Články / Sloupky/Blogy

Al Burian: Meta metal

Al Burian: Meta metal

Al Burian | Články / Sloupky/Blogy | 30.09.2012

Koncert velké čtyřky thrash metalu jsem nakonec viděl; leč nestalo se tak díky mému původnímu plánu. Nic to však nemění na tom, jak byl geniální: zahrnoval všemožné zákulisní machinace a protekci na správných místech. Maloval jsem si, jak mě na Sonisphere Festival nechá Full Moon dopravit helikoptérou, jak všechny oslním pomocí kouzelné kartičky PRESS a jak budu spolu s kameramanem z Kerrangu postávat v malém VIP kotli. Představoval jsem si, že prokličkuju provizorním festivalovým městečkem, plným omšelých stanů, které k zákulisí podobných monstrakcí neodmyslitelně patří, a dojdu až k VIP cateringu. Tam si z občerstvení pro Megadeth dám nízkokalorickou kolu bez kofeinu a nealkoholické pivo nebo si s některou ze znuděných manželek členů Slayer vyměním recepty na zapékané brambory. Můj sen šel do háje. („Na helikoptéru nejsou peníze,“ informovali mě zástupci toho ostentativně profesionálního hudebního plátku.)

Naštěstí si ale bulharská televize usmyslela natočit a odvysílat celý koncert v Sofii. Díky kouzlům moderní technologie byl záznam okamžitě převeden do digitální podoby, zkomprimován, prohnán skrz „beamer“ (to je německé slovo pro videoprojektor) a promítán na zeď v jednom klubu ve městě. Kapely tak bylo dobře vidět a vlastně byl jsem jim mnohem blíž, než kdybych byl opravdu na koncertě. Zpěváci zúčastněných kapel (Anthrax, Metallica, Megadeth, Slayer) v průběhu večera připomínali, že se koncert natáčí a vyjde na DVD. „Sofie, celý svět se dívá!“ křičel Dave Mustaine. Vskutku, ale asi trochu jinak, než si souhlasně ječící publikum představuje. Ani ne o týden později už je ke stažení pirátská kopie televizního záznamu a já si tak koncert užívám z první řady. My ze západu jsme si zvykli považovat to za privilegium, zatímco v civilizovanějších zemích mají na dobrá místa nárok všichni bez rozdílů.

Představa, jak si průměrná bulharská rodina zapíná televizi a u večeře sleduje Slayer, je bizarní. Ale proč ne? Soudě podle záběrů nadšeného publika je metalová scéna v Bulharsku silná. Proč nepodporovat zájmy a družbu mládeže? Mohlo by to třeba vést i ke kulturnímu exportu, který už postavil na nohy ekonomiku v Norsku. A navíc, Bulharsko už má na kontě slušné skóre epických metalových živáků vydaných na DVD. Korunovačním klenotem žánru je vystoupení Manowar, během kterého kapela zahrála bulharskou hymnu v metalovém aranžmá. Je to neuvěřitelně efektivní strategie pro získání přízně publika. S takhle vysoko nasazenou laťkou pak může chabé „Jak se daří, Sofie?“ z úst Larse Urlicha nebo pár naučených bulharských frází Toma Arrayi jen stěží soupeřit.

Nicméně The Big Four je ve slušné formě. Anthrax jsou ideální muzika na pobíhání dokolečka; počasí se dramaticky mění v přívalový liják, právě když začínají hrát Megadeth. Díky tomu to opravdu zní, jako kdyby Megadeth byli děsivý přírodní živel a Mustaine opravdový černokněžník. Slayer jsou i po pětadvaceti letech stále skvělým soundtrackem k mlácení hlavou do betonové zdi. Vystoupení Metalliky je pak jako prazvláštní návštěva vyšinutého strýčka, který je zároveň svým způsobem i docela hustej. Víte, že si prošel slušnýma sračkama (možná jste u toho občas byli až příliš blízko). Ale ve výsledku jsou ty staré fláky pořád super. A i když potom Hetfield trochu vyměkne a začne fanouškům vyprávět o „heavy metalové rodině“ (na chvíli je pod pódiem podivně nervózní ticho, což není neobvyklá reakce, a zažít to na festivalu je poněkud zvláštní), tak mu to odpustíte.

ALE! Byl bych takhle sentimentální, až se slzami v očích, kdybych tam skutečně stál? Byl by to asi jiný příběh, kdybych se musel probíjet davem zpocených mutantů a vlasatých berserků, které si teď díky kamerovým jeřábům snaživého televizního štábu mohu prohlížet z iluzorní ptačí perspektivy. Proplouvám nad nimi v nejprivilegovanějším sedadle ze všech, ve virtuálním světě, a zírám na realitu promítanou na zeď, zatímco ve skutečnosti sedím v pohodlí u kamaráda doma a popíjím pivo (levné, z obchodu na rohu, ne odstátý čepovaný hnus z plastového kelímku za osm euro, který bych musel pít tam). Až to skončí, můžu odjet důvěrně známými ulicemi Berlína na kole domů a představovat si, co bych dělal, kdybych na ten koncert skutečně šel. Klestil bych si cestu lokty skrz odcházející davy v klaustrofobní panice. Zmoklý, zabahněný a zubožený, v zemi, z jejíhož jazyka neumím ani slovo, uprostřed davu, jehož demografie, móda ani přístup neoplývají zrovna přátelskostí a otevřeností.

Obecně vzato, nerad opouštím svoji čtvrť, stejně tak jako nerad řeším jakékoli nepříjemnosti a trapné či nebezpečné situace. Taky mi obzvlášť vadí nečekané hlasité zvuky. Tohle všechno ze mě dělá dost špatného kandidáta na návštěvníka obřích koncertů. Tedy ne že bych si neodchodil svoji dávku. Narodil jsem se v analogové době, léta páně 1971, a byl jsem tak v ideálním průšvihářském věku právě v době, kdy Judas Priest vládli hitparádám. Vidět je naživo byl zážitek, ale když jsem se díval na Slayer v Sofii, dokázal jsem rozluštit jednotlivé písničky a při detailních záběrech jsem mohl koukat kytaristům na ruce. Mohl jsem taky hledat chyby. Viděl jsem toho víc? Nebo mě to podstatné ve skutečnosti míjelo? Pořád nemůžu říct, že jsem tam byl. Vlastně ani nemůžu říct, že jsem Slayer „viděl“.

Když jsem v Chicagu v roce 2003 šel na koncert Motörhead, byl jsem zklamaný. Publikum bylo děsivé a ta dunivá stěna zvuku dost mizerně smíchaná. Tempa jednotlivých písniček byla monotónní a hudba samotná neměla téměř žádnou dynamiku. Celý zážitek z jejich živého hraní se tak zcvrknul v jednolité „ddřřřřřřřřřř“, ve kterém šlo ve světlých momentech rozpoznat Ace of Spades nebo We Are the Road Crew. Ale u Motörhead jde o víc než jen o muziku. Tahle kapela nabízí něco víc, než jen koncertní show a studiové desky. Nabízejí životní styl, přístup a filozofii. A navíc mají skvělé logo. Hrdým vlastníkem trička Motörhead s jejich maskotem, řvoucím prasetem bradavičnatým (nebo co to vlastně má být), jsem se stal ve čtrnácti a tahle zkušenost změnila můj život. Začali se se mnou bavit pankáči. A holky! Jedna z velkých a nevysvětlitelných záhad vesmíru je afrodiziakální efekt loga Motörhead. Čtrnáctky z něj šílí. Což byla pro studenty prvního ročníku střední školy velmi zásadní informace. Díky tomu tričku jsem sbalil svou první přítelkyni, se kterou jsem zažil bouřlivý týdenní (!) vztah. Vydržel přesně do chvíle, kdy jsem udělal zásadní chybu a neprozřetelně si oblékl tričko Def Leppard.

Tohle je zvláštní prokletí hudebních fanoušků jednadvacátého století. Zatímco hudba samotná ustupuje do pozadí (všechny ty staré dobré kapely natočily svá nejlepší alba před třiceti lety a ty nové používají software na korekci BPM a MIDI orchestry, aby spolehlivě pohřbily veškerou individualitu svého zvuku, protože vědí, že dobrá trička jsou to jediné, co se dneska počítá), všechno, co nám zbývá, jsou okrajová a nedůležitá fakta. Sledovat twitter zpěváka začíná být důležitější, než si přečíst texty. Pochopit image a životní styl je prvořadé. Je to všechno jen otázka toho, jak zapadnout do sekty, kterou jste si vybrali, a smířit se se soundtrackem, který z té volby vyplývá. Možná je to jen náznak toho, že jsem sám ztracený a dezorientovaný, když nosím oblečení bez log, a snažím se nevypadat výstředně. Možná je příznak i to, že mě dokumenty o metalu zajímají víc než metal samotný.


Když jsem se jednoho dne procházel čtvrtí, kde bydlím, všiml jsem si, že v malém místním kině dávají dokument Lemmy od Petera Sempela z roku 2002. Promítání mělo začít za pět minut. Zeptal jsem se na pokladně a zjistil, že je to jediná projekce relativně obskurního německého filmu, který se zaměřuje na charakterovou studii toho bradavičnatého opilce, co hraje na basu v Motörhead. Vždycky jsem k němu vzhlížel jako k působivé osobnosti a skvělému baskytaristovi s vlastním stylem. Lemmy byl ale zároveň postavou mimo zákon, někým mimo běžná měřítka, psancem s neuvěřitelnou fyzičkou a výdrží, který i po dekádách strávených jízdou na speedu a tripech ještě stále dokáže zformulovat srozumitelnou, občas i chytrou a/nebo vtipnou větu. Rozhovor v The Decline of Western Civilization Part 2: The Metal Years je zlatým hřebem celého filmu a vybočuje zejména tím, že Lemmy je jako jediný ze všech zpovídaných alespoň napůl příčetný. (Redaktor: „Jak se stavíte k tomu, že vás mladší kapely vykrádají?“ Lemmy: „To je v pohodě, třeba vymyslí něco, co bych později mohl vykrást já.“) Může být film s tímhle námětem špatný? Rozhodl jsem se zahodit plány na večer, koupil si lístek a šel dovnitř.

Publikum se vyjma mě skládalo z šesti dalších mužů ve středních letech. Dva z nich měli tričko Motörhead. Film byl úsečný a nízkonákladový. Většinu záběrů tvořily záznamy živých vystoupení přibližně z doby, kdy jsem měl šanci Motörhead vidět. Retrospektivy a milosrdná kamera ukázaly, že Motörhead jsou přibližně to, co jsem si tenkrát myslel, že jsou – pořád celkem dobří. Ale už to není ta kapela, která natočila Overkill nebo On Parole. Hlubší momenty filmu se snaží zachytit charisma hlavní postavy a fakt, že celek se dělí na více částí, než kolik udává součet písní a image. Autoři zpovídali nekonečné řady lidí, aby všichni pouze dosvědčili, že Lemmy třímá sílu měnit lidské životy. Muzikanti stojí fronty, aby mohli prohlásit, že je ovlivnil, a neuvěřitelně mladičké dívenky se tlačí v první řadě a nadšeně zpívají všechny texty toho šedesátiletého staříka. Dojde ale také na nekonečné záběry zvukových zkoušek a lidí, co bezcílně bloumají po zákulisí a bezmyšlenkovitě uždibují sendviče. Lemmy hraje nonstop video poker, chlastá a pálí jednu od druhé. Většinu času vypadá znuděně, stejně tak jako většina lidí kolem něj. Z tohohle náhledu do mrtvých hodin mezi koncerty a do duševního vakua života na okraji rock’n’rollové slávy vám naskočí husí kůže. Ve výsledku je to ale ta nejupřímnější část Sempelova filmu. Je to smutný a pravdivý pohled na naše idoly, na propast mezi naším zbožňováním a jejich životy.

Zatímco diváci odcházejí a přivírají oči, oslepení venkovním světlem pozdního odpoledne, vypadají ti dva v tričkách Motörhead zmateně a trochu zklamaně, leč z jiného důvodu. Bez ohledu na to, z jakého úhlu se na pódium dívali, dostali se blízko. Ale ne „dost blízko“.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #52: Jaké by to bylo...

Michal Pařízek 06.05.2021

Jaké by to bylo, kdyby Kryštof Kolumbus skončil jako podřadný otrok a celá slavná konkvista se obrátila do incké invaze do staré dobré Evropy? V Šejkru se toho dozvíte mnohem…

Šejkr #51: Na vnitřní vlně

Michal Pařízek 22.04.2021

Třetí největší město ve Španělsku, jiný vzduch, jiné nebe, jiné prostředí. Jak to poznamená dnešní Šejkr na Radio 1?

Katetr: Vytáhni si hlavu z vreca

Jarmo Diehl 18.04.2021

Idea přišel s klipem k poněkud infantilnímu tracku Hraju si, kde s přáteli rapuje o tom, že má péro, žmoulá ho a verbálně klohní.

Bubny Voices: z Prahy do Kyjeva a zase zpátky

Iryna Zahladko 15.04.2021

Na konci prosince loňského roku vydal ukrajinský hudební label System album Bubny Voices, které je svéráznou hudební dokumentací areálu v okolí Nádraží Praha-Bubny.

Katetr: Nedívej se, mami! (a další prolákliny kontinua)

Jarmo Diehl 11.04.2021

Číslo jedna na streamech drží Refew x Roleeexx, kteří repujou o tom, že jen oni jsou real. Co je nového u Milion+? Terénní sběry, folklór i písničkáři. Peklo.

Šejkr #50: Sejde z mysli?

Michal Pařízek 08.04.2021

O Praze ožralé, nočních procházkách, porušování zákona i pozoruhodném algoritmu zasutých vzpomínek. Před dnešním vysíláním dalšího Šejkru na Radiu 1.

Katetr: Jak zrecyklovat stovky dýlerpytlů

Jarmo Diehl 04.04.2021

Acid punk, gotika, slowcore i poštovní kufr Olivera Torra. Marpo, Ben Cristovao a další roztleskávačky. Na strunách srdečních.

Anketa: Promo vs. video (Soundczech)

redakce 31.03.2021

Účastníků výzvy SoundCzechu se ptáme, jak spolupráce dopadla a jak lze videoformátu využít v rámci propagace.

Šejkr #49: Máme se dobře, ale špatně to snášíme.

Michal Pařízek 25.03.2021

Když je ráno hezky, tak je fajn, když není, tak je to nanic. Trochu prvobytně pospolná společnost, ano… O Haně Hegerové, Danu Sartainovi i Radiu 1.

Vstupní prohlídka: Sam Handwich

redakce 22.03.2021

Čtveřice mladých můžu spojuje své síly do chutného akusticko-elektronického sendviče s příchutí šťavnatých syntezátorů s bohatou kytarovou oblohou. Co nám o sobě řekli?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace