Články / Sloupky/Blogy

Al Burian: Mayday!

Al Burian: Mayday!

Al Burian | Články / Sloupky/Blogy | 12.08.2012

Ráno prvního květ­na jsem jako první náz­nak to­ho, že se dě­je ně­co neob­vyk­lého, našel místní banku na ro­hu za­vře­nou a za­pečetě­nou tlustý­mi mříže­mi. Ne­prodyšně jako bunkr. Ne­jdřív mě to zmát­lo, pak mě trochu našt­vala ta čára přes rozpočet, ale když nad tím tak uvažu­ju, za­čínám to chá­pat. V ulicích naší čtvr­ti ži­je dost lidí, co teď hleda­jí banko­mat, aby si vy­brali prachy na černou lyžařsk­ou masku a přísady do Molo­tovo­va kok­te­jlu. A dřív nebo pozdějc se všich­ni bu­dou vracet domů a posled­ní cih­la – nebo ten kok­te­jl – zře­jmě poslouží jako nástroj pom­sty za poplatek za ran­ní transak­ci. Lékár­na o kousek dál je pro­ti útokům opevněná podob­ně. Něk­do už jim na bariká­du stačil naspre­jo­vat výhružné MAY 2, jako kdy­by za­káz­ka na rozbití je­jich výlo­hy by­la od­lože­na na náhrad­ní ter­mín.

V květ­nu oslavím rok svého stěhování do Berlí­na, ale pro­tože jsem při­jel později, tohle je můj první První máj. První May Day. Čekám velké vě­ci. S blížícím se kon­cem dub­na se očekávání pos­tup­ně stupňu­je a já se připravu­ju na tu pověst­nou noc bezpráví a na chaos, mixo­vaný pol­itick­ým ak­tivis­mem. Na Prvního má­je je tady totiž všech­no do­voleno. Nad­vlá­da zákona a slušného chování je dočas­ně pozastave­na a prostí občané, co se ji­nak bo­jej pře­jít křižo­vatku na čer­ve­nou, si navlé­knou černé masky a pustí se do pouličního bo­je se srandovně vy­pol­strovanou poli­cií. Dead Kennedys popiso­vali pouliční nepoko­je jako „nepřekonatel­nej ra­jc“. A pro­tože jsem sám dost fa­jnšmekr co se eu­forick­ých stavů týče, nemůžu se dočkat, až to tady v Berlíně taky zkusím.

Vy­rostl jsem v Americe, a tak jsem si ještě nezvykl na tu evrop­sk­ou síť so­ciál­ního zabezpečení, která „za­jišťu­je spolehlivé služ­by“ a přes­ně vymezu­je dny v roce určené pro pouliční nepoko­je. Amer­ičani se musí spoléhat na náho­du, na vhod­nou kon­stelaci his­toric- kých událostí, přírod­ních katas­trof, aten­tátů, záběrů poli­ca­jtů mlátících řidiče. Jsou to spon­tán­ní reakce na nečekané události. Nemá to daleko ke snaze na­jít do­brou taneční pár­ty. V USA prostě ne­jsou mís­ta, kam můžete jít jen tak každý vík­end a bude to pokaždé stát za to. Musíte být ve správný čas na tom správném mej­danu u něko­ho do­ma. Když se vám ale po- štěstí, může to být oprav­du jíz­da.

Řekl bych, že v tomh­le je já­dro celého mého prob­lé­mu. Mám rád spon­tán­nost a příleži­tosti, ne ruti­nu. De­jte si příliš mno­ho skvělých tanečních pár­ty v řadě za se­bou, a za­čne vám to při­pa­dat jako chození na aer­obik. Jas­ně, ste­jně jako všich­ni i já potře­bu­ju čas od ča­su up­ustit páru. Z to­hohle zjištění ale log­icky vy­plývá i fakt, že to „up­ouštění páry“ není ve skutečnos­ti pro lid­sk­ou po­vahu kon­stant­ní, ale jen proměn­ná, kul­turně za­kó­dovaná a pod­míně- ná sbír­ka možných vzor­ců chování. Není příliš pravděpodob­né, že bych za­čal chodit cvičit pi­lates, kam láka­jí na pevnější zadek a stehna za pouhé tři týd­ny, ste­jně tak jako se neb­udu snažit vmísit mezi up­ocený, heka­jící pit­omce, co v parku mlátěj bas­ket. Před dvě­ma lety jsem za­čal na chvíli chodit do posilovny, ale výsled­ky by­ly katas­trofál­ní. Jed­nou mi obzvláště špat­ná kom­bi­nace step­pe­ru a hud­by Phi­la Collinse na pozadí navodi­la je­den z těch stavů, kdy si člověk povzdechne: „Vážně jsem klesnul tak hluboko?“, z če­hož jsem se normál­ně rozbrečel. Po­druhé mě v baru poz­nala jed­na žen­ská, se kter­ou jsem chodil na jógu, a za­čala svým ka­marád­kám nadšeně poví­dat: „To je ten chlap! Ten, o kterým jsem vám vyprávěla! Je tak neo­heb­nej, že to je k nevíře!“

Proč musí být posilování výhrad­ní domé­nou vy­pat­lanců? Hádám, že ně­co s tě­ma vše­ma svala­ma dělat musej. Ale co my os­tat­ní, rachiti­ci a společenští vyvrh­elové, kteří touží po troše tělesnos­ti a re­lax­ace? Má být to, že si přineseme do školy zbraň a za­střelíme ředitele, jedi­nou oblastí, kde můžeme v tom „up­ouštění páry“ ex­celo­vat?

Tu noc se potácím chaosem v Kreuzber­gu, kolem řad stormtroop­erů v černých helmách mezi zás­tupy účast­níků všeobec­ného veselí. Návštěvnost je pů­so­bivá, ale at­mos­féra o dost méně výbušná, než jsem do­ufal. I přesto, že je­ho oslavy v USA by­ly pot­lače­ny, tradice Prvního má­je pochází z Ameriky. Slaví se jako památ­ka na hay­mar­ket­ské protesty roku 1886 v Chicagu, po kterých by­lo státem popraveno pět or­ga­nizá­torů z řad an­ar­chistů. Pro radikální levi­ci by měl První máj zů­stat domáháním se odplaty a odškod­nění, ale ty davy lidí tu jednoduše paří, soustředění oko­lo pódií s hudbou a stánků s pivem. An­ar­chis­tičtí mučed­ní­ci, gno­stické svátky skl­izně, ve­likonoční za­jíček? To je jed­no. Dokud se u to­ho smí pít pi­vo, pak si vaše svátky a zvyky Něm­ci rá­di přisvo­jí.

Když se tlačíte směrem do stře­du davu po pře- lid­něných ulicích, které nakonec tak zhoustnou tě­ly, že už se nedá pro­jít kamkoli dál, v tu chvíli vám do­jde, že ani nevíte, za čím se snažíte pro­drat. Up­rostřed není nic. Klaus­tro­fobie za­číná pra­co­vat. Vaše tě­lo je uvězněné na místě jako další čer­vená krvin­ka ucpá­va­jící tuh­le ar­terii. Tlak se stupňu­je až k nevy­hnutel­né ko­ronární ex­plozi. V ten mo­ment ale nemůžete dělat nic jiného než se zh­lubo­ka nadech­nout, zů­stat v klidu a za­čít se prodírat zpátky směrem, od­kud jste přišli. Na okra­ji davu se ozývá první os­tré řinčení rozbitého skla. Poli­cie, která si us­myslela, že je na čase, aby se občané rozešli, se za­číná for­mo­vat do prazvlášt­ních út­varů a výhrůžně pochodovat kolem. Vy­padá to sko­ro jako mod­erní tanec. Lahve lé­ta­jí a neškod­ně se rozbí­je­jí o tankoidní ští­ty hasičských vozů, které při­je­ly spláchnout oby­va­tel­st­vo z ulic. O chvíli později je všude plno rozbitého skla, li­di pobíha­jí tam a zpátky a ze za­pálených odpad­kových košů se zvedá šti­plavý kouř. At­mos­féra je možná trochu strašidel­ná a vě­ci se možná trochu vymyka­jí kon­trole, ale tyh­le v zásadě lehké přestup­ky jen zdůrazňu­jí, jak pevně jsou pravid­la téh­le hry daná. Všech­no je na správném místě, všich­ni hra­jí své role. Nemůžu setřást ten poc­it, že se účast­ním ně­jakého před­stavení. Pokud jde o opravdick­ou spon­tán­ní an­ar­chii a stra­ch o živ­ot, s návštěvou stát­ních veletrhů v Ne­brasce se to nedá srov­nat.

Rok v Německu mě změnil. Ne­jde si nevšim- nout, jak moc konz­er­va­tivním jsem se stal. Jsem teď je­den z nich. Mám na kole funkční svět­lo, třídím odpad, čekám na pře­chodech na ze­le­nou a přis­ti­hu­ju se, že přemýšlím nad tím, kdo bude tenhle sv­inčík uk­lízet. An­ar­chisti určitě ne. Přices­to­vali z celé země, aby dělali bor­del ve jménu svo­body, a už zí­tra bu­dou v prachu. Náhrady za vzniklé škody zaplatí daně je­jich rodičů. Ale­spoň v to doufám. Tohle měs­to je větši­nou tak pěkné a čisté!

Připraven o iluze, v roz­pacích a trochu vyděšený ze svých vlast­ních myšlenek jsem se rozhodl to za­balit a vrátit se domů. Možná jsem prostě na pouliční bitky příliš starý. Pod obrázkem zářící diskok­oule láka­jí po celém městě obří plaká­ty na pr­vomájovou pár­ty s názvem Berlín nad třicet. Je to na Pots­damer­platzu, „ve­dle Blue Man Group“, jak sto­jí na plaká­tu. Jako by to by­lo mís­to, které by každý nad třicet měl au­to­mat­icky znát. Možná bych tam měl jít a při­dat se k os­tat­ním za­hořklým staříkům? Je tohle všech­no, co zbude, až se zá­pal mládí vy­tratí? Jdu dál po uli­ci a potkávám skupinku poli­cajtů, kteří se opíra­jí o zeď. Potře­bu­jí si od to­ho veselí na chvíli odpoči­nout. Výstroj pro pouliční bo­je, která připomíná kostým Dartha Vadera, ma­jí částečně svleče­nou, helmy drží v ruk­ou a po tvářích jim proudí pot. Vy­pada­jí vyčer­paně. Připomíná mi to šat­nu po ně­jakém wrestlin­govém zá­pase... A na­jed­nou je mi těch poli­ca­jtů lí­to. Je to, jako by nám dnes­ka večer prokáza­li službu a zahráli si s ná­mi v rekonstruk­ci událostí z roku 1886. Navlík­li se do pě­nou vy­cpaných kostýmů, jakož­to zosob­nění stá­tu, a pak se nechali tlouct a mlátit jako box­ovací py­tle.

Druhý den ráno se vracím do Kreuzber­gu vyzved­nout si ko­lo, které jsem tam včera radši nechal, za­mčené hluboko pod chaotick­ou hro- madou jiných kol. Ulice, které jsem na­posledy viděl po­tu­pené dout­na­jícím odpa­dem a troska­mi, pokry­té jed­no­litým kobercem střepů a plas­tikových kelímků, jsou teď úplně čisté, vy­dez­in­fi ko­vané a navrá­cené do svého původ- ního neposkvrněného stavu. Po včere­jší no­ci nezůsta­la ani stopa. Je to, jako kdy­by­chom se probudili z ně­jakého celospolečen­ského snu. Včera se nám zdá­lo, že jsme v ulicích válčili s poli­cií a vyhráli jsme! Dnes­ka ráno ze snu zbývá jen mlžný opar ko­coviny. Samozře­jmě, na in­ter­ne­tu se ob­jevilo pár drsných videí, na­točených jako záběry lochneské příšery, dostatečně roz­mazaných a neostrých, aby to odpoví­da­lo vzpomínkám ze včere­jš­ka. Ne­jsou to záběry, které by odstar­to­valy rev­olu­ci, ale je to to polechtání, kvůli které­mu se sem lidé vy- da­jí i příští rok. Na ces­tě zpátky jsem si všiml, že míst­ní lékár­nu pořád ještě chrání obrněná fasá­da, která je stále hrdě oz­dobená dnešním datem, MAY 2. Dnes­ka to už nevy­padá jako výhrůž­ka, ale spíš jako kon­sta­tování fak­tu. MAY 2, ano, je druhého. Ale už to – bo­hužel – není vize budouc­nos­ti. Je to věšt­ba, která se vyplni­la.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #1> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

To nejlepší z Nouvelle Prague

redakce 12.11.2019

Nové místo, nové výzvy, kvalitní multižánrová hudební přehlídka spojená s konferencí. Co zaujalo na letošních Nouvelle Prague?

Le Guess Who? 2019 – resumé

redakce 12.11.2019

Velký report v prosincovém úplňku, níže resumé v tradiční podobě nejlepších pětic, leckterým opět pět pozic nestačilo, čemuž se nelze divit.

Preview: Le Guess Who? 2019

David Čajčík, Jana Michalcová 05.11.2019

Grime, ambientní pop, africké synkopy i noise rock. Na Le Guess Who? holandštinu nepotřebujeme, obraceč času naopak ano.

You move me, you move me, you move me round and round, I guess (TaxiWars)

Jirka Imlauf 01.11.2019

V Praze byli hodněkrát, vybavuju si třeba, jak sedíme u stolu nahoře v Rock Café a kolem jde kapela a všichni maj knír, píše Jirka Imlauf z Houpacích koní před…

Preview: Danielle de Picciotto

Michal Pařízek 15.10.2019

Některé milníky její kariéry nabízíme níže, hlavně ale zveme na koncert, který bude výjimečný také tím, že zde vůbec poprvé vystoupí frontmani pražských Kill the Dandies! coby DJské duo.

Tančení Krakovem aneb Top 5 Unsound 2019

redakce 15.10.2019

Polský festival Unsound, soustředící se na progresivní elektronickou hudbu s nejrůznějšími přesahy, má celosvětové renomé a fanoušci se na něj opravdu sjíždějí z různých koutů planety.

Preview: Alternativa 2019

waghiss666 14.10.2019

Zkusili jsme z lineupu festivalu Alternativa 2019, kde žánry nehrají roli, prosít pár zajímavých jmen. Tady jsou.

Střevíčky děravé aneb Top 5 Lunchmeat 2019

redakce 07.10.2019

Ohlasy i uvnitř redakce byly různé a ne pouze kladné. Výživné to bylo.

Preview: Unsound 2019

Kateřina Cumin 01.10.2019

Ústředním tématem letošní edice Unsoundu je Solidarita a níže najdete pár mužských jmen, které stojí za pozornost a které povětšinou přijedou s unikátním programem.

Beztížný pocit nezvěstného V centru

Jiří Přivřel 25.09.2019

Ve vlaku zaslechnu, jak jí povídá o třípatrovým domě, ve kterém jeho rodina bydlí. „A to jste si postavili sami?“ „Ne, to jsme zdědili. Původně to patřilo nějakejm Němcům.“