Ariel Pink: Koho vlastně zajímá, co já si myslím?

Dělat rozhovor s Arielem Pinkem není jen tak. První verzi otázek jsem mu posílal skoro před rokem, kdy se zrovna chystalo vydání jeho zatím posledního alba Dedicated to Bobby Jameson. Neodpověděl na ně. Ono ani není divu, když se po kolečku rozhovorů pro weby jako Stereogum a Dazed začalo opět říkat, že by snad bylo nejlepší, kdyby za sebe nechal mluvit jen svojí hudbu. Je pravda, že jeho sebelítostivé nářky nad tím, jak je nepochopen, mu zrovna moc nepomáhají, stejně jako fakt, že občas působí, že chce za každou cenu říct něco, co si myslí jen on sám („Nedivme se, že se takhle Trump chová, když jsou na něj všichni zlí…“). Na druhou stranu žijeme v době, která je extrémně přecitlivělá, a každý si myslí, že má právo na to nebýt ničím a nikým uražen. Scenáristům se vyčítá, že do svého nového příběhu obsadili málo ženských postav, režiséři jsou vyhazováni ustrašenými studii, která se bojí, aby nějaký roky starý nepovedený pokus o nevhodný fór na Twitteru nezapříčinil bojkot nového blockbusteru. V Katovicích se kontroverze nebojí a Pinkovi nabídli funkci kurátora experimentální stage. Těšte se na celý den kapel, které mistr sám vybral.

Tvoje hudba spojuje popové přístupy s velmi obskurními záležitostmi a béčkovou kulturou obecně. Pro některé posluchače jsi někdy až „moc radikální“ jindy zase zbytečně „moc klasický“. Každý má zjevně svou představu o tom, jak bys měl ideálně znít. Jaká je ta tvoje?

Osobně se beru za někoho, kdo je tak na půl cesty. Trochu radikální, trochu tradiční. Tradicionalisticky radikální a radikálně tradicionalistický. Věřím v centrismus. Ale koho vlastně zajímá, co já si myslím?

Mě zajímá třeba to, jestli je v tom, co děláš, nějaká hranice, za kterou by jsi už nešel. Když píšeš pro jiné lidi, je to něco, co děláš, abys zaplatil účty a pak si mohl sám dělat přesně to, co chceš? Je větší úspěch něco, o čem přemýšlíš, nebo to jde úplně mimo tebe?

Písně, co napíšu pro někoho jiného, za mě účty nezaplatí. Miluju psát a nahrávat svoje věci, ale často u toho začnu sám sebe nudit. Pracovat pro někoho jiného mi spíš pomáhá dostat se ze své vlastní komfortní zóny. Je to pro mě nová výzva.

Několikrát jsi řekl, že odpovídat dokola na otázky novinářů tě nebaví. Co si myslíš o současném stavu hudební žurnalistiky, je na tom opravdu tak špatně, že se tě všichni ptají na to samé dokola? Zajímá tě, co o tobě kdo napíše?

Zajímá tě, jestli mě zajímají hudební recenze? Ne. Záleží mi na tom, co si myslíš ostatní lidí? Ne. Zajímá mě hudební žurnalistika? Ne. Zajímá mě způsob, jakým jsou kapely propagovány? Ne.

Řekl bys mi něco málo o tom, jak ses stal kurátorem na letoším Offu?

Požádali mě o to. Takže jsem jim poslal dlouhý seznam kapel mých přátel, známá i neznámá jména. Lidé z festivalu je kontaktovali a to je celý příběh. Voilà!

Bude jistě zajímavé sledovat po celý den kapely dle tvého doporučení. Jaké jsou tvoje nejoblíbenější desky všech dob?

Žádné.

(mnoho dalších výživných odpovědí pana Pinka se dočtete ve Full Moonu #89, který vychází 27. srpna)