Články / Sloupky/Blogy

Al Burian: Mayday!

Al Burian: Mayday!

Al Burian | Články / Sloupky/Blogy | 12.08.2012

Ráno prvního květ­na jsem jako první náz­nak to­ho, že se dě­je ně­co neob­vyk­lého, našel místní banku na ro­hu za­vře­nou a za­pečetě­nou tlustý­mi mříže­mi. Ne­prodyšně jako bunkr. Ne­jdřív mě to zmát­lo, pak mě trochu našt­vala ta čára přes rozpočet, ale když nad tím tak uvažu­ju, za­čínám to chá­pat. V ulicích naší čtvr­ti ži­je dost lidí, co teď hleda­jí banko­mat, aby si vy­brali prachy na černou lyžařsk­ou masku a přísady do Molo­tovo­va kok­te­jlu. A dřív nebo pozdějc se všich­ni bu­dou vracet domů a posled­ní cih­la – nebo ten kok­te­jl – zře­jmě poslouží jako nástroj pom­sty za poplatek za ran­ní transak­ci. Lékár­na o kousek dál je pro­ti útokům opevněná podob­ně. Něk­do už jim na bariká­du stačil naspre­jo­vat výhružné MAY 2, jako kdy­by za­káz­ka na rozbití je­jich výlo­hy by­la od­lože­na na náhrad­ní ter­mín.

V květ­nu oslavím rok svého stěhování do Berlí­na, ale pro­tože jsem při­jel později, tohle je můj první První máj. První May Day. Čekám velké vě­ci. S blížícím se kon­cem dub­na se očekávání pos­tup­ně stupňu­je a já se připravu­ju na tu pověst­nou noc bezpráví a na chaos, mixo­vaný pol­itick­ým ak­tivis­mem. Na Prvního má­je je tady totiž všech­no do­voleno. Nad­vlá­da zákona a slušného chování je dočas­ně pozastave­na a prostí občané, co se ji­nak bo­jej pře­jít křižo­vatku na čer­ve­nou, si navlé­knou černé masky a pustí se do pouličního bo­je se srandovně vy­pol­strovanou poli­cií. Dead Kennedys popiso­vali pouliční nepoko­je jako „nepřekonatel­nej ra­jc“. A pro­tože jsem sám dost fa­jnšmekr co se eu­forick­ých stavů týče, nemůžu se dočkat, až to tady v Berlíně taky zkusím.

Vy­rostl jsem v Americe, a tak jsem si ještě nezvykl na tu evrop­sk­ou síť so­ciál­ního zabezpečení, která „za­jišťu­je spolehlivé služ­by“ a přes­ně vymezu­je dny v roce určené pro pouliční nepoko­je. Amer­ičani se musí spoléhat na náho­du, na vhod­nou kon­stelaci his­toric- kých událostí, přírod­ních katas­trof, aten­tátů, záběrů poli­ca­jtů mlátících řidiče. Jsou to spon­tán­ní reakce na nečekané události. Nemá to daleko ke snaze na­jít do­brou taneční pár­ty. V USA prostě ne­jsou mís­ta, kam můžete jít jen tak každý vík­end a bude to pokaždé stát za to. Musíte být ve správný čas na tom správném mej­danu u něko­ho do­ma. Když se vám ale po- štěstí, může to být oprav­du jíz­da.

Řekl bych, že v tomh­le je já­dro celého mého prob­lé­mu. Mám rád spon­tán­nost a příleži­tosti, ne ruti­nu. De­jte si příliš mno­ho skvělých tanečních pár­ty v řadě za se­bou, a za­čne vám to při­pa­dat jako chození na aer­obik. Jas­ně, ste­jně jako všich­ni i já potře­bu­ju čas od ča­su up­ustit páru. Z to­hohle zjištění ale log­icky vy­plývá i fakt, že to „up­ouštění páry“ není ve skutečnos­ti pro lid­sk­ou po­vahu kon­stant­ní, ale jen proměn­ná, kul­turně za­kó­dovaná a pod­míně- ná sbír­ka možných vzor­ců chování. Není příliš pravděpodob­né, že bych za­čal chodit cvičit pi­lates, kam láka­jí na pevnější zadek a stehna za pouhé tři týd­ny, ste­jně tak jako se neb­udu snažit vmísit mezi up­ocený, heka­jící pit­omce, co v parku mlátěj bas­ket. Před dvě­ma lety jsem za­čal na chvíli chodit do posilovny, ale výsled­ky by­ly katas­trofál­ní. Jed­nou mi obzvláště špat­ná kom­bi­nace step­pe­ru a hud­by Phi­la Collinse na pozadí navodi­la je­den z těch stavů, kdy si člověk povzdechne: „Vážně jsem klesnul tak hluboko?“, z če­hož jsem se normál­ně rozbrečel. Po­druhé mě v baru poz­nala jed­na žen­ská, se kter­ou jsem chodil na jógu, a za­čala svým ka­marád­kám nadšeně poví­dat: „To je ten chlap! Ten, o kterým jsem vám vyprávěla! Je tak neo­heb­nej, že to je k nevíře!“

Proč musí být posilování výhrad­ní domé­nou vy­pat­lanců? Hádám, že ně­co s tě­ma vše­ma svala­ma dělat musej. Ale co my os­tat­ní, rachiti­ci a společenští vyvrh­elové, kteří touží po troše tělesnos­ti a re­lax­ace? Má být to, že si přineseme do školy zbraň a za­střelíme ředitele, jedi­nou oblastí, kde můžeme v tom „up­ouštění páry“ ex­celo­vat?

Tu noc se potácím chaosem v Kreuzber­gu, kolem řad stormtroop­erů v černých helmách mezi zás­tupy účast­níků všeobec­ného veselí. Návštěvnost je pů­so­bivá, ale at­mos­féra o dost méně výbušná, než jsem do­ufal. I přesto, že je­ho oslavy v USA by­ly pot­lače­ny, tradice Prvního má­je pochází z Ameriky. Slaví se jako památ­ka na hay­mar­ket­ské protesty roku 1886 v Chicagu, po kterých by­lo státem popraveno pět or­ga­nizá­torů z řad an­ar­chistů. Pro radikální levi­ci by měl První máj zů­stat domáháním se odplaty a odškod­nění, ale ty davy lidí tu jednoduše paří, soustředění oko­lo pódií s hudbou a stánků s pivem. An­ar­chis­tičtí mučed­ní­ci, gno­stické svátky skl­izně, ve­likonoční za­jíček? To je jed­no. Dokud se u to­ho smí pít pi­vo, pak si vaše svátky a zvyky Něm­ci rá­di přisvo­jí.

Když se tlačíte směrem do stře­du davu po pře- lid­něných ulicích, které nakonec tak zhoustnou tě­ly, že už se nedá pro­jít kamkoli dál, v tu chvíli vám do­jde, že ani nevíte, za čím se snažíte pro­drat. Up­rostřed není nic. Klaus­tro­fobie za­číná pra­co­vat. Vaše tě­lo je uvězněné na místě jako další čer­vená krvin­ka ucpá­va­jící tuh­le ar­terii. Tlak se stupňu­je až k nevy­hnutel­né ko­ronární ex­plozi. V ten mo­ment ale nemůžete dělat nic jiného než se zh­lubo­ka nadech­nout, zů­stat v klidu a za­čít se prodírat zpátky směrem, od­kud jste přišli. Na okra­ji davu se ozývá první os­tré řinčení rozbitého skla. Poli­cie, která si us­myslela, že je na čase, aby se občané rozešli, se za­číná for­mo­vat do prazvlášt­ních út­varů a výhrůžně pochodovat kolem. Vy­padá to sko­ro jako mod­erní tanec. Lahve lé­ta­jí a neškod­ně se rozbí­je­jí o tankoidní ští­ty hasičských vozů, které při­je­ly spláchnout oby­va­tel­st­vo z ulic. O chvíli později je všude plno rozbitého skla, li­di pobíha­jí tam a zpátky a ze za­pálených odpad­kových košů se zvedá šti­plavý kouř. At­mos­féra je možná trochu strašidel­ná a vě­ci se možná trochu vymyka­jí kon­trole, ale tyh­le v zásadě lehké přestup­ky jen zdůrazňu­jí, jak pevně jsou pravid­la téh­le hry daná. Všech­no je na správném místě, všich­ni hra­jí své role. Nemůžu setřást ten poc­it, že se účast­ním ně­jakého před­stavení. Pokud jde o opravdick­ou spon­tán­ní an­ar­chii a stra­ch o živ­ot, s návštěvou stát­ních veletrhů v Ne­brasce se to nedá srov­nat.

Rok v Německu mě změnil. Ne­jde si nevšim- nout, jak moc konz­er­va­tivním jsem se stal. Jsem teď je­den z nich. Mám na kole funkční svět­lo, třídím odpad, čekám na pře­chodech na ze­le­nou a přis­ti­hu­ju se, že přemýšlím nad tím, kdo bude tenhle sv­inčík uk­lízet. An­ar­chisti určitě ne. Přices­to­vali z celé země, aby dělali bor­del ve jménu svo­body, a už zí­tra bu­dou v prachu. Náhrady za vzniklé škody zaplatí daně je­jich rodičů. Ale­spoň v to doufám. Tohle měs­to je větši­nou tak pěkné a čisté!

Připraven o iluze, v roz­pacích a trochu vyděšený ze svých vlast­ních myšlenek jsem se rozhodl to za­balit a vrátit se domů. Možná jsem prostě na pouliční bitky příliš starý. Pod obrázkem zářící diskok­oule láka­jí po celém městě obří plaká­ty na pr­vomájovou pár­ty s názvem Berlín nad třicet. Je to na Pots­damer­platzu, „ve­dle Blue Man Group“, jak sto­jí na plaká­tu. Jako by to by­lo mís­to, které by každý nad třicet měl au­to­mat­icky znát. Možná bych tam měl jít a při­dat se k os­tat­ním za­hořklým staříkům? Je tohle všech­no, co zbude, až se zá­pal mládí vy­tratí? Jdu dál po uli­ci a potkávám skupinku poli­cajtů, kteří se opíra­jí o zeď. Potře­bu­jí si od to­ho veselí na chvíli odpoči­nout. Výstroj pro pouliční bo­je, která připomíná kostým Dartha Vadera, ma­jí částečně svleče­nou, helmy drží v ruk­ou a po tvářích jim proudí pot. Vy­pada­jí vyčer­paně. Připomíná mi to šat­nu po ně­jakém wrestlin­govém zá­pase... A na­jed­nou je mi těch poli­ca­jtů lí­to. Je to, jako by nám dnes­ka večer prokáza­li službu a zahráli si s ná­mi v rekonstruk­ci událostí z roku 1886. Navlík­li se do pě­nou vy­cpaných kostýmů, jakož­to zosob­nění stá­tu, a pak se nechali tlouct a mlátit jako box­ovací py­tle.

Druhý den ráno se vracím do Kreuzber­gu vyzved­nout si ko­lo, které jsem tam včera radši nechal, za­mčené hluboko pod chaotick­ou hro- madou jiných kol. Ulice, které jsem na­posledy viděl po­tu­pené dout­na­jícím odpa­dem a troska­mi, pokry­té jed­no­litým kobercem střepů a plas­tikových kelímků, jsou teď úplně čisté, vy­dez­in­fi ko­vané a navrá­cené do svého původ- ního neposkvrněného stavu. Po včere­jší no­ci nezůsta­la ani stopa. Je to, jako kdy­by­chom se probudili z ně­jakého celospolečen­ského snu. Včera se nám zdá­lo, že jsme v ulicích válčili s poli­cií a vyhráli jsme! Dnes­ka ráno ze snu zbývá jen mlžný opar ko­coviny. Samozře­jmě, na in­ter­ne­tu se ob­jevilo pár drsných videí, na­točených jako záběry lochneské příšery, dostatečně roz­mazaných a neostrých, aby to odpoví­da­lo vzpomínkám ze včere­jš­ka. Ne­jsou to záběry, které by odstar­to­valy rev­olu­ci, ale je to to polechtání, kvůli které­mu se sem lidé vy- da­jí i příští rok. Na ces­tě zpátky jsem si všiml, že míst­ní lékár­nu pořád ještě chrání obrněná fasá­da, která je stále hrdě oz­dobená dnešním datem, MAY 2. Dnes­ka to už nevy­padá jako výhrůž­ka, ale spíš jako kon­sta­tování fak­tu. MAY 2, ano, je druhého. Ale už to – bo­hužel – není vize budouc­nos­ti. Je to věšt­ba, která se vyplni­la.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #1> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.

Šejkr na doma: Nedělní kino

Michal Pařízek 26.04.2020

Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.

Šejkr na doma: „Now here's a little story, I've got to tell...“

Michal Pařízek 25.04.2020

Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.