Články / Reporty

Anatomie ledu, fig. 2: Berghain

Anatomie ledu, fig. 2: Berghain

sheresky | Články / Reporty | 18.10.2012

„Contemporary music is going the way of the James Cameron school of storytelling: Remove any element of suggestion or subtlety and replace with a fucking sledgehammer. It’s like: YOU. WILL. FEEL. THIS.“

Jít do Berghainu na Frosta je ekvivalentem pro „být spasen“. Absolutní konec, a zároveň nejkrásnější moment života. Frost se vrátil do Berghainu po roce a narozdíl od loňského vystoupení, kdy si ukradl stage sám pro sebe, tentokrát nastoupil s Shahzadem Ismailym (bicí, perkuse) a Borgarem Magnasonem (kontrabas). Trojka, která se za poslední rok sehrála na mikrosekundy tepu. Všichni tři stojí v odstínech tmy, reflektor vrhá zlověstné obrysy do obecenstva. Je fakt, že zlověstná projekce by mohla Benovým koncertům přidat na atmosféře. Člověk si říká: dobře, tak tenhle frajer pečuje o každý detail, dbá na maximální efekt. Tak proč má k sakru jediný reflektor v rohu? „When you use video in a live show, you are effectively saying to me two things. One: You are completely and utterly incapable of engaging me in your performance and are compensating. Two: You think I am a moron, and have no imagination of my own.“

Frost svůj set prakticky vždy otevírá skladbou Híbakúsja nebo démonickou Carpathians, ale tentokrát došlo na novou, zhruba desetiminutovou věc, která se nesla v daleko přístupnější rovině tance a hluku. Extrakt mnoha žánrů, s velmi proměnlivým tempem. Záchvěvy post-dubstepu, industrial techna (ano? ano!), dark ambientu a noiseových smyček. Výsledek zněl jako budoucnost všech žánrů dohromady. Přistihl jsem se při myšlence, že jestli takhle bude znít celé příští album, Frost vejde do dějin. Nebo dostane na Musicserveru 8/10. Prostě se stane něco velkého, protože škatulka „tohle jsem ještě nikdy neslyšel“ bude rozšířena o mnoho dalších postupů.

I druhý song byl z nové, nepojmenované (nepřiznané) desky, stopáž rovněž kolem desíti minut. Tempo rychlé a bolestné. Techno kovu a prachu. Rychlé hororové zářezy kontrabasu v kontrastu s větším množstvím syntezátorů. Atypický rytmus bicích, minimum samplů. Že se Frost posouvá do „tanečnějších“ vod, bylo slyšitelné od prvních sekund, ale i tak bylo pořád cítit, že smysl pro dekonstrukci je větší než smysl pro konstrukci – takže pokaždé, když se kontrabas a bicí konečně potkaly a daly vyniknout jakési hororové dubové kompozici, okamžitě přišla sonická vlna hluku, která vše demontovala nebo alespoň obtěžovala při poslechu – trademark? „Live music for me is like a Tesla experiment.“ Trademark!

Set byl bohužel krátký jako vždy (kolem jedné hodinky), a někdo musel z kola ven. Logicky vypadla většina tracků z předposlední desky Theory of Machines, což setu rozhodně neuškodilo (nové kousky zapadaly spíše do vzorce By the Throat než Theory of Machines), ale třeba oželet takovou Stomp... je obrovská škoda. Vrchol koncertu si, jako už obvykle, urval otvírák z alba By the Throat. Killshot je mohutný, koncentrovaný útok zvuku. Nemůžete mu odolat. I kdyby vás koncert nechával chladným, Killshot je moment, který pohne s každým. Pravda, nemusí to být vždy příjemné, protože hrátky s decibely, infrazvukem a ultrazvukem můžou způsobit bolest ne zrovna příjemnou. Jenže – ať už to bolí nebo ne – magie vítězí.

„I guess I am just hyper-aware of the potential of my music sonically, and how it works as a result emotionally. When it doesn’t achieve it, I am a fucking pain in the ass for anyone in the vicinity. Cold dressing rooms? Fine. No booze? Whatever. Piano out of tune? I’ll work with it. Lighting rig fucked? OK, I play in the dark. But if your sound system is a piece of shit – or the people running it don’t know what they are doing – it’ll get ugly quickly.“

Set končí klasikou Ó God Protect Me, postavenou na samplu „ten zvuk, když couvá kamion“. Hromady skla se třesou, lidi si počítají končetiny, několik z nich se snaží pohnout, ale nemůžou zvednout nohy. Frost stojí, zaklapne MacBook, pokloní se, podá ruku spoluhráčům a bos odejde pryč. Zůstane jen pocit obřadu, očisty, vykoupení.

Jako vždy kulhám směrem k baru, něco si objednávám a mizím v tmavém koutě, kde je co nejméně slyšet nápor dalších umělců, žebrajících o pozornost. Vyčerpaný a frustrovaný. Políbený a znásilněný. Večer nutně končí (pokud jste na festivalu), další hudbu už do hlavy nedostanete. Jediné, co zůstává, je díra v hlavě naplněná zvukem. ZVUKEM.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #22> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Woodkidovy podivuhodné příběhy

Veronika Mrázková 08.06.2022

Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno.

Blues bez šťávy (Eric Clapton)

Jiří V. Matýsek 08.06.2022

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Eric Clapton jako pára nad hrncem.

S příchutí železa (Einstürzende Neubaten)

Jiří V. Matýsek 01.06.2022

Jeviště jako železářství, zestárlé monstrum ze šrotiště. Na koncert Einstürzende Neubaten se čekalo dlouho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace