Ať promlouvá kytara (Buddy Guy)

Report z koncertu Buddyho Guye by mohl začít velmi podobně jako texty o nedávných koncertech Joea Bonamassy a Billyho Gibbonse. Prostě kytarové legendy v Praze, bluesoví mistři atd. atd. Ale nezačne, protože Buddy Guy je úplně jiná kategorie. Téměř sedmaosmdesátiletý usměvavý děda je totiž osobností, k níž mohli oba výše jmenovaní vzhlížet, uctívat a učit se od ní. A třeba doufat, že si společně zahrají.

Buddy Guy se do Praha vrátil po pěti letech. Tehdy hrál v Česku, ve Velkém sále Lucerny, poprvé. Letos přijel podruhé, do v zásadě plného Kongresového centra, a naposledy. Byl to také jeho patrně závěrečný koncert v Evropě. Ty, které měl ještě odehrát v Izraeli, z bezpečnostních důvodů zrušil. Vědomí, že to je téměř jistě poslední koncert na starém kontinentě, se na vyznění večera podepsalo, ovšem protagonista se tím nenechal ovlivnit. Ten naopak přivezl tolik energie a životního elánu, že by mnozí mohli závidět.

Stačilo, aby se přišoural na pódium – bez doprovodu, takový je to frajer – a zahrál pár tónů skladby Damn Right, I've Got the Blues a místo předrevolučních sjezdů komunistické strany i se štěstím povolených Rockfestů měl v hrsti. Ostatně, první potlesk vestoje toho na pohled křehkého pána v bílé bekovce, bílých kalhotách a puntíkaté košili, přivítal. Jak už to tak u bluesmanů ze staré školy bývá, hrál většinou převzaté věci. Zazněly tak klasiky Muddyho Waterse, Willieho Dixona, v úryvcích Johna Leeho Hookera, Cream, Jimiho Hendrixe. Nevadilo to. A pokud právě tyhle věci vyvolávaly jistou nostalgii, Buddy ji s přehledem rozbíjel nekonečnou sérií vtipů a v dobrém smyslu „opiček“, které k jeho koncertům patří.

Hraní hadrem, zuby, rukávem, košilí, tanečky, úsměvy. I ta sestoupení mezi lidi se na většině jeho koncertů dějí, přesto je to pokaždé milé. A od hudebníka, který už by mohl kytaru dávno pověsit na hřebík a jen se houpat v křesle a kynout svým následovníkům, to působí i po letech nenuceně, opravdově. Kromě komedie také uměřeně, citlivě hrál na kytaru a skvěle zpíval: procítěná Skin Deep, jedna ze tří původních, nepřevzatých věcí, zazpívaná jemným, až slabým hlasem, brala dech svou upřímností, Got My Mo-Jo Working dýchala erotickým dusnem a u Watersovy Sheʼs Nineteen Years Old zase Guy vtipně glosoval oněch devatenáct let.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Veselý staříček je důkazem toho, že blues je životodárná energie, která musí být předávána a přijímána. I proto si Buddy Guy může dovolit odejít z jeviště bez velkých gest a patosu. Rozdá trsátka, zamává, dojde na kraj pódia, dá si posledního panáka a mizí. Kapela mezitím dohraje před aplaudujícím sálem a také odchází. Zůstává hudba. Přesně v duchu titulu závěrečné skladby – Let the Guitar to Do the Talking.