže mě to neuráží. Ale k zubařině se ještě dostaneme.
Al: Dobře, ale nejdřív si objednáme.
(pětiminutové kulinářské intermezzo, kdy Al třikrát oznámil, co si dá, aby to vzápětí změnil)
Al: Zjistil jsem, že nejdřív musíš udělat ty malý rozhodnutí, abys mohl dělat ty velký. Četl jsem si obchodní příručky pro CEO manažery, kde se řeší, jak se pevně rozhodovat. Aby z tebe byl dobrý šéf. Hranolky! Ano! Salát! Ano! (pokřikuje a mlátí pěstí do stolu)

Takže studuješ na šéfa, jo?
Al: Jasně, snažím se.

Začneme, šéfe?
Al: Začneme! Jedem!

Dobře. Sloupkař pro Full Moon, současný i bývalý člen několika známějších kapel, kreslíř komiksů a autor několika zinů, kdo je, vyjma tohohle, Al Burian? Čím se třeba živíš? Předpokládám, že tohle jsou všechno do určité míry pořád koníčky...
Lenka: Teď ho urážíš. (smích)

Já bych mu přál, aby se tím zvládl uživit, ale snažím se být realista. Většinou to tak nefunguje.
Al: Pravda, musel bych si něco nalhávat, aby mě to uráželo. Je zajímavý, že se ptáš na to „kdo“.

Myslím tím, jaké další role zastáváš.
Al: Role? Nedávno, minulý rok, jsem se přestěhoval do Berlína. To pro mě byl velký skok. Jedním z důvodů, proč jsem to udělal, bylo, že společenské klima a životní podmínky v Evropě jsou trochu lidštější než v USA. Ne o moc, jak jsem zjistil. Ve Státech se o Německu v běžném politickém kontextu mluví jako o socialistické zemi. Lidi mají přehnané představy o dávkách, které se tam pobírají.

To v evropském kontextu odpovídá třeba Švédsku nebo Norsku.
Al: Jo, trochu. Ale oni si myslí, že je to tu všude stejné.
Apx: Pardon, že vám do toho skáču. Tys předtím žil v Chicagu?
Al: Jo, v Chicagu, v Portlandu, v podstatě jsem bydlel různě po celých Státech.

A kde se bere to nutkání žít v pohybu? Je to čistě americká záležitost?
Al: Já nikdy neměl příliš vztah k... Sakra, pokládáš druhou otázku, zatímco se pořád snažím poprat s tou první. (smích) Už jako docela mladý jsem se rozhodl, že jsem ochoten obětovat část svého pohodlí a jistoty za určitou úroveň volnosti. Takže to nutkání stěhovat se má kořeny v cestování jako takovém. Najezdil jsem toho hodně s kapelama i sám, hodně času jsem strávil v různých prozatímních životních situacích. A taky jsem toho nikdy moc nevlastnil. Jsem jeden z těch lidí, kteří můžou zvednout telefon, zavolat kamarádovi, aby pro ně přijel, a během hodiny si zvládnou zabalit život do osobáku a zmizet.

To zní, jako kdybys byl na útěku. Komu v Severní Karolíně dlužíš prachy?
Al: (smích)

Co je to za mafii?
Al: Mafii ne, telefonnímu operátorovi.

To podle tebe nejsou mafiáni? Když řešíme Severní Karolínu a kriminálníky, koho jsi potkal v tom okresním vězení? (viz Full Moon 7 – pozn. autora)
Al: Já tam ve vězení neskončil. Je mi líto.

Hmm... To si žádá další dotaz. Jaký je poměr pravdy a fikce, co se obsahu tvých sloupků týče?
Al: To se liší sloupek od sloupku. Rozhodně jsem si vzal k srdci novinářskou svobodu, které se mi dostalo. A jsem vděčný za možnost začít s čistým štítem. Tenhle konkrétní sloupek je z většiny fikce.

Takže během psaní toho sloupku nebyla vysklena žádná okna, ani napadeni žádní pracovníci Barns and Nobles?
Al: Jediné dvě věci, které tam jsou pravdivé, je ten text z demáče mojí kapely ze střední a fakt, že jsem se opravdu v Severní Karolíně ucházel o místo v knihkupectví a při pohovoru se mě ptali na oblíbeného autora. Řekl jsem, že Bohumil Hrabal, a oni nevěděli, kdo to je. To je taky pravda, ale ve skutečnosti je to oslnilo a dali mi práci. Takže žádná Johanka z Arku se nekonala. Spíš to vypadalo takhle: „Vy neznáte toho slavného českého autora?“ A oni nasadili výraz ve stylu: „Ty jo, ten chlápek je fakt dobrej.“
Apx: Takže boty jsi měl?
Al: Vlastně měl, ale to jsem si taky nevymyslel. Opravdu jsem přišel na zkoušku s tím, že nebudu hrát v botách. Ale pak mi probil mikrofon, když jsem se ho poprvé dotknul. Takže rozhodnutí hrát naboso mi vydrželo přesně jednu zkoušku.

A jaké bylo to turné? Teda pokud vůbec nějaké bylo. Teď trochu zápasím s tím, na co se můžeme spolehnout.
Al: Zrovna tenhle sloupek bych moc vážně nebral. Co se týče poměru faktu a fikce, já se nikdy nesnažil pasovat přímo do pozice žurnalisty. Ale u věcí, co teď píšu pro Full Moon, jako třeba reporty z koncertů, se občas dostanu do bodu, kdy si říkám, jestli už to nepřeháním. Zatímco dřív jsem to tak nebral. Hlavně proto, že původně jsem si psal jen pro sebe, vydával si to sám a nikdy jsem neměl editora nebo někoho, kdo by mi říkal, abych něco upravil. A vyvíjel jsem se tak nějak bezprizorně.

My ti taky neříkáme, že máš něco měnit.
Al: To ne a právě o tom mluvím, jsem za to vděčný. I když na druhou stranu mi editoři nevadí, je to v pohodě.

A jaký to je, publikovat v překladu, kdy nejenže nemáš možnost přečíst si výsledný text, ale ani dostat zpětnou vazbu od čtenářů?
Al: Je to super. Tak by to mělo být.

No já si to nedovedu představit. To je jako snažit se posílat zprávy do vesmíru. Ta ta ta taaa taaa taaa ta ta ta. Je tam někdo?
Al: Jo, ale na druhou stranu mi přijde dobré text, na kterém pracuješ, dodělat, poslat, přestat nad ním přemýšlet a začít řešit něco dalšího. Když se nepřeneseš přes neúspěch, nikam se neposuneš. A stejně tak si můžeš gratulovat k úspěchu jen do určité míry. Stává se mi, že za mnou někdo přijde a řekne: „Člověče, tu desku miluju,“ a já mu nemůžu než říct, že ji nesnáším. Nebudu mu to vyvracet, ale mně se to líbit nemusí. Lidi si svoji vlastní muziku nepouští, leda by byli opravdu sebestřední.

Já se jednou potkal s někým, kdo tvrdil, že skládá takovou muziku, jakou by chtěl sám poslouchat a nemůže ji nikde najít.
Al: U mě to teda neplatí, protože mě neláká hrát věci podobné tomu, co poslouchám. Je to odlišný proces.

Co teď doma protáčíš?
Al: Když to řekneš takhle, odkazuje to na problém, který s posloucháním muziky mám. Protáčení implikuje desku nebo cédéčko a já mám s formátem problémy. Už je to hodně dlouho, co jsem si myslel, že nějaké celé album je tak dobré, že bych si ho chtěl koupit. Když jsem byl kluk, nahrávali jsme si desky na kazety, a když se nám něco opravdu líbilo, koupili jsme si vinyl. Ale teď, když se ti něco líbí, řekneš si: „Tohle je super, to nebudu sjíždět jen na YouTube, ale stáhnu si to do iTunes,“ prostě si to stáhneš, abys mohl poslouchat i bez připojení. Řekl bych, že díky tomu jsem dost těkavý posluchač. A taky se vyhýbám otázce. (smích)

Otázka, jak se stavíme k tomu, jak je hudba balená a předaná posluchači, je dost důležitá. Možná stejně jako to, který žánr nebo konkrétní kapela tě zrovna zaujme.
Al: Dobře, řekněme, že mě baví agresivní extrémní hudba, ale stejně tak poslouchám hodně vyklidněných, odpočinkových věcí. Ty klidné mám takříkaje na předpis a nutím se je poslouchat, protože kdybych ráno vstal a pustil si hardcore, budu celý den napružený. Takže si místo toho dám po ránu Stevieho Wondera. Ale obecně tíhnu k těm nejšílenějším věcem, které jsou tak na hraně, že si říkáš: „Sakra, tohle se už nedá poslouchat.“ Je to podobné, jako když jsem byl kluk a někde zaslechl něco, co ani neznělo jako hudba. Ale časem jsem pochopil, o co běží, a přišel tomu na chuť. Poslední dobou mě moc nebaví punk, mám pocit, že ten žánr je zvukově omezený. A přijde mi, že všechny nové věci, co se ke mně dostávají, jsou hrozně stejné. Punk za posledních dvacet let přestal být nebezpečný a stal se z něj komerční artikl. Toho si všímám. Pak mě baví ten DIY přístup, který se s ním pojí, ale tímhle způsobem nutně nevzniká ta nejlepší muzika. Mohl bych říct, že poslouchám metal, ale po kulturní stránce mě metal nezajímá. Nechodím na metalové koncerty, nepatřím do té scény, ani nemám kamarády, kteří by ho poslouchali.

Teď jsi mi připomněl kousek ze zářijového sloupku, ve kterém popisuješ metalové fanoušky na bulharském Sonisphere festivalu jako dlouhovlasé mutanty a berserky.
Al: Když jsme koukali na DVD z Bulharska, přišlo nám super, že je tam tolik lidí. Ale když jsem byl mladší a začínal chodit na koncerty, dost mě to děsilo. Judas Priest byl první koncert, na kterém jsem byl, a z lidí, co tam přišli, jsme byl úplně připosraný. Neměl jsem ani zdaleka pocit, že bych byl „mezi svými“, spíš jsem si říkal: „Kurva, co je to za lidi?“ A takhle to mám dodneška. Jedna z věcí, která mě zaráží na způsobu, jakým se muzika konzumuje, je, kolik nejrůznějších šíleností se mi dostane do ruky. Kolik věcí si můžete najít. Když se rozhodnu zkusit black metal, není potřeba, abych o tom žánru něco věděl nebo znal nějaké obskurní krámy s deskami. Stačí vygooglit a poslechnout. Z člověka se potom stává svým způsobem diletant. A trochu mě mate, že věci, které mě baví, mě baví jen povrchně. Říkám si jen: „Hm, tohle je zajímavé.“ Dřív, když jsem hodně hrál a jezdil s kapelama na plný úvazek, jsem měl problém s lidmi, kteří dělali hudební promotéry a novináře a všechno ostatní okolo kapel. Byl jsem vůči nim cynický, místy jsem se jim i vysmíval, protože mi přišlo, že jsou mimo, že jen postávají opodál, nepodílí se na ničem a jen si myslí, že je to cool. A druhý ráno si rozbalí další press kit a řeknou si: „Hm, tohle je taky cool.“ Poslední dobou mně ale připadá, že funguju stejně. Část z toho, co mě na punku celý život přitahovalo, byla komunita, scéna kolem a lidi uvnitř. Poslouchal jsem všechny kapely, ale neberu ten zvuk jako svoje náboženství, pro mě to byla vždycky spíš komunita. A proto mě štvou lidi, kteří přihlížejí zvenku a jen pasivně konzumují muziku. Lidi, kteří si na tomhle žánru opravdu ujíždí a řeší to do hloubky, ti potom řeknou, že New York Hardcore je něco úplně jiného než DC Hardcore. Že se to liší jako západní klasická hudba od té z východu. A podobně. Ale ve výsledku je to úplně to samé. Když se na to koukáš z perspektivy širšího hudebního rozhledu, je to jedno a to samé.

Na tuhle otázku jsem se už pár lidí ptal a výsledky byly docela zajímavý. Jak bys popsal svoji muziku prarodičům?
Lenka: Tak tvoje babička by byla nejradši, kdybys hrál na housličky v místním orchestru.
Andy: Já jsem jednou vezl mámu po ránu do práce a pouštěl jsem si Bad Brains. A podle ní to znělo jak dva peroucí se psi. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to je punk, že tomu jen nerozumí.
Al: Ve státech vycházel jeden fanzin, nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval. Ten kluk, co ho vydával, nechával psát recenze svého dědu. Bylo to úžasný, protože on ty desky poslouchal a neměl žádný kontext, ke kterému by to přirovnával, takže tam psal věci jako: „Tohle zní jako mávání křídel stovky ptáků a pak je tam pasáž, která zní jako loď.“

To zní zajímavě. Mimochodem, podařilo se ti od srpna už získat papír na to, že jsi umělec? Nebo plánuješ stěhování do Norska? (viz Full Moon #4 – pozn. autora)
Al: Ne, ale do Norska bych chtěl. S tím pojištěním se dostáváme k otázce financí. Abys získal takové pojištění, a tím pádem se stal v Německu oficiálně umělcem, musíš být schopen prokázat, že sis uměleckou činností vydělal 7000 euro ročně. Není to zas tak moc, ale v podstatě až doteď jsem se zabydloval. Takže rok 2011 je rokem, kdy si budu schovávat účtenky. Mám vyřízené všechny papíry a makám na tom, abych se vyšplhal k té nejnižší hranici. Jinak ten sloupek byl přehnaný, ale ne úplně fiktivní. Šel jsem na pracák a bylo to dost divné, protože o mně neměli žádné záznamy, a já jim ukázal Full Moon, že tímhle se živím. A úplně mě odrovnalo, že mě brali vážně. Řekli: „Dobře, dobře, potřebujete vyplnit tyhle formuláře a dodat tohle a tohle.“ Z amerického pohledu na evropskou sociální síť to byl kulturní šok. Šel jsem tam s tím, že to zkusím nějak ochcat, a odcházel pevně rozhodnutý to dokázat. Už jen situace, kdy ti úředník řekne: „Ano, to zní jako rozumný plán, tady máte formuláře a hodně štěstí.“ Ve Státech tě žádná vláda, žádná sociální instituce nikdy takhle otevřeně nepodpoří. Takovouhle zelenou nedostaneš nikde. V USA se všechno točí kolem kapitálu. Vy chcete být umělec? Fajn. Kolik vyděláváte? V USA můžete dělat cokoli, ale teprve když ukážete výplatní pásku, budou vám věřit. Peníze jsou jediné, na čem záleží. Můžeš sice říkat, že jsi spisovatel, ale pak někdo přijde a řekne: „Vážně? Ale ty přece pracuješ v restauraci, tak jsi číšník, ne?“ Vždycky jsem se snažil vymezit proti tomuhle způsobu definování vlastní identity. Ve Státech jsem se víceméně živil psaním a muzikou, ale bydlel jsem v Chicagu, nikdy neplatil za nájem víc jak dvě stě dolarů za měsíc a nikdy jsem neměl zdravotní pojištění.

Což asi není dlouhodobě udržitelný životní styl...
Al: Když jsem se stěhoval do Německa, znal jsem lidi z punkové scény, díky ježdění s kapelama jsem měl hodně kontaktů. Když jsem přijel, hodně lidí mi nabízelo, abych se nastěhoval tam nebo se podílel na tamtom a první dveře, které byly otevřené, byly squaty, velké komunální byty a tak. Tímhle už jsem si prošel a chtěl jsem mít vlastní bydlení. Chci mít vlastní prostor, kde můžu přemýšlet, a ne šest spolubydlících, kteří spolu budou každý večer vařit. Měl jsem díky tomu ideologický konflikt sám se sebou, protože tenhle pospolný život je v podstatě můj ideál, ale na druhou stranu jsem dost nespolečenský a tak dál.

Ve svém prvním sloupku pro Full Moon píšeš, že prvomájové demonstrace v Berlíně nebyly nic ve srovnání s návštěvou státních veletrhů v Nebrasce. Co se tam stalo?
Al: Nic konkrétního se tam nestalo, ale koncentrace strachu byla mnohem vyšší. Srovnání se týkalo míry anarchie a chaosu. Nebraska je stát, ve kterém je hodně mlékárenského průmyslu, ve kterém se často používá hovězí růstový hormon a lidi jsou tam díky tomu obrovští. V porovnání s prvním Májem mi na tom veletrhu přišlo, že mnohem víc vybočuju a je mnohem větší šance, že mě někdo zmlátí. Šance, že tam vzplane ničím neregulované násilí, byla rozhodně větší než v Berlíně prvního května. Jedna z věcí, která mě na Německu zaráží, je, že lidi mají demokracii spojenou s protesty a hodně se mluví o právu protestovat. „Jste politicky aktivní? A kdy jste naposledy byli na demonstraci?“ Nejlepší způsob, jak vyjádřit názor, je vyjít do ulic a demonstrovat. Takže v Německu se věci řeší stylem: „Jsme proti atomové energii, pojďme uspořádat pochod.“ Samozřejmě že otázka atomové energie se bude řešit v úzkém kruhu politiků a vědců. Obyčejný člověk neví nic. A protože o tom stejně rozhodnou specialisti, nezáleží na tom, jestli protestujete nebo ne. Tyhle věci se rozhodují na úplně jiné úrovni. Ale tenhle způsob myšlení je v Německu běžný, ve Státech to platí taky.

Takže pouliční demonstrace nejsou efektivní?
Al: Demokracie je omezená. Podívejte se na volby v USA v roce 2000. Výsledky byly tak těsné, že se otevřeně ukázalo, že volby byly zmanipulované. A lidi jen pokrčili rameny a řekli si: „To není moc hezké, ale příště půjdeme volit znovu.“ Lidi pořád tvrdí, že volby jsou jediný způsob, jak věci změnit, ale i když se najednou poodkryje opona a vy jim můžete ukázat, že to tak ve skutečnosti není, odpoví: „O tom nemůžeme přemýšlet, nemůžeme zvažovat jiné možnosti.“ V Německu jsou lidi naštvaní, jsou pod tlakem. Každý si chce hodit lahví po policajtovi. A tak se jednou za rok fízlové navlečou do kombinéz, štítů a helem a můžete si hodit a nejspíš vám to i projde.

Upustit páru, a pak se zase vrátit k normálu.
Al: Přesně tak.

Ve svém posledním blogu (viz www.alburian.com – pozn. autora) píšeš o návštěvě psychiatra.
Al: To je hodně současné téma...

Ten příspěvek je jak starý? Čtyři dny? Mám dojem, že služby psychiatrů častěji využívají Američani než Evropané. Čím myslíš, že to bude?
Al: Zajímavá otázka. Ale asi nejsem schopný tohle porovnat. Šel jsem k psychiatrovi, protože jsem zjistil, že to kryje moje zdravotní pojištění, tak jsem si řekl, že bych to mohl vyzkoušet. Zdá se, že k psychiatrům Němci chodí dost, a ti, co to nedělají, by možná měli. Je to zvláštní, ale neřekl bych, že je to nutně národní záležitost. Možná je to spíš třídní problém.

Cože?
Al: Společnost, ve které žijeme, má převrácené role – ve smyslu kdo pomáhá komu. Místo aby společnost byla struktura, kterou vytvořili lidé a navzájem si pomohli, je tu stát, v rámci kterého společnost pevně existuje a lidé se musí přizpůsobit, aby zapadli. A nikomu se to úplně nedaří, i když se o to všichni neustále snaží. Ve Státech se to bere tak, že když neuspěješ, je to tvoje vina. Takže bych řekl, že i ti, co jsou finančně zabezpečení, nejsou nutně šťastní. Říkají si: „Dělám všechno, co bych měl dělat, mám všechno, co bych měl mít, tak proč mě nic z toho nenaplňuje?“ Nebo antidepresiva. Věc, kterou se USA liší od Evropy, je množství užívaných léků na předpis. Když jsem měl před deseti lety problém, šel jsem k psychiatrovi a během deseti minut jsem dostal recept na antidepresiva. Což znamená, že téměř komukoli, kdo tam přijde s naprosto obyčejnými problémy, jen řeknou: „Tady máte, tohle si vezměte.“ Možná, že Češi to utápí v pivu. Řekl bych, že se životem se vyrovnává každý po svém, ze stejných důvodů lidé věří v boha. Ale přijde mi, že lidé jsou čím dál nešťastnější z toho, jak málo možností jim společnost nabízí. A protože je struktura společnosti pokřivená, nemají možnost svoji nespokojenost artikulovat. Neexistuje žádná ideologie, se kterou by se mohli ztotožnit, takže si myslí, že je to jejich chyba. Jsou nešťastní a nevědí proč. Čím pokročilejší je kapitalistická společnost, tím častěji se setkáte s lidmi, kteří jsou nejblíže vrcholku společenské pyramidy, jsou nešťastní a neznají důvod. Máte všechno a nejste šťastní? Pak musí být problém s chemií ve vašem mozku.

(Na VH1 skončilo Cover Power a hrají hitovku Barbra Streisand od Duck Sauce – neposlouchejte to, proboha, hlavně to neposlouchejte.)
Andy: Hele, říkají v té písničce opravdu Barbra Streisand?
Lenka: Jo. To je zřejmě nový hit. Asi stačí vykradená melodie a co chvíli říct Barbra Streisand.
Al: Hm. (pobaveně)

Na jakých projektech momentálně pracuješ? Ziny, knihy, kapely... co chystáš?
Al: Poslední dobou jsem hodně psal a ve Státech mi vyjde nový zin. Vydal jsem knihu, respektive je to reedice mých starších věcí, The Burn Collector. Je toho docela dost. Muzika... Muzice jsem se tolik nevěnoval, i když pořád trochu hraju. Mám novou kapelu se svojí mámou...
Apx: (překvapeně) Cože?
Al: No, moje máma bydlí v Berlíně, tak jsme si vyměňovali muziku. Ona je klasicky vzdělaná houslistka. Nemáme toho tolik společného, co se vkusu týče. Rozhodně neposloucháme to samé a už vůbec nemáme podobný přístup…

Přece jen musíte udržovat generační konflikt...
Al: Přesně tak, tomu fandím. Ale o tohle nejde. Párkrát jsem s ní mluvil o tom, že bychom si spolu mohli zahrát. A ona říkala, že to by nešlo. Nicméně začala poslouchat bluegrass, což je pro mě neznámý vesmír, ale vyrostl jsem v Severní Karolíně, kde je tohle v podstatě domorodá hudba. A moje máma je Němka, takže to ani jeden nemáme v krvi, ale jsme to schopní dát dohromady. Prostě hrajeme tuhle muziku a je to super, protože jsme vždycky měli tenhle typ generačního konfliktu. Ona je taky muzikant a respektuje, že dělám to samé, teď se díky tomu shodneme na věcech, které jsme si zažili oba. „Jezdit na turné je na hovno, nemáš pořádně kde spát,“ a tak podobně. Když jsme hráli první koncert, byl jsem hrozně nervózní a vyšiloval jako primadona. „To bude hrůza, to bude průser, to bude...“ Musela mě uklidňovat, že to bude v pohodě, že to bude dobrý a že máme oba tolik zkušeností, že to nemůže dopadnout špatně. Tohle byl skvělý moment, protože to brala, jako že jsme si rovní. I když ona umí číst plynule z not a já znám stěží názvy akordů.

Takže příště nepřijedeš jen na autorské čtení?
Al: No, po tom prvním koncertu se pro to nadchla a chtěla by hrát, takže...

Apačko, posloucháš?
Apx: (nepřítomně) Co?

Příště nebude jen autorské čtení.
Al: Jo, vezmu s sebou svoji mámu.

Budeš představená rodině.
Apx: Jo? Bezva. Jsem si zrovna četla ten sloupek o návštěvě u psychiatra. Je to vtipný, i když to vlastně není vůbec vtipný.
Al: Tohle mělo docela ohlas, až jsem byl překvapený.

A nebyly ty ohlasy stylem: „Ale, jsi v pořádku?“
Al: Částečně jo. Nemám na blogu žádné počítadlo, takže nevím, kolik lidí to čte, ale mám představu podle reakcí lidí. A po tomhle mi lidi buď psali, jestli jsem v pohodě, nebo traktáty o tom, co sami zažili.

Ještě se vraťme k bluegrassovému projektu s tvojí mámou. Jak se kapela jmenuje?
Al: Nejspíš The Burian Family Band.
Andy: Měli byste to pojmenovat jenom Burian.
Al: Myslíš jako Van Halen?
(smích)

Ty to asi nevíš, ale jeden z nejslavnějších českých herců první poloviny dvacátého století se jmenoval Vlasta Burian, takže když v Čechách řekneš Burian, lidem automaticky naskočí tahle reference. Kdybyste nechali jen Burian, máte v Čechách úspěch zaručený.
Apx: Nebo na plakáty napište metalcore. Taky přijdou davy.
Andy: Burian je české jméno?
Al: V Čechách je jich určitě hodně. Můj dědeček byl ale Maďar.

Za mě poslední otázka. V interview pro zin Last Hours před pěti lety jsi řekl, že jestli se znovu pustíš do kreslení komiksů, budou to víc fantasy věci à la Dungeons and Dragons (v Čechách je známá spíš kopie téhle hry, Dračí doupě – pozn. autora). Dočkáme se?
Al: Jo, to jsem říkal. (smích) V Chicagu jsem dlouho pracoval v knihkupectví s komiksy a probíhala tam velká debata o formě komiksu, protože nám procházelo rukama hodně alternativních a indie komiksů.

Bylo by fajn, mít ve Full Moonu vlastní komiks.
Al: Vy byste chtěli?
Apx: No jasně.
Al: Stačí říct.
Andy: Něco jako Asterixe!
Al: Jo, Asterix je dobrý. K narativnímu komiksu z perspektivy první osoby jsem se dostal díky hardcoreové scéně, tam to platí za běžnou formu komunikace. Je to trochu hraní si s tím, co lidi očekávají. Když komunikuješ skrz hardcoreovou muziku, používáš k tomu zkreslené kytary. Když se snažím komunikovat prostřednictvím psaní, předpokládám, že publikum, kterému to imaginárně směřuju, preferuje přímé spojení mezi mnou a tím, co píšu. Ale pak se nabízí úplně jiná úroveň, kde lidi píšou o dracích a kouzelnících, a lidi, co to čtou, vědí, co ty metafory znamenají. Láká mě možnost dělat něco, co se nebude tolik točit okolo mě. Ono se to pořád vrací k tomu podílu faktu a fikce. Sloupek o chlápkovi z Chicaga, který se vrátí domů do Severní Karolíny, aby zkoušel se svojí starou kapelou, samozřejmě nemá k realitě až tak daleko. Je to sice fikce, ale pořád kroužím velmi blízko vlastního života.

To mi připomíná rozhovor s Michalem Vieweghem, to je jeden z našich nejprodávanějších autorů, i když rozhodně ne nejlepších. Ten řekl, že aby sis zasloužil titul spisovatele, musíš být s to psát čistou fikci, nevyužívat vlastní zážitky jako stavební materiál...
Al: Přepokládám, že tím ale myslel jen velmi specifický typ psaní a autorů. Například Studs Terkel – všechny jeho knihy jsou složené z rozhovorů. Je to literatura faktu a nic z toho nebylo o něm. Knížky o tématech jako třída, rasa, druhá světová válka a podobně velkých společenských fenoménech. Prostě jen šel a zpovídal obyčejné lidi. Jedna z jeho nejslavnějších věcí se jmenovala Práce a tam zpovídal tisíce lidí nejrůznějších profesí. Mohl by sis říct, že na tenhle typ psaní nepotřeboval fantazii, protože celá jeho práce byla jen přepis z diktafonu.

Ale vymyslet takhle koncipovanou knihu, dát dohromady otázky pro rozhovory, to vyžaduje slušnou dávku představivosti.
Al: To rozhodně. Ale u psaní je podstatné odpoutat se sám od sebe. Ne nutně se odstranit z procesu psaní, ale někam se dostat, k univerzálnímu zájmu. K čemu si ostatní můžou vytvořit vztah, a to nejen na základě kulturních odkazů jako: „Jo, velká čtyřka, to se mi taky líbí,“ ale díky nějakému univerzálnímu obsahu.

Myslíš jako Dungeon and Dragons?
Al: Ne, ne, v D&D jde taky o něco víc, o základní rozdíl mezi dobrem a zlem.
Apx: Počkej, tys říkal, že Viewegh píše čistou fikci?

Ne, on tvrdil, že pár věcí, co napsal, byla čistá fabulace, a že si dokázal, že to zvládne. Ale většina je samozřejmě autobiografická.
Apx: No právě, ale ty nevíš, jestli je to pravda. Může psát pravdu a aby nevypadal třeba jako blbec (nebo aby si „zasloužil“ titul spisovatele), tvrdit, že je to fikce. Nebo si vymejšlet a tvářit se, že se to fakt stalo a říkat domu autobiografický román.

Je to jenom jeho tvrzení. Já ho nemůžu přivázat do křesla na detektor lži a číst mu jeho knížky. Jeden z nás by to nemusel přežít.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek 01.09.2020

Dmitri pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech.

Pořadatelská: Ewelína Ai-Fen Chiu, Tereza Odehnalová, Daniel Vlček (Šamana ztráta)

redakce 26.08.2020

Víte, co se vznikne, když spojíte hudebníky z Ba:zel a promotérku z Mood? Festival v prostředí Prachovských skal s výběrovým, převážně elektronickým line-upem.

Jan Barnet (Rosnička): Techno přestává být sprosté slovo

Jarmo Diehl 25.08.2020

Zástupce organizačního týmu Jan Barnet vypráví o radostech i strastech spojených s přípravami letošního ročníku, který se zaměří především na elektronickou taneční hudbu.