Články / Offtopic / / Image/vizuály

Aleš Kot: Kdo doopravdy jsem (2. část)

Aleš Kot: Kdo doopravdy jsem (2. část)

Ondřej Čížek | Články / Offtopic / / Image/vizuály | 04.11.2014

Rozhovor s česko-americkým scenáristou Alešem Kotem (1986) vyšel postupně na stránkách zářijového a říjnového čísla magazínu Full Moon (#42, resp. #43). Byl o jeho brilantních komiksech Wild Children a Zero, o životě a školském systému ve Státech, o podivné elektronice a spisovatelském šamanismu Alana Moorea i o tom, že v Čechách komiksu chybí kvalitní propagace.

Zero je akční špionážní drama rozložené do jednosešitových uzavřených příběhů – přičemž každý sešit kreslí jiný výrazný mladý výtvarník. Dohromady sestavují příběh nelítostného agenta jménem Edward Zero, člověka, který byl od dětství formovaný do podoby všeho schopného robota. První kniha s podtitulem Krize u nás vychází právě teď u vydavatelství Crew, další díl se chystá na příští rok. Full Moon #44 (vyjde v prosinci) přinese rozsáhlou recenzi.

(Dokončení.)

Pro Image vytváříš netradiční špionskou sérii ZERO, kde každý sešit kreslí jiný autor, což příběhu dodává na rozmanitosti a nevyzpytatelnosti. Měl jsi to takhle v plánu od začátku?
Měl. Chtěl jsem si naplno vyhrát s tím, že jsem vytvořil příběh o agentovi, který se mění v závislosti na tom, co se stane v každém dalším čísle. Přišlo mi to i velmi užitečné ve využití exteriéru, skrze který můžu udávat celkový tón příběhu.

Kreslíře vybíráš podle jejich stylu?
Nikdy nezačnu psát, dokud přesně nevím, kdo to bude kreslit. Kreslíře si vybírám tak, že to jsou buď lidi, s nimiž jsem už spolupracoval v minulosti a dělám s nimi rád, anebo lidi, jejichž styl se mi líbí a nikdy jsem s nimi ještě nedělal. Někdy se taky stane, že někdo opravdu zajímavý osloví přímo mě, což je pak nejjednodušší.

ZERO teď navíc přepisuješ do scénáře k televiznímu pilotu. Jaké to je přepnout na jiné médium?
Velmi přirozené, ale nedokážu říct, z jakého důvodu. Jednak je to asi tím, že ve chvíli, kdy jsem začal studovat psaní, ať už beletrii nebo scenáristiku, jsem se neomezoval psaním scénářů ke komiksům nebo filmům. Chtěl jsem si nastudovat celou šíři toho, jak se naučit skutečně dobře psát. Snad proto mi to teď jde líp, než jsem čekal.

Jednou jsi scenáristiku přirovnával k sochařině...
Jakmile vytvářím příběh, mám představu nebo pocit o tom, jak by měl výsledek vypadat nebo co by z něj mělo být cítit. Může jít klidně jen o úryvek z jedné scény, může jít o celek. Většinou se dívám na velký neopracovaný kus kamene, který má určité hodnoty, a já na jejich základě vím, zda by z takového materiálu mohla vzejít dobrá socha. Ale musím si napřed projít procesem, kdy zjišťuji, co do ní nepatří a jakým způsobem ji mám dávat dohromady. Věci, o nichž vím, že do celku nepatří, pak odsekávám tak dlouho, dokud nevzniknou jasnější kontury.

Za jeden z inspiračních zdrojů uvádíš i tvorbu Davida Lynche a řady dalších velkých multižánrových umělců. Nepřemýšlíš o tom, že jednou budeš točit filmy nebo dělat hudbu?
Před lety jsem neměl tušení, co budu dělat. Mezi osmnácti a dvaceti jsem hrál na free techno festivalech, dělal breakcore a dubstep v době, kdy pro mě byl zajímavý. Měl jsem rád nejrůznější zvláštní elektroniku, takže ano, rozptyl mám velký. Při tvorbě komiksu je to tak, že od začátku spolupracuji s týmem, který si navíc sám sestavuji, takže do určité míry o režii jde, mám nad tím plnou kontrolu. Režie jako taková je něco, co jednou rozhodně dělat chci, ale chci to dělat správně a na to mám upřímně ještě roky a roky, abych se to naučil. Teď mám radost ze scenáristiky a psaní obecně, všechno ostatní je ve stádiu učení se.

Co posloucháš? Divná elektronika pořád platí?
Když mi bylo čtrnáct až devatenáct, často jsem si překládal texty The Cure, Radiohead nebo Nicka Cavea. Později se k tomu začaly přidávat elektroničtější věci, k čemuž jsem se dostal právě skrze Radiohead, zejména jejich alba Kid A a Amnesiac. Dneska mě moc baví Dev Hynes, který je známý jako Blood Orange. Zrovna udělal skvělý soundtrack pro Palo Alto, film od další ze sester Coppolových. Taky se mi líbí poslední Lana Del Rey, poslední The Antlers nebo Damon Albarn.

Všímáš si image, jakou se tihle interpreti vyznačují? Jak se k ní stavíš obecně?
Pro mě jakožto člověka, který je v Americe vidět i skrze média, je to otázka přirozenosti. Což znamená, že se nebudu snažit vypadat jako někdo, kým ve skutečnosti nejsem, ale naopak půjdu na dřeň toho, kdo doopravdy jsem. Prostě se vykašleš na falešné snažení a děláš to, co chceš ty sám. Pokud budu dávat ven přesně to, co ven dávat chci, automaticky přitáhnu podobně smýšlející lidi.

Když jsi ještě hrával techno, cítil ses být součástí nějaké subkultury?
Všech a zároveň žádné. Vždycky jsem měl pocit, že nemám problém být empatický k lidem, ale zároveň jsem cítil, že tak trochu stojím bokem a spíš pozoruji a analyzuji. Dneska vím, že není důležité být v komunitě – všichni jsme totiž jedna velká komunita, ať už chceme, nebo ne. A nesmíme na to zapomínat, ať už řešíme kupování lístku v trafice, anebo scénář pro hollywoodské studio.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Pavlem Turkem z Respektu, který o sobě tvrdí, že hudbu ho baví především poslouchat, a nikoliv držet nebo skladovat. Což díky současným downloadům a streamům ani nemusí. Jak se k tomu stavíš v kontextu své vlastní tvorby?
Vztahuje se to k období, v němž žijeme. Kapitalismus v minulém století vypadal jako něco, co skutečně funguje, a dnes se mění na systém, v němž bude možná pro jednotlivce a skupiny jednodušší něco tvořit a mít úspěch. Zároveň přestanou existovat frančízy typu Rolling Stones nebo Beatles, většina výdělků půjde muzikantům především z koncertů a pravděpodobně se budou dál pečlivě budovat fanouškovské komunity. Celkový rozptyl se zvětší, což plyne už jen z toho, že jsme propojeni s daleko více lidmi než před dvaceti lety. Bude velmi zajímavé sledovat, jak daleko to zajde.

Do téhle propojenosti zahrnuješ i stahování?
Jednou mi napsal kluk z Ukrajiny, který si moje komiksy ani nemá kde koupit, takže je všechny stahuje z torrentu. Strašně se mu líbí a děkoval mi za ně. Poděkoval jsem mu taky. Rozhodně nebudu pokrytec a nenapíšu mu, že já nikdy nic nestahoval, to je přece nesmysl. Zajímavý a užitečný způsob by byl ten, pokud by lidi, kteří jsou v počátečním vývojovém stádiu prvních dvaceti let, měli všechny podobné věci oficiálně dostupné zadarmo. Ostatně, kdybych já sám před lety tolik věcí nestahoval, nečetl a vůbec se o ně nezajímal, nikdy bych nedosáhl toho, čeho jsem dosáhl. Jiná situace je, kdy máš dost peněz a stejně si všechno pořizuješ nelegálně. Autorovi ubíráš možnosti dělat všechny ty věci v klidu a pohodě, které peníze umí zajistit.

Co pro tebe znamená tvorba a osobnost Alana Moorea? Setkali jste se někdy?
Osobně jsme se nikdy nepotkali, krom pár zajímavých zážitků, kdy jsem cestoval mimo své tělo a nejednou ho spatřil. Takže jsme se možná někdy někde setkali, ale to by sis musel raději prověřit ještě u něj. (smích) Jinak je to rarita a neskutečná spisovatelská kapacita, navíc čistokrevný šaman, což je vidět i na způsobu jeho práce. Prakticky neopouští Northampton, kde žije a pečlivě buduje tamní komunitu. Je neskutečně inspirativní a podstatně mě ovlivnil – Z pekla je jeden z vůbec nejlepších komiksů, které jsem kdy četl. Hodně mi dala i jeho kniha Writing for Comics, která mi poskytla základy, když jsem začínal, anebo rozhovory, v nichž se rozpovídal úplně o něčem jiném než o komiksech a já skrze to nacházel další inspirace a nápady.

Z pekla vnímám podobně. Fascinuje mě a zároveň děsí, kolik toho musel vstřebat, než něco takového vymyslel a napsal. Jak to máš s rešeršemi pro svá témata a příběhy?
Pokud to dané dílo vyžaduje, je důležité rešeršovat pečlivě, ale zároveň se tím nenechat držet zkrátka. Může se sice stát, že na začátku mám dvacet stránek poznámek a na konci dvě stě, ale nesmím dopustit, aby mi to jakkoliv spoutalo a omezilo rámec, jak s příběhem dál pracovat a vybrat, co je pro něj správné.

Když se na to podíváš s odstupem člověka, který žije v zahraničí: jak je to s komiksem v České republice?
Co do četnosti rozhodně posun. Titulů je dneska celá řada, ale netuším, jestli je dostatek lidí, kteří by je kupovali. Jedna z věcí, kterou ale nespatřuji vůbec, je propagace v mainstreamových médiích. Nevidím propagaci v tom smyslu, že otevřu Reflex nebo Respekt a přečtu si o nějaké zajímavé komiksové knize, která vyšla za poslední měsíc. Bez toho lze čtenáře získávat jen velmi pozvolna. A jestli někdo vytáhne s dvaceti nebo třiceti tituly za rok, evidentně nechce dělat věci pozvolna. Jenže hodit něco jen tak ven a čekat, že si proto lidi sami přijdou, není cesta. Chybí mi tu PR a tím myslím poctivé PR, které se nesnaží, aby lidi slepě konzumovali všechno, ale aby si vybírali věci, které jsou jim blízké. Z mé vlastní zkušenosti je potřeba dát čtenářům najevo, proč je něco důležité, a pokud se tyhle věci v České republice neřeší a o komiksech referují jen úzce zaměřené platformy, nezlepší se to. Na druhou stranu si uvědomuji, že já sám nemám vnitřní potřebu jakoukoliv formu umění lidem tlačit a vnucovat.

Co nejlepšího ti Amerika dala?
Skvělá otázka, ale moc nevím, jak reagovat. Mám pocit, že tu zemi teprve poznávám. Spíš se snažím nepřemýšlet nad tím, že nějaké hranice vůbec existují, a to se týká jak mé vlastní osoby, tak všeobecných státních hranic. Je zajímavé, že žiju v jedné z největších zemí světa, která své vnitřní státní hranice technicky má, ale nikdo je prakticky vůbec neřeší. Multikulturně má Amerika neuvěřitelný rozptyl, ale asi nesvedu rozlišit, co mi za posledních pět šest let dala a co mi dal třeba kdysi Londýn. Je to na velkou analýzu. Nebo rovnou knihu.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Když klip, tak ze Zlína

redakce 16.02.2017

Zlínský Ateliér animované tvorby má v portfoliu klipy MidiLidi nebo Epy De Mye, nedávno k nim přibyla videa Beaty Hlavenkové. Rozhovor s nadějemi české animace.

Tomáš Motal: Komiksy dělám, abych je pak žil

redakce 17.12.2015

S frontmanem imperiálního gangu Schwarzprior Tomášem Motalem o popkulturním houbaření, o fetišizaci aut v jeho autorských komiksech, o nacistické estetice i...

Jakože pláču modrý slzy (Anežka Hošková)

redakce 09.11.2015

S výtvarnicí a promotérkou Anežkou Hoškovou o umění, které není pro každého, o Facebooku jako veřejném deníku, o cestě do Indie. A dalším.

Moimir Papalescu, technooptimista v cylindru

redakce 22.10.2015

Seriál o vizuálech. S elektronickým snílkem Moimirem Papalescu o Bowiem v roli Tesly, o napětí mezi vědou a náboženstvím nebo o genialitě Wellsovy Války světů.

Na odletu z reality, v uších Ghost Stories (Míla Fürstová)

redakce 14.05.2015

Další díl seriálu o vizuální kultuře hudební scény. S Mílou Fürstovou o práci na okřídleném obalu pro poslední desku Coldplay, o myšlenkách na únik z reality, o ženách s pistolemi...

Fullface: Hovory s Wild Tides: Part II

redakce 06.04.2015

S Kubou Kaifoszem z Wild Tides o nahrávání Sever Fashion, o metalu v logu i o tom, co se stane, když Přílivy za zvuků kostelních zvonů zaplaví Hell Camino.

Fullface: Marek Partyš nabízí surreal trip pro DVA

redakce 16.03.2015

Video pro skladbu Nipomo pojal jako surrealistickou koláž, která baví vtipem a vzdušností a ohromuje imaginativností i citem pro detail. Berlin Music Video Awards?

Nic nevyčnívá, nic není jen na efekt (Nikolas Petrlík)

redakce 23.02.2015

Čtrnáctý díl seriálu o vizuálech. S výhercem klání Cover Moon 2014, výtvarníkem Nikolasem Petrlíkem, o škatulkování, o míře autobiografičnosti i odvážných magazínech.

Fullface: Filmový narkoman Vít Hradil

redakce 09.02.2015

Další Fullface má na drátě jméno aktuální: V současné době se podílí na tvorbě televizní adaptace knižních Kmenů, za sebou už má videa pro Vladimira 518, Oriona i kompletní PSH.

Fullface: Vysmátý ďábel na výstavě Mene Mene Tekel Upharsin

redakce 30.12.2014

Temná, krutě sarkastická a vtipná kolekce svébytných plakátů od řady českých i zahraničních výtvarníků a grafiků se v průběhu nového roku zjeví v několika městech po České republice.