Al Burian | Články / Sloupky/Blogy | 12.08.2012
Ráno prvního května jsem jako první náznak toho, že se děje něco neobvyklého, našel místní banku na rohu zavřenou a zapečetěnou tlustými mřížemi. Neprodyšně jako bunkr. Nejdřív mě to zmátlo, pak mě trochu naštvala ta čára přes rozpočet, ale když nad tím tak uvažuju, začínám to chápat. V ulicích naší čtvrti žije dost lidí, co teď hledají bankomat, aby si vybrali prachy na černou lyžařskou masku a přísady do Molotovova koktejlu. A dřív nebo pozdějc se všichni budou vracet domů a poslední cihla – nebo ten koktejl – zřejmě poslouží jako nástroj pomsty za poplatek za ranní transakci. Lékárna o kousek dál je proti útokům opevněná podobně. Někdo už jim na barikádu stačil nasprejovat výhružné MAY 2, jako kdyby zakázka na rozbití jejich výlohy byla odložena na náhradní termín.
V květnu oslavím rok svého stěhování do Berlína, ale protože jsem přijel později, tohle je můj první První máj. První May Day. Čekám velké věci. S blížícím se koncem dubna se očekávání postupně stupňuje a já se připravuju na tu pověstnou noc bezpráví a na chaos, mixovaný politickým aktivismem. Na Prvního máje je tady totiž všechno dovoleno. Nadvláda zákona a slušného chování je dočasně pozastavena a prostí občané, co se jinak bojej přejít křižovatku na červenou, si navléknou černé masky a pustí se do pouličního boje se srandovně vypolstrovanou policií. Dead Kennedys popisovali pouliční nepokoje jako „nepřekonatelnej rajc“. A protože jsem sám dost fajnšmekr co se euforických stavů týče, nemůžu se dočkat, až to tady v Berlíně taky zkusím.
Vyrostl jsem v Americe, a tak jsem si ještě nezvykl na tu evropskou síť sociálního zabezpečení, která „zajišťuje spolehlivé služby“ a přesně vymezuje dny v roce určené pro pouliční nepokoje. Američani se musí spoléhat na náhodu, na vhodnou konstelaci historic- kých událostí, přírodních katastrof, atentátů, záběrů policajtů mlátících řidiče. Jsou to spontánní reakce na nečekané události. Nemá to daleko ke snaze najít dobrou taneční párty. V USA prostě nejsou místa, kam můžete jít jen tak každý víkend a bude to pokaždé stát za to. Musíte být ve správný čas na tom správném mejdanu u někoho doma. Když se vám ale po- štěstí, může to být opravdu jízda.
Řekl bych, že v tomhle je jádro celého mého problému. Mám rád spontánnost a příležitosti, ne rutinu. Dejte si příliš mnoho skvělých tanečních párty v řadě za sebou, a začne vám to připadat jako chození na aerobik. Jasně, stejně jako všichni i já potřebuju čas od času upustit páru. Z tohohle zjištění ale logicky vyplývá i fakt, že to „upouštění páry“ není ve skutečnosti pro lidskou povahu konstantní, ale jen proměnná, kulturně zakódovaná a podmíně- ná sbírka možných vzorců chování. Není příliš pravděpodobné, že bych začal chodit cvičit pilates, kam lákají na pevnější zadek a stehna za pouhé tři týdny, stejně tak jako se nebudu snažit vmísit mezi upocený, hekající pitomce, co v parku mlátěj basket. Před dvěma lety jsem začal na chvíli chodit do posilovny, ale výsledky byly katastrofální. Jednou mi obzvláště špatná kombinace stepperu a hudby Phila Collinse na pozadí navodila jeden z těch stavů, kdy si člověk povzdechne: „Vážně jsem klesnul tak hluboko?“, z čehož jsem se normálně rozbrečel. Podruhé mě v baru poznala jedna ženská, se kterou jsem chodil na jógu, a začala svým kamarádkám nadšeně povídat: „To je ten chlap! Ten, o kterým jsem vám vyprávěla! Je tak neohebnej, že to je k nevíře!“
Proč musí být posilování výhradní doménou vypatlanců? Hádám, že něco s těma všema svalama dělat musej. Ale co my ostatní, rachitici a společenští vyvrhelové, kteří touží po troše tělesnosti a relaxace? Má být to, že si přineseme do školy zbraň a zastřelíme ředitele, jedinou oblastí, kde můžeme v tom „upouštění páry“ excelovat?
Tu noc se potácím chaosem v Kreuzbergu, kolem řad stormtrooperů v černých helmách mezi zástupy účastníků všeobecného veselí. Návštěvnost je působivá, ale atmosféra o dost méně výbušná, než jsem doufal. I přesto, že jeho oslavy v USA byly potlačeny, tradice Prvního máje pochází z Ameriky. Slaví se jako památka na haymarketské protesty roku 1886 v Chicagu, po kterých bylo státem popraveno pět organizátorů z řad anarchistů. Pro radikální levici by měl První máj zůstat domáháním se odplaty a odškodnění, ale ty davy lidí tu jednoduše paří, soustředění okolo pódií s hudbou a stánků s pivem. Anarchističtí mučedníci, gnostické svátky sklizně, velikonoční zajíček? To je jedno. Dokud se u toho smí pít pivo, pak si vaše svátky a zvyky Němci rádi přisvojí.
Když se tlačíte směrem do středu davu po pře- lidněných ulicích, které nakonec tak zhoustnou těly, že už se nedá projít kamkoli dál, v tu chvíli vám dojde, že ani nevíte, za čím se snažíte prodrat. Uprostřed není nic. Klaustrofobie začíná pracovat. Vaše tělo je uvězněné na místě jako další červená krvinka ucpávající tuhle arterii. Tlak se stupňuje až k nevyhnutelné koronární explozi. V ten moment ale nemůžete dělat nic jiného než se zhluboka nadechnout, zůstat v klidu a začít se prodírat zpátky směrem, odkud jste přišli. Na okraji davu se ozývá první ostré řinčení rozbitého skla. Policie, která si usmyslela, že je na čase, aby se občané rozešli, se začíná formovat do prazvláštních útvarů a výhrůžně pochodovat kolem. Vypadá to skoro jako moderní tanec. Lahve létají a neškodně se rozbíjejí o tankoidní štíty hasičských vozů, které přijely spláchnout obyvatelstvo z ulic. O chvíli později je všude plno rozbitého skla, lidi pobíhají tam a zpátky a ze zapálených odpadkových košů se zvedá štiplavý kouř. Atmosféra je možná trochu strašidelná a věci se možná trochu vymykají kontrole, ale tyhle v zásadě lehké přestupky jen zdůrazňují, jak pevně jsou pravidla téhle hry daná. Všechno je na správném místě, všichni hrají své role. Nemůžu setřást ten pocit, že se účastním nějakého představení. Pokud jde o opravdickou spontánní anarchii a strach o život, s návštěvou státních veletrhů v Nebrasce se to nedá srovnat.
Rok v Německu mě změnil. Nejde si nevšim- nout, jak moc konzervativním jsem se stal. Jsem teď jeden z nich. Mám na kole funkční světlo, třídím odpad, čekám na přechodech na zelenou a přistihuju se, že přemýšlím nad tím, kdo bude tenhle svinčík uklízet. Anarchisti určitě ne. Přicestovali z celé země, aby dělali bordel ve jménu svobody, a už zítra budou v prachu. Náhrady za vzniklé škody zaplatí daně jejich rodičů. Alespoň v to doufám. Tohle město je většinou tak pěkné a čisté!
Připraven o iluze, v rozpacích a trochu vyděšený ze svých vlastních myšlenek jsem se rozhodl to zabalit a vrátit se domů. Možná jsem prostě na pouliční bitky příliš starý. Pod obrázkem zářící diskokoule lákají po celém městě obří plakáty na prvomájovou párty s názvem Berlín nad třicet. Je to na Potsdamerplatzu, „vedle Blue Man Group“, jak stojí na plakátu. Jako by to bylo místo, které by každý nad třicet měl automaticky znát. Možná bych tam měl jít a přidat se k ostatním zahořklým staříkům? Je tohle všechno, co zbude, až se zápal mládí vytratí? Jdu dál po ulici a potkávám skupinku policajtů, kteří se opírají o zeď. Potřebují si od toho veselí na chvíli odpočinout. Výstroj pro pouliční boje, která připomíná kostým Dartha Vadera, mají částečně svlečenou, helmy drží v rukou a po tvářích jim proudí pot. Vypadají vyčerpaně. Připomíná mi to šatnu po nějakém wrestlingovém zápase... A najednou je mi těch policajtů líto. Je to, jako by nám dneska večer prokázali službu a zahráli si s námi v rekonstrukci událostí z roku 1886. Navlíkli se do pěnou vycpaných kostýmů, jakožto zosobnění státu, a pak se nechali tlouct a mlátit jako boxovací pytle.
Druhý den ráno se vracím do Kreuzbergu vyzvednout si kolo, které jsem tam včera radši nechal, zamčené hluboko pod chaotickou hro- madou jiných kol. Ulice, které jsem naposledy viděl potupené doutnajícím odpadem a troskami, pokryté jednolitým kobercem střepů a plastikových kelímků, jsou teď úplně čisté, vydezinfi kované a navrácené do svého původ- ního neposkvrněného stavu. Po včerejší noci nezůstala ani stopa. Je to, jako kdybychom se probudili z nějakého celospolečenského snu. Včera se nám zdálo, že jsme v ulicích válčili s policií a vyhráli jsme! Dneska ráno ze snu zbývá jen mlžný opar kocoviny. Samozřejmě, na internetu se objevilo pár drsných videí, natočených jako záběry lochneské příšery, dostatečně rozmazaných a neostrých, aby to odpovídalo vzpomínkám ze včerejška. Nejsou to záběry, které by odstartovaly revoluci, ale je to to polechtání, kvůli kterému se sem lidé vy- dají i příští rok. Na cestě zpátky jsem si všiml, že místní lékárnu pořád ještě chrání obrněná fasáda, která je stále hrdě ozdobená dnešním datem, MAY 2. Dneska to už nevypadá jako výhrůžka, ale spíš jako konstatování faktu. MAY 2, ano, je druhého. Ale už to – bohužel – není vize budoucnosti. Je to věštba, která se vyplnila.
Vyšlo ve Full Moonu #1> / 2010.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?
redakce 04.01.2024
Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...
redakce 03.01.2024
Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.