Články / Offtopic / / Image/vizuály

Aleš Kot: Kdo doopravdy jsem (1. část)

Aleš Kot: Kdo doopravdy jsem (1. část)

Ondřej Čížek | Články / Offtopic / / Image/vizuály | 27.10.2014

Rozhovor s česko-americkým scenáristou Alešem Kotem (1986) vyšel postupně na stránkách zářijového a říjnového čísla magazínu Full Moon (#42, resp. #43). Byl o jeho brilantních komiksech Wild Children a Zero, o životě a školském systému ve Státech, o podivné elektronice a spisovatelském šamanismu Alana Moorea i o tom, že v Čechách komiksu chybí kvalitní propagace.

Zero je akční špionážní drama rozložené do jednosešitových uzavřených příběhů – přičemž každý sešit kreslí jiný výrazný mladý výtvarník. Dohromady sestavují příběh nelítostného agenta jménem Edward Zero, člověka, který byl od dětství formovaný do podoby všeho schopného robota. První kniha s podtitulem Krize u nás vychází právě teď u vydavatelství Crew, další díl se chystá na příští rok.

Tvoje první grafická novela Wild Children z roku 2012 vypráví o pětici chytrých studentů, kteří obsadí svou školu a jako rukojmí vezmou pedagogy. Dopují je LSD a chtějí s nimi vést diskuzi o kvalitě výuky. Pro mě je to rafinovaná a nápaditá reakce na systém školství v USA a s ním spojené masakry, jakým byl např. ten na střední škole Columbine. Pracoval jsi i s vlastními zkušenostmi se školstvím u nás?
Stejně jako další nápady to nelze snadno kategorizovat, určitě v tom ale mé vlastní zážitky jsou. Před osmnáctinami jsem si v Čechách prošel asi šesti školami a ani na jedné jsem nevydržel. Ne proto, že bych neuměl studovat, ale nepřišlo mi, že by většina učitelů měla zájem nebo věděla, jak vyučovat. Aby do nás jen slepě nehustili data, ale naopak nás učili, jak chápat svět, což je podstatnější. Šrotíš se data, uděláš maturitu, ale pro skutečný život můžeš být naprosto nepoužitelný. Tenkrát jsem si uvědomil, že užitečnější bude, když do školy chodit vůbec nebudu. Sice jsem tehdy přesně nevěděl, co chci dělat, zato jsem moc dobře věděl, co dělat nechci.

Jak by se to podle tebe dalo zlepšit?
Co si pamatuju, ve škole to většinou nebylo o tom, že by učitelé naslouchali žákům a naopak. Přitom umět komunikovat je naprostý základ. V okamžiku, kdy umím komunikovat sám se sebou i s ostatními, je jednodušší vytvářet si svět, v němž lidi můžou koexistovat bez nějakých větších problémů.

Ostatně na schopnost komunikace ve Wild Children narážíš taky...
Určitě. A dalším zásadním momentem bylo uvědomění, že s řadou věcí se neperu jen já, ale že jde o větší, systémový problém. Řekl jsem si, že na to zapomenu, ale pak se to samozřejmě začalo vracet. V médiích čím dál častěji vyskakovaly věci o masakrech na školách, do kin šel dokument Bowling for Columbine, i Marilyn Manson tehdy na tohle téma pronesl pár vět, což bylo něco, co jsem pak rovnou zapracoval do Wild Children. Zmiňoval fakt, že se nikdo pořádně ani nezajímal o to, co vlastně ty děti chtěly sdělit předtím, než začaly střílet. Nejde přece o to, že někomu přeskočí v hlavě, ale o to, že systém posouvá děti do bodu, kdy mají pocit, že právě tohle je jediná možná reakce.

Kniha tedy obsahuje záležitosti, které byly a stále jsou aktuální a se kterými ses chtěl vypořádat.
Psaní beru jako terapii, skrze niž se dokážu aktualizovat a vyvíjet. Snažím se vzít něco, co je ve mně doopravdy živé a co dost dobře neznám, a skrze daný projekt to celé prozkoumat. Čím víc odkrývám věci z vlastního podvědomí, tím víc nacházím bývalých vzpomínek, které se následně formují do něčeho aktuálního. Bavíme se o důležité součásti toho, proč se mi psaní líbí. Jako malý jsem chtěl být archeologem a kosmonautem, což jsou dvě klasická povolání, díky nimž prozkoumáváš věci, které jsou utajené, a to tě nemůže neovlivnit.

Jak ošemetné téma z Wild Children přijala americká veřejnost?
Z ohlasů jsem měl většinou ohromnou radost. Wild Children dopadly komerčně výborně, za první měsíc se prodalo přes čtyři tisíce kopií, což je v případě grafické novely (a ne klasického dvacetistránkového sešitu) i na americký trh slušné číslo. Co se týče recenzí, reakce byly zajímavě protikladné. Jedna část se vyznačovala nadšením, druhá byla z etického hlediska rozhořčená anebo to vůbec nepochopila, a tak automaticky psala špatná hodnocení. Ale vesměs byly reakce v médiích perfektní, navíc o tom všichni mluvili.


Recenze čteš pravidelně.
Samozřejmě. Ale ať pracuji na čemkoliv, projekt si musím užít hlavně já sám a musím si být jistý, že když ho dám ven, je to něco, za co bych sám utratil peníze. Pokud se tohle kritérium naplní, lidi můžou říkat, co chtějí. V případě Wild Children jsem u některých kritiků cítil obavu z toho, že jde o téma, které se veřejnost bojí řešit i v běžném v životě, natož ve fikci. Nicméně jsem došel k tomu, že je mi úplně jedno, jestli se lidi bojí nebo ne, protože mi to přijde jako něco podstatného, o čem je nutné se bavit. Nerad zametám věci pod koberec.

Ještě předtím, než ses pustil do Wild Children, jsi v angličtině napsal scénář k jinému komiksu. S tím, že to bylo jen pro tebe samotného, aby sis otestoval, jestli na něco takového vůbec máš. O co šlo?
Jmenovalo se to Wings a jednalo se o body horor, který se zabýval otázkami těla a biologie. Příběh byl silně autobiografický, odehrával se na Aljašce a vyprávěl o klukovi, který se dostal na pokraj něčeho, co bylo šílenství anebo vnitřní prozření, projevující se i ve změnách jeho těla. Na to, že šlo o mou první věc, dopadla docela dobře a když se na to dívám zpětně, něco takového jsem potřeboval napsat. Příběh měl otevřený konec a doteď působí velmi syrově.

Do USA ses definitivně přestěhoval v roce 2009, bylo ti dvaadvacet. Kdy sis řekl „tak, a teď už mám na to psát scénáře v angličtině“?
Už jak jsem napsal Wings, věděl jsem, že to zvládnu, ale zároveň jsem si uvědomoval, že mám na čem pracovat. Zpočátku mi s jazykem pomáhal můj editor, který vycítil potenciál, a zároveň mi s tím pomáhala i moje exmanželka, s níž jsem zase dělal rozhovory pro magazín, který zčásti vlastnila. Všechno se to kombinovalo a já věděl, že už jsem na dostatečné úrovni, abych byl schopný dávat konkrétní věci na papír. Pokud jde o práci s jazykem, musím se neustále zdokonalovat. Samozřejmě je to teď jinde, angličtinu beru jako svůj první jazyk, ale už tenkrát pro mě byla jednodušší než čeština.

Zmiňuješ editora. Jak vypadá vaše spolupráce?
Záleží. V roce 2009 jsem poslal vzorek své práce jednomu editorovi, kterého jsem odněkud znal, a přímo se ho zeptal, zda by mi nemohl upřímně říct, co si o tom myslí. On mi skutečně odepsal a chvíli jsme byli v kontaktu. Pro mě to bylo naprosto zásadní, ale nešlo o dlouhodobou spolupráci. V současné době jsem v situaci, že pokud editora nemusím mít, tak ho nemám. Kvalitní editor je důležitý, když s ním chci a potřebuji pracovat. Ale stejně tak jako editora nemají showrunners, když řeší televizní seriál a píší scénáře a mají tam lidi bokem, dohlížející například na gramatiku, v mém případě je to podobné. Role editorů u vydavatelství Marvel nebo DC Comics spočívá v tom, že mě najmou ve chvíli, kdy mají pocit, že jsem schopný napsat něco, co bude kvalitní. Pak mi tak akorát můžou jít z cesty a nechat mě dělat mou práci. Jakmile mají na něco svůj vlastní, odlišný názor, samozřejmě mi ho sdělí, ale sami dobře vědí, že ze sebe nesmí dělat nepochopené umělce. Jsou tu od toho, aby ze mě dostali to nejlepší, jinak to nefunguje. Pokud jde o mé autorské komiksy, které píši pro Image, u těch nemám žádného editora. Existuje ale člověk, kterého Image využívá u všech svých komiksů. Podívá se na každý sešit nebo knihu těsně předtím, než odchází do tiskárny, a případně upozorní na chyby. Jednou nebo dvakrát nám na poslední chvíli zachránil prdel.

Ve vynikajícím rozhovoru, který jsi poskytl A2, zmiňuješ, že jsi měl pro DC rozpracovaný krátký příběh o Batmanovi, o jeho nemožnosti skutečně létat. Proč se nakonec nerealizoval?
Upřímně mě superhrdinové moc neberou, moje zájmy jsou jinde. Takže pokud něco takového dělám, musí jít o příběh, se kterým si můžu vyhrát. U Batmana šlo o zakázku, příběh jsem vymyslel a napsal a dostal za něj zaplaceno, ale občas se holt stane, že takové věci nevyjdou. V tomhle případě odešel editor, který to původně zadal. Zpětně už je mi to celkem ukradené. I kdybych měl teď možnost dělat něco podobného, jako je Batman, nevím, jestli bych měl vůbec chuť a čas do toho jít podruhé.

(Pokračování příště.)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Když klip, tak ze Zlína

redakce 16.02.2017

Zlínský Ateliér animované tvorby má v portfoliu klipy MidiLidi nebo Epy De Mye, nedávno k nim přibyla videa Beaty Hlavenkové. Rozhovor s nadějemi české animace.

Tomáš Motal: Komiksy dělám, abych je pak žil

redakce 17.12.2015

S frontmanem imperiálního gangu Schwarzprior Tomášem Motalem o popkulturním houbaření, o fetišizaci aut v jeho autorských komiksech, o nacistické estetice i...

Jakože pláču modrý slzy (Anežka Hošková)

redakce 09.11.2015

S výtvarnicí a promotérkou Anežkou Hoškovou o umění, které není pro každého, o Facebooku jako veřejném deníku, o cestě do Indie. A dalším.

Moimir Papalescu, technooptimista v cylindru

redakce 22.10.2015

Seriál o vizuálech. S elektronickým snílkem Moimirem Papalescu o Bowiem v roli Tesly, o napětí mezi vědou a náboženstvím nebo o genialitě Wellsovy Války světů.

Na odletu z reality, v uších Ghost Stories (Míla Fürstová)

redakce 14.05.2015

Další díl seriálu o vizuální kultuře hudební scény. S Mílou Fürstovou o práci na okřídleném obalu pro poslední desku Coldplay, o myšlenkách na únik z reality, o ženách s pistolemi...

Fullface: Hovory s Wild Tides: Part II

redakce 06.04.2015

S Kubou Kaifoszem z Wild Tides o nahrávání Sever Fashion, o metalu v logu i o tom, co se stane, když Přílivy za zvuků kostelních zvonů zaplaví Hell Camino.

Fullface: Marek Partyš nabízí surreal trip pro DVA

redakce 16.03.2015

Video pro skladbu Nipomo pojal jako surrealistickou koláž, která baví vtipem a vzdušností a ohromuje imaginativností i citem pro detail. Berlin Music Video Awards?

Nic nevyčnívá, nic není jen na efekt (Nikolas Petrlík)

redakce 23.02.2015

Čtrnáctý díl seriálu o vizuálech. S výhercem klání Cover Moon 2014, výtvarníkem Nikolasem Petrlíkem, o škatulkování, o míře autobiografičnosti i odvážných magazínech.

Fullface: Filmový narkoman Vít Hradil

redakce 09.02.2015

Další Fullface má na drátě jméno aktuální: V současné době se podílí na tvorbě televizní adaptace knižních Kmenů, za sebou už má videa pro Vladimira 518, Oriona i kompletní PSH.

Fullface: Vysmátý ďábel na výstavě Mene Mene Tekel Upharsin

redakce 30.12.2014

Temná, krutě sarkastická a vtipná kolekce svébytných plakátů od řady českých i zahraničních výtvarníků a grafiků se v průběhu nového roku zjeví v několika městech po České republice.