Aneta Kohoutová, Natálie Kratochvíle (Nuuk): Nuuk je životní postoj

Nuuk je hlavním městem Grónska i kulturní saunou a osvěžovnou v Hradci Králové. Co má vlastně pocení společného s kulturou? V rozhovoru s autorkami projektu Anetou Kohoutovou a Natálií Kratochvílovou necháme Inuity stranou, povídat si ale budeme o fyzické i duševní očistě, porodních bolestech při realizaci vlastních snů, o pocení na magistrátě i nadějných vyhlídkách do budoucna.

Jak začít s projektem typu Nuuk? Teda typu… Co je Nuuk a které ingredience byly v průběhu vaší cesty nepostradatelné? Nadšení?
ANETA: Ten recepis není moc Master Chef, ale spíš poctivej Jirka Babica. Ingredience jsou proměnlivý, ale výsledek jistotka. Nadšení musí bejt zažraný pořádně hluboko, jako smažák v hrníčku z mikrovlnky. Obecně je lepší nejdřív začít a až pak o tom mluvit.

NATÁLIE: Nadšení, že nevyschlo Labe, že na to nejsme samy, že se toho lidi nezalekli a od začátku choděj, že to nevybouchlo.

Váš příběh šťavnatě vyprávíte na webu, všechno ale začalo štěstím, Štěstím a grantem. Kterou část vaší spletité cesty byste nejraději vypotily?
ANETA: Asi žádnou. V tomhle selektivní paměť funguje úplně výborně. Je to takovej ten trapnej optimismus ve stylu všechno přetavíš na zkušenost a případně se ne/poučíš pro příště. Navíc jsem i trochu pověrčivá, třeba kdybysme tohle neudělaly tenkrát blbě – tím myslím zaplatit asi dvacet tisíc samozvaným vrtačům spodních vod –, tak by se všechno dopadlo úplně jinak.

NATÁLIE: Já bych si klidně nechala smejt období, kdy jsme plánovaly saunu na Slezské plovárně, jejíž majitel pomalu odlupoval své záměry, až jsme přišly na to, že jsou dost odlišný od těch našich. Ušetřilo by nám to pár napínáků a horkejch chvilek. Ale jak říká Aneta, i tohle je součástí Nuuk DNA, takže to tak mělo bejt.

Fungujete šestým rokem, co se za tu dobu změnilo? Funguje sauna celoročně?
ANETA: Voda v Labi se mi zdá trochu čistší, za to cesta víc rozblácená. Pomalu se nám vedle schodů usadila nutrie. Jinak se mi zdá, že se trochu změnil i náš vztah k Nuuku. Dřív jsme u všeho musely bejt, na všechno dohlížet. Teďka si už víc dovolíme věci delegovat na ostatní. Je to strašně osvobozující pocit, navíc mě dojímá, jak zvládnou bejt lidi, co s náma spolupracujou, samostatný a iniciativní. Brány potu otevíráme v září a loučíme se nějakou květnovou luční tancovačkou a bitvou na nafukovacích matračkách v řece. Občas teda zařadíme i nějaký prázdninový romance, ale ty tuším budou patřit do jiný otázky.

NATÁLIE: Nuuk se za tu dobu stal přirozenou součástí našich životů. Asi jako pro jiný lidi třeba televize nebo zahrada.

Měly jste mimojiné problémy se stavebním povolením, je to jedna z věcí, která vedla k nákupu maringotky? Nebo to jednoduše vyšlo nejlíp? Jak máte řešené sítě a vytápění?
ANETA: Spíš přemejšlím, s čím jsme neměly problém. Česká legislativa je neprůhledná jak zamlžený okno v sauně. Když vymyslíte něco, co nezapadá do žádný úřednický škatulky, třeba venkovní sauna, je odpověď vždycky nevím, což se rovná ne. Původně to měl být kontejner, ale kolečka se ukázaly jako jistější. Pro všechny případy. Sítě jsou u Labe maximálně ty rybářský a topení klasik dřevo. Elektřinu taháme asi deseti prodlužkama ze starý loděnice. To je jedna z nejbolestivějších věcí, motat kabely těch sto metrů někdy v lednu k ránu, když pořádně mrzne.

NATÁLIE: Používáme principy meandru, neobcházíme, obtékáme a vymíláme si svoji cestu. Nuuk nesídlí v říční zátočině náhodou. Vlastně jo, ale to je jiný příběh.

Předloni jste pořádaly akci Nábřeží saunařů, jak to probíhalo?
ANETA: Hodně pojízdnejch nebo jinak mobilních saun se najednou zhmotnilo v centru města podél obou břehů Labe. Všemu vévodilo obří šapitó, který jsme tam den předem pomáhali zatloukat dřevěnou palicí do břehů. Byly to strašně moc intenzivní tři dny plný zimy, skořicovejch šneků, potu a svařáku. Celý se to zakončilo hromadným skokem do Labe a rozebráním ručníků visících z mostu. Chtěly jsme v tom pokračovat, ale město už další ročník nepodpořilo.

NATÁLIE: Můžu sem místo toho dát fotku? Je na ní totálně zrelaxovanej pán s holym zadkem v centru konzervativního Hradce. Je v tom tak nějak všechno. Poslední hodiny Nábřeží saunařů, kdy vysvitlo říjnový slunce a barevnost cloumala přítomností. Celkem dost času jsme totiž v rámci příprav strávili ubezpečováním úřadů i policie, že nahota nebude na našem festivalu pěstována. Tak byla a nikomu to nevadilo nebo se to k nám aspoň nedostalo. Tohle je silnej impresionistickej obraz v mý hlavě.

Jak vycházíte s městem? Potřebujete ho, asi jo? Pozvali jste místní správu vypotit se, aby zakusili, o co přesně vám jde?
ANETA: Skoro by se mi chtělo říct, že město potřebuje nás. Magistrát je boj aneb ručníkem ani byrokracii nevysušíš by mohl bejt název týhle dramatický etudy. Na druhou stranu daleko větší silou disponuje veřejnost, obyvatelé Hradce, než ty co okupujou magistrát. V roce 2016 se nám podařilo vyhrát úplně bizár soutěž - Událost roku v HK. V online hlasování jsme porazili takový megalomanský projekty – jak materiálně, tak finančně – jako třeba křižovatka Koruna nebo rekonstrukce Galerie moderního umění. A to, že se za nás postavili lidi, posloužilo jako štít proti nějakejm mocenskejm praktikám. Od tý doby jsme městem tolerovaný, ale že by tam přeskočila nějaká vzájemná jiskra, to se říct nedá.

NATÁLIE: Já bych se teda ráda s lidma z magistrátu opotila někde v sauně, když už se společně potíme v jejich zasedačkách a kanclech. Aby byl svět spravedlivej a v rovnováze. Ještě teda nevim, jestli by to spíš nevypadalo jako v Kotli s Michaelou Jílkovou. Ale bez legrace: byla bych moc ráda, kdyby se ti lidé, kterým musíme dokola popisovat náš projekt a naše další akce, někdy přišli podívat a zkusit si, co v tom svym rajónu mají. Vím, že to je náročný a že by takhle mohli chodit doalelůja na všechno, ale když jsme třeba pořádali akci Nábřeží saunařů, která byla přímo v centru a jednou (toho roku) z „výstavních” akcí města, nějakýho pečenáče z magistrátu bych čekala. O to víc, když pak rozhodovali, jestli podpořit další ročník. Long story short: nepřišli, nepodpořili.

Obě máte dost zkušeností s městskou a zřejmě i krajskou samosprávou, nejen kvůli Nuuku, ale i vaším zaměstnáním. Jaký je Hradec Králové, jaké je to město, nakolik kulturní? V čem všem máte nápomocné ruce strčené vy? A vidíte nějaký vývoj třeba za poslední dekádu?
ANETA: To je úplně do živýho. Zrovna si píšem s Natálií zprávy ve stylu: Tak já nevím, není nakonec lepší koupit si dům u moře a prostě si jen tak bejt? Já jsem se už pracovně od Hradce hodně odpojila a díky covidu i tak trochu osobně. Každopádně můj pohled jako totálního hradeckýho insidera, kterej tady od dvanácti let, kdy poskakoval v batikovanejch riflích na svým prvním koncertě Vypsaný fixy, navštěvuje kulturu, je trochu pesimistickej. Progresivní věci, a tím nemyslím batiku, vzal věk, hodně toho spolkla Praha nebo Brno. Místo vývoje spíš sleduju v určitých bodech stagnaci, jako kdyby ty dva Gočárovy okruhy byly nějakým mýtickým bodem, přes kterej se nedaří dlouhodobě dostat nový myšlenky. Město obehnaný hradbama konformity. Ale nechci bejt nespravedlivá, věci se tu dějou. Jsou tady stabilní fungující instituce divadla, galerie, kino, muzeum. Hodně cením ty, který vsadili na edukaci. GMU nebo Divadlo Drak vytváří skvělej program pro děti, to je krok správným směrem. Zároveň mám pořád pocit, že je potřeba jít za to institucionálno a šlapat vlastní trasy. Ale neposedný nohy tady má málokdo. Z čeho mám radost za poslední dobu, je otevření Mokka Oda, svérázný kavárny s hudebním přesahem. Ač jde jejich produkce trochu mimo můj hudební, a hlavně věkověj záběr, tak si myslím, že tady dobře vyplnili jedno prázdný hudební políčko.

NATÁLIE: Tohle si, myslim, řeší hodně krajskejch měst. HáKáč je hodně olejnatej, věci se tu hejbou pomalu, nejsou tu impulzy pro nějakou kontratvorbu, lidi se tady mají dobře a svůj klid si držej. Já jsem se do Hradce přestěhovala ze Šluknova – nejsudečtějších Sudet a takovou tu klidnou kontinuitu tu vlastně oceňuju. Ta tkví právě i v těch institucích, co jmenovala Aneta. Zároveň se na žádný akci nevyhneme tématu přidušený konzervy. Já v tuhle chvíli spolupracuju s Královéhradeckým krajem na strategii kultury a je to fakt zajímavej ponor. Tenhle kout světa disponuje celkem pevnejma základama, který mu po dlouhý roky vystačily, zapomnělo se ale na to, že to jednou už stačit nebude a že ujede vlak. To se teď děje, a tak jedním z hlavních témat je nabídka, i poptávka, pro lidi 15–30 let. Za sebe vnímám, že Nuuk hejbe bokama a trochu ten vzduch víří, stejně jako další projekty, ať už ve městě nebo kraji. Tyhle malý vírový kolečka ale nic moc nestrhnou. Z kraje (neobjektivně, to je jasný) teď cejtim, že je snaha ty jednotlivý subjekty spojit, podpořit a dát jim silnější mandát. Z města zatím ne. Hodně to stojí na lidech, co o nastavení systému rozhodují a zda do toho vlaku chtějí nasednout, nebo úlevně odpočívat na zastávce, kde přece není tak špatně.

Nuuk neděláte jen pro sebe, kamarády nebo Hradečáky, svým způsobem spojujete různé „scény” nebo subjekty. A určitě sledujete i podobné aktivity, v Pardubicích je sdružení Offcity, v Jičíně funguje Valdštejnská lodžie, mohli bysme pokračovat dalšími spolky od Liberce po Litomyšl. Jak se díváte na tenhle network, který u nás pomáhá nakopnout třeba Nová síť? Je zvláštní něco takového tvrdit v době pandemie, ale jako by tady byly silnější generace, které pomáhají vytvořit něco pevnějšího a trvalejšího, často nezávislého na státní podpoře, ale taky schopné s tou státní samosprávou smysluplně vyjednávat. Jak to vidíte vy, je to liché vidění, idealismus nebo tohle tu bylo vždycky?
ANETA: Smeč na tu předchozí otázku. My jsme dvě. A vždycky jsme to takhle táhly a trochu záviděly spolkům. Teda alespoň já. Kolem Nuuku je komunita velká, ale v jeden moment jsem si uvědomila, že to člověk dělá taky trochu proto, aby nakopnul ostatní. Nemusíš bejt jenom pasiv příjemce, ale pojď něco vytvářet. A to mám pocit, že se úplně nepovedlo. Spolek lidí, kterej by diskutoval a vymejšlel divočiny, mně tady hodně chybí. Mám pro něj dokonce už i název. Jmenoval by se č.a.u., jako zkratka pro „čerpat a utrácet“. Prvním z úkolů, kromě čerpání dotací, by bylo přetřít ten hnusnej sloup, co zůstal po hodinách uprostřed pěší zóny na nějakou prima barvu a nahoru dát kytku. Tímhle vyhlašuju oficiální nábor do čau. V kostce je teda můj pohled na to, co popisuješ - sleduju, fandím, závidím. Zároveň si nemyslím, že je to úplně novej trend, spíš je trend o tom psát, mluvit. A to je skvělý. Městům to svědčí, zároveň se tím trochu rozbíjí dichotomní vidění fungování města. Není to my jako magistrát nebo radnice versus oni, obyvatelé. Je to spíš takovej kaleidoskop vytvářející nekonečně prolínající se obrazce vztahů všech, který se podílejí na utváření města. Částečnou útěchu jsem našla v náruči komise místní samosprávy, který jsem členem. Vymýšlíme různý sousedský akce, ze kterých mi přijde, že mají lidi radost. Funguju tam coby nástěnkář, tiskový mluvčí a profesionální schovávač čokoládových vajec v parku.

NATÁLIE: Právě teď, co to píšu, se připravuju na další diskuzní „pracovní skupinu” okolo návrhové části zmíněné strategie kultury pro Královéhradecký kraj. Síťování se tam prolíná téměř všema tématama. A je to silnej podnět i pro mě, pro nás. Měla jsem za sebe, koneckonců i za Nuuk, vždycky pocit takovýho samorostství a vyhejbání se okům sítě. Částečně to ale bylo tim, že tu žádná taková vhodná síť nebyla, a částečně pak tim, že začít něco takovýho budovat je velká zodpovědnost a obrovská práce na mnoho let. Jsem proto ráda, že se to teď začíná štrykovat. Uvidíme, jak se lapíme. Ale stejnak Nuuk asi navždycky zůstane tak trochu divokej.

V Nové síti zapojené nejste, stály byste o to se síťovat? S jakými spolky by to pro vás dávalo smysl?
ANETA: Člověk je ze svojí podstaty vypravěč, družnej tvor, kterej definuje svojí podstatu v kontextu ostatních. A tak mám pocit, že to „síťování” se tak nějak děje samo, intuitivně, v ručníku nebo bez. Tím se určitě nebráním nějakýmu zinstitucionalizování tohohle aktu, ale předtím než byla vyřčena tahle otázka, tak mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet. Teď studuju web Nový sítě a úplně si vzpomínám na naše první setkání. Bylo parné léto 2014 a poblíž Velkého náměstí se v rámci divadelního festivalu v Hradci usídlila kulturní zpovědnice, projekt Nové sítě. My jsme tam s Natálií natáčely takovou inscenovanou scénku s dialogem o babičce Bóže, ve stylu „haló, pozor, tady humor“. Každopádně síťování proč ne, když se nahodí správná návnada, tak se Nuuk chytí rád. Jen se to asi ještě nějak nedostalo na seznam našich priorit.

NATÁLIE: Díky za tuhle otázku a zamyšlení! S Nuukem se od prvních příprav potýkáme s tím, že nikam moc nepatříme. Nejsme zařaditelný. Jsme spíš sauna, kulturní vozejk nebo komunitní speciál? Setkáváme se od začátku s tím, že pro nás neexistujou žádný škatule. Nějak se mi to vrylo pod opocenou kůži a mám tohle nezařazení nějak vnuknutý. Nicméně jsme se za těch pět let vyvinuly nejen my, ale i škála hybridních projektů. Vlastně si říkám, že bych to nastavení mohla v sobě nějak upgradovat a po nějakejch sítích bychom mohli hodit okem. Píšu si, že zkusíme přítele na telefonu a vyvoláme červenou kulturní zpovědnici verzi 2.1.

Byla vám věnována celá kompilačka Vana od pardubického labelu Stoned to Death. Rýsuje se další spolupráce s labelem nebo muzikanty? S kým jste dále propojeni?
ANETA: Pot z Nuuku teče do Pardubic, takže tohle spojení se jasně nabízelo. Lilek je náš věrný štamgast a navíc vaří svoje mejdla, který byly součástí kazetovýho balení. S Ondrou Lasákem z Genot Centre jsme upekli jednu edici Silent Night. Hradecká verze Luční přespávačky a.k.a táboru pro Pražáky skončila zásahem několika policejních aut na poklidně spící účastníky, protože ambientní hudba vyvolala v lidech z nedaleké Třebše pocit, že na louce přistávají mimozemšťani. Asi jako když Orson Wells vysílal svoji rozhlasovou hru o marťanech. A s klukama ze Seismic budeme letos, snad, dělat už třetí edici Day - Night techno dvacetičtyřhodinový tancovačky v loděnici.

NATÁLIE: Máme v popisu stránky, že jsme country club. Já bych ještě přidala, že říznutej technem, ambientem a vlnobitím. Necháváme k nám připlout věci po Labi, a když se nám líběj, tak na ně naskočíme a užijem si jízdu.

Co kultůra? Jak často a jaké akce v osvěžovně pořádáte? Jsou nějaké ve výhledu, jakmile se opatření drobně rozvolní? Došlo na nějakou hudební produkci už i uvnitř sauny?
ANETA: Hudební tóny do sauny většinou jen dolíhají od táboráku, ale jedna produkce se tam teda uskutečnila. Bylo to autorský čtení Jaroslava Rudiše z knihy Český ráj. To bylo úplně geniální. Skupinka lidí v dlouhých bílých prostěradlech následovala čtoucího Rudiše ze sauny do řeky, jako nějaký řecký filosofický kroužek. Kultura ve všech podobách je součástí Nuuku, ale nemáme žádný kvóty, jakože dva koncerty a jedno divadlo měsíčně. Spíš je všechno hodně spontánní a založený na našich osobních kontaktech, přáních a náhodách. Svůj zrak upínáme k prvnímu říjnovému víkendu, kdy chceme vzkřísit Nábřeží saunařů, ale v naší luční verzi.

NATÁLIE: Moje nejdivočejší sny se teď smrsknuly na úplně prostej pocit společnýho táboráku se šumící řekou a lidma. Jestli k tomu bude nějaká hudba nebo promítačka, to už bude příjemnej bonus. Zatím nic konkrétního, krom toho začátku října, o kterém píše Aneta, neplánujeme. Prostě jenom žít Nuuk, to je samo o sobě kulturní zážitek. A životní postoj.

Prostředí sauny určitě plodí i nezapomenutelné historky, podělíte se o některou?
ANETA: Mně se spíš než nějaká klidná vzpomínková hladina vždycky vynoří takovej vír myšlenek a pocitů. Puzzle, který obsahuje tygří skoky do řeky, pocení se se štábem TV Barrandov, palačinku s Jozefem van Wissemem, to, jak když si nevíme rady, jak umístit schody do vody, tak v říjnu potápíme do Labe a přivazujem k nim tvárnice a doufáme, že to neodplave, zapomenutý tvarůžky v maringotce, finskej zpěvovej rituál obsahující pití vodky v sauně a následnej nahatej sprint a pád doprostřed louky, to, jak se točí celej svět, jak na Petra Nikla v bílých šatech a čepci skáče uprostřed jeho performance náhodně kolemjdoucí pes, jak úplně největší náhodou dostaneme ještě jednu saunu. Tenhle proud asociací by vydal na vlastní estrádu.

NATÁLIE: První asociace se slovem „historka” se váže s obrazem nahýho staršího chlápka – říkali jsme mu srdcař, protože rád vyprávěl, jak měl několik infarktů a jeden z toho i v sauně, ne u nás –, kterej divoce štípe dřevo, protože se mu to zrovna po sauně chtělo. Následuje další leporelo zážitků od divokejch tanců, bahenních rituálů, mistrovství světa v toustování až po příjemný dlouhý sezení v maringotce nebo u ohně s kamarádama. Je toho tuna a ještě víc, rozlejvaj se zátočinou, přetejkaj jí a tvořej krásnej obrazec o čtyř písmenech.

Co má Nuuk společného s hlavním městem Grónska?
ANETA: Doufám, že tam někdy společně vyrazíme a zjistíme to. Ale podle Google map určitě to, že do obou Nuuků se dá dojet lodí.

NATÁLIE: Představuju si to jako důchodcovskou jízdu lodí s Anetou, během který budeme sedět v houpacích křeslech na palubě a s folklorním plédem přes ramena sledovat přibližující se břehy Nuuku.

Celý projekt začal snem. Kdybyste si mohly jen něco přát, kam byste ho posunuly dále? Rozšířit, renovovat, ponechat mu jeho komorní atmosféru?
ANETA: Začalo to snem, ale pokračovalo prací. Je to neustále vyvíjecí se, živej a organickej projekt. Kdybych si cokoliv vysnila, ale neprožila, tak by mě to nebavilo. Ta tělesnost je tam hodně důležitá, po všech stránkách.

NATÁLIE: My pravidelně jednou za půl roku dospějeme k závěru, že potřebujeme větší saunu. Pak si ale řekneme, že bychom k tomu teda potřebovali i větší maringotku, která už se moc větší nedělá, takže další maringotku. Takže i víc lidí, dřeva, ručníků, vody, kafe, piv, medu. A pak dojdeme k tomu, že nám to takhle komorní vyhovuje.

Kdy jste se naposledy pořádně zapotily?
ANETA: Když při každý online výuce bojuju s technikou, při vyplňování vyúčtování pro magistrát, když si koupím hnusný víno, ale je mi líto ho vylejt, nebo při domácím karaoke. Ale pot je dobrej, je to začátek procesu, přerod, tělesnej dialog. Je to signál, že všechno funguje, jak má.

NATÁLIE: Poslední dobou se docela víc potim, protože jsem si přestala holit podpaží.

ANETA: Úplně, sbohem, bílý trička!

V poslední době se hodně mluví o bodyshaming a zbytnosti holení, téma pocení má před sebou ale ještě delší cestu. Sauna může mít ve všech těchto aspektech pozitivní vliv na chápání svého těla, vnímáte to tak vy nebo vaši spolupečenáči?
ANETA: Hodně saunáčský hot topic. Po nějakých traumatech z dětství, který obsahovaly zásahy „špekoměrů” a jiný sebedestruktivní procesy, jsem se přijímala hrozně dlouho. A pak jsem se najednou ocitla v Helsinkách na oslavě narozenin někoho z týmu lidí okolo filmovýho festivalu, kde jsem pracovala. Pivo, indický jídlo, dort a sauna. Střih. Se skupinou v podstatě cizích lidí se svlíkám ve sklepě, panicky držím jednou rukou ručníky, druhou hledám plavky, aby ze mě koukal maximálně nahatej kotníček. A když se rozhlídnu kolem sebe, všichni jsou už úplný naháči, co si ťukaj plechovkama piva s obrázkem medvěda. Nikdo nic neřeší, nikdo na sebe nezírá a nepřepočítává na centimetry krásy a úspěchu všechny měřitelný části těla. To bylo takový příjemný prozření, kdy zmizel ten divně ulepenej pocit, co dostaneš v kdejakým wellness centru s prapodivnou místností na zámek a porotou složenou z chlápků s roztaženejma nohama. Tak nějak věřím, že Nuuk může mít v tomhle ohledu poměrně katarzní účinek.

NATÁLIE: Very hot indeed. S bodyshamingem, stejně jako Aneta, mám hodně bohatý zkušenosti od dětství. Myslim, že mi v tom Nuuk reálně fakt pomohl. Panuje tam naprostá svoboda odhalování, zahalování, vyvalování i odvalování. Chápu frustraci mnoha lidí, který maj fóbii ze saun a mlsnejch kocouřích pohledů. To v Nuuku nehrozí. Jednak je tam tma a jednak na to není ani prostor ani nikdo zvědavej. Všichni jsou tam tak, jak jsou, každej má svý rituály i zvyklosti. Nuuk je veskrze hodně individualistickej v rámci potřeb každýho člověka a zároveň vlastně hodně komunitní v rámci nějakýho stírání rozdílů. A pot? Tomu jdeme naproti a dáváme mu prostor obřadně odplout i se všema problémama pěkně po řece pryč.

Právě jste ohlásily, že lze znovu saunu využívat za dodržení určitých pravidel. Skvělá zpráva, jaký máte zájem? A na co se letos nejvíc těšíte?
ANETA: Můj těšing jsou takový doutnající uhlíky, který čekaj, až je nějakej dobře mířenej vítr rozfouká do táboráku radosti. Jak tak sleduju předpověď, tak tuším, že říjen přinese pořádnou vichřici. Ale nevylučuju ani příjemný letní vánek. V Nuuku nikdy není bezvětří.

NATÁLIE: Na naší žerdi teď vlaje ručník tzv „opatrný” a zvětřilo ho už dost pečenáčů. Jedeme v takovym úspornym režimu, kterej může dělat radost oběma stranám. Já se nejvíc těšim, až na metaforickym stožáru zavlaje ohňová vlajka, která dá na vědomí, že jsme znovu otevřený všem, který chtěj naplno vpadnout do náruče naší zátočiny.

A co ty prázdninový romance, ke kterým jsme se nedostali?
ANETA: Na romance se musí pomalu a postupně, to je jas. Zatím jen lákáme jak Sirény z Labe na pohodu na pruhovanejch lehátkách, která se časem může rozhořet v trvalej potní vztah.

NATÁLIE: Představuju si to jako takovej ten dívčí román na čtení u vody. Potní romance v Labské zátočině. V tý knížce by se nic zásadního nedělo, ale i přesto – nebo právě proto – by to mohl být bestseller.