Adéla Polka | Články / Reporty | 30.09.2019
Zvláštní klid a téměř komunitní atmosféra, tak vypadá půlhodina před začátkem koncertu v pražském divadle Hybernia. Ve vzduchu visí společné tajemství: Amanda Palmer!
„Zítra si musím došít kostým, ale ztratila jsem pochvu, tak vezmu sekyrku!“ Slyším vedle sebe na sedadle, otočím se a vidím dívku pomalovanou jako příslušnici neznámého kmene. Ano, jsem tady správně. Na akci, kde se nikdo neodsuzuje a každý může být, kým zrovna chce.
Palmer vchází jakoby nic, zvedne ukulele na pozdrav a vystřihne bez mikrofonu Person I Want to Be. Při zpívání se náramně baví, srdečně komunikuje s publikem, pak nasadí vážnou notu. Je si prý velmi dobře vědoma toho, jak neužitečná je jako umělkyně pro tento svět, který se stává šíleným, a jak ví, že nevytváří žádné užitečné hodnoty jako jiní lidé. Někdo z publika ji ihned ujistí, že tomu tak není. Do hlediště se valí monolog o jejích podivných zkušenostech s muži a všem je jasné, že tohle nebude jen o piánu, ukulele a ukřičeném hlase. Palmer nám tady přijela otevřeně převyprávět svůj život, občas si dovolí dojmout i sama sebe a pokročilá znalost angličtiny zdá se být nezbytnou pro zvládnutí této show.
Když Palmer v kabaretních kozačkách konečně sedá ke klavíru, strhne se smršť. Pomalé úvody songů rozhodně nejsou pro Palmer typické, své emoce do nás sype zhurta a bez skrupulí. Autenticita projevu, vypnutí těla na židličce, boj s neustále se pohybujícím mikrofonem na stojanu a dlouhé, dlouhé textové pasáže. Jak to zvládá? Po takovém proudu emocí nás upozorní, že na její show se může stát cokoliv, tedy i to, že to bude ukecané, i to, že se budeme dál bavit téměř výhradně o potratech.
fotogalerii z koncertu můžete vidět tady
Pokud si někdo přišel poslechnout feministku, nepochodil. Až nepřirozeně vesele zahraná potratová píseň, jejíž ironii údajně feministky nepochopily, to jen potvrzuje, a tak nám s humorem předvádí, jak by měl vypadat remix, aby to odpovídalo požadavkům těch, kteří ji soudí. Hned na to se obecenstvo baví tím, jak zapomněla své dítě v autě. Naštěstí přežilo a tak si všichni stoupněte a zpívejte, rozkáže a publikum to ochotně vykoná.
Témata odsouzení, odpuštění a soucitu se promítají do písní věnovaných bostonskému atentátníkovi či matce, která přišla o oba syny. Vrcholem jejího ironického pohledu na svůj život je remake skladby Let It Go, jíž dává, jak jinak, potratový podtext a rozsvítí nad sebou disko kouli coby důkaz nezměrné vlastní síly. Těžko hledat silnější a osobnější hudební vyjádření na divadelním pódiu a těžko hledat někoho, kdo takhle utáhne představení o vlastních životních fuck-upech tři a půl hodiny.
Amanda Palmer (us)
26. 9. 2019 Divadlo Hybernia, Praha
foto © Jakub Václavek
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.