Články / Reporty

Anatomie ledu, fig. 2: Berghain

Anatomie ledu, fig. 2: Berghain

sheresky | Články / Reporty | 18.10.2012

„Contemporary music is going the way of the James Cameron school of storytelling: Remove any element of suggestion or subtlety and replace with a fucking sledgehammer. It’s like: YOU. WILL. FEEL. THIS.“

Jít do Berghainu na Frosta je ekvivalentem pro „být spasen“. Absolutní konec, a zároveň nejkrásnější moment života. Frost se vrátil do Berghainu po roce a narozdíl od loňského vystoupení, kdy si ukradl stage sám pro sebe, tentokrát nastoupil s Shahzadem Ismailym (bicí, perkuse) a Borgarem Magnasonem (kontrabas). Trojka, která se za poslední rok sehrála na mikrosekundy tepu. Všichni tři stojí v odstínech tmy, reflektor vrhá zlověstné obrysy do obecenstva. Je fakt, že zlověstná projekce by mohla Benovým koncertům přidat na atmosféře. Člověk si říká: dobře, tak tenhle frajer pečuje o každý detail, dbá na maximální efekt. Tak proč má k sakru jediný reflektor v rohu? „When you use video in a live show, you are effectively saying to me two things. One: You are completely and utterly incapable of engaging me in your performance and are compensating. Two: You think I am a moron, and have no imagination of my own.“

Frost svůj set prakticky vždy otevírá skladbou Híbakúsja nebo démonickou Carpathians, ale tentokrát došlo na novou, zhruba desetiminutovou věc, která se nesla v daleko přístupnější rovině tance a hluku. Extrakt mnoha žánrů, s velmi proměnlivým tempem. Záchvěvy post-dubstepu, industrial techna (ano? ano!), dark ambientu a noiseových smyček. Výsledek zněl jako budoucnost všech žánrů dohromady. Přistihl jsem se při myšlence, že jestli takhle bude znít celé příští album, Frost vejde do dějin. Nebo dostane na Musicserveru 8/10. Prostě se stane něco velkého, protože škatulka „tohle jsem ještě nikdy neslyšel“ bude rozšířena o mnoho dalších postupů.

I druhý song byl z nové, nepojmenované (nepřiznané) desky, stopáž rovněž kolem desíti minut. Tempo rychlé a bolestné. Techno kovu a prachu. Rychlé hororové zářezy kontrabasu v kontrastu s větším množstvím syntezátorů. Atypický rytmus bicích, minimum samplů. Že se Frost posouvá do „tanečnějších“ vod, bylo slyšitelné od prvních sekund, ale i tak bylo pořád cítit, že smysl pro dekonstrukci je větší než smysl pro konstrukci – takže pokaždé, když se kontrabas a bicí konečně potkaly a daly vyniknout jakési hororové dubové kompozici, okamžitě přišla sonická vlna hluku, která vše demontovala nebo alespoň obtěžovala při poslechu – trademark? „Live music for me is like a Tesla experiment.“ Trademark!

Set byl bohužel krátký jako vždy (kolem jedné hodinky), a někdo musel z kola ven. Logicky vypadla většina tracků z předposlední desky Theory of Machines, což setu rozhodně neuškodilo (nové kousky zapadaly spíše do vzorce By the Throat než Theory of Machines), ale třeba oželet takovou Stomp... je obrovská škoda. Vrchol koncertu si, jako už obvykle, urval otvírák z alba By the Throat. Killshot je mohutný, koncentrovaný útok zvuku. Nemůžete mu odolat. I kdyby vás koncert nechával chladným, Killshot je moment, který pohne s každým. Pravda, nemusí to být vždy příjemné, protože hrátky s decibely, infrazvukem a ultrazvukem můžou způsobit bolest ne zrovna příjemnou. Jenže – ať už to bolí nebo ne – magie vítězí.

„I guess I am just hyper-aware of the potential of my music sonically, and how it works as a result emotionally. When it doesn’t achieve it, I am a fucking pain in the ass for anyone in the vicinity. Cold dressing rooms? Fine. No booze? Whatever. Piano out of tune? I’ll work with it. Lighting rig fucked? OK, I play in the dark. But if your sound system is a piece of shit – or the people running it don’t know what they are doing – it’ll get ugly quickly.“

Set končí klasikou Ó God Protect Me, postavenou na samplu „ten zvuk, když couvá kamion“. Hromady skla se třesou, lidi si počítají končetiny, několik z nich se snaží pohnout, ale nemůžou zvednout nohy. Frost stojí, zaklapne MacBook, pokloní se, podá ruku spoluhráčům a bos odejde pryč. Zůstane jen pocit obřadu, očisty, vykoupení.

Jako vždy kulhám směrem k baru, něco si objednávám a mizím v tmavém koutě, kde je co nejméně slyšet nápor dalších umělců, žebrajících o pozornost. Vyčerpaný a frustrovaný. Políbený a znásilněný. Večer nutně končí (pokud jste na festivalu), další hudbu už do hlavy nedostanete. Jediné, co zůstává, je díra v hlavě naplněná zvukem. ZVUKEM.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #22> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace