Články / Sloupky/Blogy

Al Burian: Meta metal

Al Burian: Meta metal

Al Burian | Články / Sloupky/Blogy | 30.09.2012

Koncert velké čtyřky thrash metalu jsem nakonec viděl; leč nestalo se tak díky mému původnímu plánu. Nic to však nemění na tom, jak byl geniální: zahrnoval všemožné zákulisní machinace a protekci na správných místech. Maloval jsem si, jak mě na Sonisphere Festival nechá Full Moon dopravit helikoptérou, jak všechny oslním pomocí kouzelné kartičky PRESS a jak budu spolu s kameramanem z Kerrangu postávat v malém VIP kotli. Představoval jsem si, že prokličkuju provizorním festivalovým městečkem, plným omšelých stanů, které k zákulisí podobných monstrakcí neodmyslitelně patří, a dojdu až k VIP cateringu. Tam si z občerstvení pro Megadeth dám nízkokalorickou kolu bez kofeinu a nealkoholické pivo nebo si s některou ze znuděných manželek členů Slayer vyměním recepty na zapékané brambory. Můj sen šel do háje. („Na helikoptéru nejsou peníze,“ informovali mě zástupci toho ostentativně profesionálního hudebního plátku.)

Naštěstí si ale bulharská televize usmyslela natočit a odvysílat celý koncert v Sofii. Díky kouzlům moderní technologie byl záznam okamžitě převeden do digitální podoby, zkomprimován, prohnán skrz „beamer“ (to je německé slovo pro videoprojektor) a promítán na zeď v jednom klubu ve městě. Kapely tak bylo dobře vidět a vlastně byl jsem jim mnohem blíž, než kdybych byl opravdu na koncertě. Zpěváci zúčastněných kapel (Anthrax, Metallica, Megadeth, Slayer) v průběhu večera připomínali, že se koncert natáčí a vyjde na DVD. „Sofie, celý svět se dívá!“ křičel Dave Mustaine. Vskutku, ale asi trochu jinak, než si souhlasně ječící publikum představuje. Ani ne o týden později už je ke stažení pirátská kopie televizního záznamu a já si tak koncert užívám z první řady. My ze západu jsme si zvykli považovat to za privilegium, zatímco v civilizovanějších zemích mají na dobrá místa nárok všichni bez rozdílů.

Představa, jak si průměrná bulharská rodina zapíná televizi a u večeře sleduje Slayer, je bizarní. Ale proč ne? Soudě podle záběrů nadšeného publika je metalová scéna v Bulharsku silná. Proč nepodporovat zájmy a družbu mládeže? Mohlo by to třeba vést i ke kulturnímu exportu, který už postavil na nohy ekonomiku v Norsku. A navíc, Bulharsko už má na kontě slušné skóre epických metalových živáků vydaných na DVD. Korunovačním klenotem žánru je vystoupení Manowar, během kterého kapela zahrála bulharskou hymnu v metalovém aranžmá. Je to neuvěřitelně efektivní strategie pro získání přízně publika. S takhle vysoko nasazenou laťkou pak může chabé „Jak se daří, Sofie?“ z úst Larse Urlicha nebo pár naučených bulharských frází Toma Arrayi jen stěží soupeřit.

Nicméně The Big Four je ve slušné formě. Anthrax jsou ideální muzika na pobíhání dokolečka; počasí se dramaticky mění v přívalový liják, právě když začínají hrát Megadeth. Díky tomu to opravdu zní, jako kdyby Megadeth byli děsivý přírodní živel a Mustaine opravdový černokněžník. Slayer jsou i po pětadvaceti letech stále skvělým soundtrackem k mlácení hlavou do betonové zdi. Vystoupení Metalliky je pak jako prazvláštní návštěva vyšinutého strýčka, který je zároveň svým způsobem i docela hustej. Víte, že si prošel slušnýma sračkama (možná jste u toho občas byli až příliš blízko). Ale ve výsledku jsou ty staré fláky pořád super. A i když potom Hetfield trochu vyměkne a začne fanouškům vyprávět o „heavy metalové rodině“ (na chvíli je pod pódiem podivně nervózní ticho, což není neobvyklá reakce, a zažít to na festivalu je poněkud zvláštní), tak mu to odpustíte.

ALE! Byl bych takhle sentimentální, až se slzami v očích, kdybych tam skutečně stál? Byl by to asi jiný příběh, kdybych se musel probíjet davem zpocených mutantů a vlasatých berserků, které si teď díky kamerovým jeřábům snaživého televizního štábu mohu prohlížet z iluzorní ptačí perspektivy. Proplouvám nad nimi v nejprivilegovanějším sedadle ze všech, ve virtuálním světě, a zírám na realitu promítanou na zeď, zatímco ve skutečnosti sedím v pohodlí u kamaráda doma a popíjím pivo (levné, z obchodu na rohu, ne odstátý čepovaný hnus z plastového kelímku za osm euro, který bych musel pít tam). Až to skončí, můžu odjet důvěrně známými ulicemi Berlína na kole domů a představovat si, co bych dělal, kdybych na ten koncert skutečně šel. Klestil bych si cestu lokty skrz odcházející davy v klaustrofobní panice. Zmoklý, zabahněný a zubožený, v zemi, z jejíhož jazyka neumím ani slovo, uprostřed davu, jehož demografie, móda ani přístup neoplývají zrovna přátelskostí a otevřeností.

Obecně vzato, nerad opouštím svoji čtvrť, stejně tak jako nerad řeším jakékoli nepříjemnosti a trapné či nebezpečné situace. Taky mi obzvlášť vadí nečekané hlasité zvuky. Tohle všechno ze mě dělá dost špatného kandidáta na návštěvníka obřích koncertů. Tedy ne že bych si neodchodil svoji dávku. Narodil jsem se v analogové době, léta páně 1971, a byl jsem tak v ideálním průšvihářském věku právě v době, kdy Judas Priest vládli hitparádám. Vidět je naživo byl zážitek, ale když jsem se díval na Slayer v Sofii, dokázal jsem rozluštit jednotlivé písničky a při detailních záběrech jsem mohl koukat kytaristům na ruce. Mohl jsem taky hledat chyby. Viděl jsem toho víc? Nebo mě to podstatné ve skutečnosti míjelo? Pořád nemůžu říct, že jsem tam byl. Vlastně ani nemůžu říct, že jsem Slayer „viděl“.

Když jsem v Chicagu v roce 2003 šel na koncert Motörhead, byl jsem zklamaný. Publikum bylo děsivé a ta dunivá stěna zvuku dost mizerně smíchaná. Tempa jednotlivých písniček byla monotónní a hudba samotná neměla téměř žádnou dynamiku. Celý zážitek z jejich živého hraní se tak zcvrknul v jednolité „ddřřřřřřřřřř“, ve kterém šlo ve světlých momentech rozpoznat Ace of Spades nebo We Are the Road Crew. Ale u Motörhead jde o víc než jen o muziku. Tahle kapela nabízí něco víc, než jen koncertní show a studiové desky. Nabízejí životní styl, přístup a filozofii. A navíc mají skvělé logo. Hrdým vlastníkem trička Motörhead s jejich maskotem, řvoucím prasetem bradavičnatým (nebo co to vlastně má být), jsem se stal ve čtrnácti a tahle zkušenost změnila můj život. Začali se se mnou bavit pankáči. A holky! Jedna z velkých a nevysvětlitelných záhad vesmíru je afrodiziakální efekt loga Motörhead. Čtrnáctky z něj šílí. Což byla pro studenty prvního ročníku střední školy velmi zásadní informace. Díky tomu tričku jsem sbalil svou první přítelkyni, se kterou jsem zažil bouřlivý týdenní (!) vztah. Vydržel přesně do chvíle, kdy jsem udělal zásadní chybu a neprozřetelně si oblékl tričko Def Leppard.

Tohle je zvláštní prokletí hudebních fanoušků jednadvacátého století. Zatímco hudba samotná ustupuje do pozadí (všechny ty staré dobré kapely natočily svá nejlepší alba před třiceti lety a ty nové používají software na korekci BPM a MIDI orchestry, aby spolehlivě pohřbily veškerou individualitu svého zvuku, protože vědí, že dobrá trička jsou to jediné, co se dneska počítá), všechno, co nám zbývá, jsou okrajová a nedůležitá fakta. Sledovat twitter zpěváka začíná být důležitější, než si přečíst texty. Pochopit image a životní styl je prvořadé. Je to všechno jen otázka toho, jak zapadnout do sekty, kterou jste si vybrali, a smířit se se soundtrackem, který z té volby vyplývá. Možná je to jen náznak toho, že jsem sám ztracený a dezorientovaný, když nosím oblečení bez log, a snažím se nevypadat výstředně. Možná je příznak i to, že mě dokumenty o metalu zajímají víc než metal samotný.


Když jsem se jednoho dne procházel čtvrtí, kde bydlím, všiml jsem si, že v malém místním kině dávají dokument Lemmy od Petera Sempela z roku 2002. Promítání mělo začít za pět minut. Zeptal jsem se na pokladně a zjistil, že je to jediná projekce relativně obskurního německého filmu, který se zaměřuje na charakterovou studii toho bradavičnatého opilce, co hraje na basu v Motörhead. Vždycky jsem k němu vzhlížel jako k působivé osobnosti a skvělému baskytaristovi s vlastním stylem. Lemmy byl ale zároveň postavou mimo zákon, někým mimo běžná měřítka, psancem s neuvěřitelnou fyzičkou a výdrží, který i po dekádách strávených jízdou na speedu a tripech ještě stále dokáže zformulovat srozumitelnou, občas i chytrou a/nebo vtipnou větu. Rozhovor v The Decline of Western Civilization Part 2: The Metal Years je zlatým hřebem celého filmu a vybočuje zejména tím, že Lemmy je jako jediný ze všech zpovídaných alespoň napůl příčetný. (Redaktor: „Jak se stavíte k tomu, že vás mladší kapely vykrádají?“ Lemmy: „To je v pohodě, třeba vymyslí něco, co bych později mohl vykrást já.“) Může být film s tímhle námětem špatný? Rozhodl jsem se zahodit plány na večer, koupil si lístek a šel dovnitř.

Publikum se vyjma mě skládalo z šesti dalších mužů ve středních letech. Dva z nich měli tričko Motörhead. Film byl úsečný a nízkonákladový. Většinu záběrů tvořily záznamy živých vystoupení přibližně z doby, kdy jsem měl šanci Motörhead vidět. Retrospektivy a milosrdná kamera ukázaly, že Motörhead jsou přibližně to, co jsem si tenkrát myslel, že jsou – pořád celkem dobří. Ale už to není ta kapela, která natočila Overkill nebo On Parole. Hlubší momenty filmu se snaží zachytit charisma hlavní postavy a fakt, že celek se dělí na více částí, než kolik udává součet písní a image. Autoři zpovídali nekonečné řady lidí, aby všichni pouze dosvědčili, že Lemmy třímá sílu měnit lidské životy. Muzikanti stojí fronty, aby mohli prohlásit, že je ovlivnil, a neuvěřitelně mladičké dívenky se tlačí v první řadě a nadšeně zpívají všechny texty toho šedesátiletého staříka. Dojde ale také na nekonečné záběry zvukových zkoušek a lidí, co bezcílně bloumají po zákulisí a bezmyšlenkovitě uždibují sendviče. Lemmy hraje nonstop video poker, chlastá a pálí jednu od druhé. Většinu času vypadá znuděně, stejně tak jako většina lidí kolem něj. Z tohohle náhledu do mrtvých hodin mezi koncerty a do duševního vakua života na okraji rock’n’rollové slávy vám naskočí husí kůže. Ve výsledku je to ale ta nejupřímnější část Sempelova filmu. Je to smutný a pravdivý pohled na naše idoly, na propast mezi naším zbožňováním a jejich životy.

Zatímco diváci odcházejí a přivírají oči, oslepení venkovním světlem pozdního odpoledne, vypadají ti dva v tričkách Motörhead zmateně a trochu zklamaně, leč z jiného důvodu. Bez ohledu na to, z jakého úhlu se na pódium dívali, dostali se blízko. Ale ne „dost blízko“.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kam na rajz s Ricardem Delfinem

redakce 05.12.2019

Ricardo Delfino působí povětšinou v Karlovarském kraji jako dramaturg komunitního festivalu Top RoofTop, co doporučí?

To nejlepší z Nouvelle Prague

redakce 12.11.2019

Nové místo, nové výzvy, kvalitní multižánrová hudební přehlídka spojená s konferencí. Co zaujalo na letošních Nouvelle Prague?

Le Guess Who? 2019 – resumé

redakce 12.11.2019

Velký report v prosincovém úplňku, níže resumé v tradiční podobě nejlepších pětic, leckterým opět pět pozic nestačilo, čemuž se nelze divit.

Preview: Le Guess Who? 2019

David Čajčík, Jana Michalcová 05.11.2019

Grime, ambientní pop, africké synkopy i noise rock. Na Le Guess Who? holandštinu nepotřebujeme, obraceč času naopak ano.

You move me, you move me, you move me round and round, I guess (TaxiWars)

Jirka Imlauf 01.11.2019

V Praze byli hodněkrát, vybavuju si třeba, jak sedíme u stolu nahoře v Rock Café a kolem jde kapela a všichni maj knír, píše Jirka Imlauf z Houpacích koní před…

Preview: Danielle de Picciotto

Michal Pařízek 15.10.2019

Některé milníky její kariéry nabízíme níže, hlavně ale zveme na koncert, který bude výjimečný také tím, že zde vůbec poprvé vystoupí frontmani pražských Kill the Dandies! coby DJské duo.

Tančení Krakovem aneb Top 5 Unsound 2019

redakce 15.10.2019

Polský festival Unsound, soustředící se na progresivní elektronickou hudbu s nejrůznějšími přesahy, má celosvětové renomé a fanoušci se na něj opravdu sjíždějí z různých koutů planety.

Preview: Alternativa 2019

waghiss666 14.10.2019

Zkusili jsme z lineupu festivalu Alternativa 2019, kde žánry nehrají roli, prosít pár zajímavých jmen. Tady jsou.

Střevíčky děravé aneb Top 5 Lunchmeat 2019

redakce 07.10.2019

Ohlasy i uvnitř redakce byly různé a ne pouze kladné. Výživné to bylo.

Preview: Unsound 2019

Kateřina Cumin 01.10.2019

Ústředním tématem letošní edice Unsoundu je Solidarita a níže najdete pár mužských jmen, které stojí za pozornost a které povětšinou přijedou s unikátním programem.