axetofall: Po prohrané bitvě je každá mrtvola generál

Místo Preaching the Blues (and all the Ghostpoet) o hudbě, kterou nestíhám poslouchat, si dneska vyb(l)iju frustraci ohledně představ o lidech a fungování věcí. Konkrétně půjde o hejt z kategorie I just wanna be able to say in a disassociated way: what the fuck, and whatever. Warning: explicit lyrics.

Někdy v únoru jsem, u oběda, namyslela českou export office tohoto typu: www.icelandmusic.is. Vyrešeršovala základy, zasadila do lokálních reálií, vypracovala projekt, a ten pak, v lehce pozměněné podobě pro specifické účely, poslala na MKČR a IDU (Institut umění/Divadelní ústav, který u nás zaštiťuje program Kreativní Evropa, reálný grant). Oslovila jsem taky pár lidí, jejichž reakce byly v očekávané škále: nadšení, pomoc a okamžité zapojení – rezervovanost, uraženost a kecy o zásluhách, a do Full Moonu napsala (uvádím pro kontext):

Next big thing? Zakládám music export office. Budu jezdit na akce jako Borneo Music Expo, Kenya Music Week a Čukotka Showcase & Holidays a propagovat Vložte kočku, Ježíš táhne na Berlín, Nauzea Orchestra a sóloprojekty Vaška Havelky. Mám vizi, hlavu i Achillovu patu. Reakce lidí, jež jsem oslovila s partnerstvím, a zejména těch, kteří „nad tímu přemýšlejí už roky“ (jejich vize je samozřejmě jediná správná, jen to v té hospodě nějak nevyšlo!), mi píchla bolestivou ampuli skepse 92%. Jsem typ, kterého to spíš nakopne a udělá to natruc – a nelze nezmínit množinu profesionálních dobrodruhů, které jsem nadchla. Leč fakt, že jsem ani nezačala a už mám klacky pod nohama, mi víru v alianci nevdechl. Projekt je v první fázi z principu i logiky neziskový, a podle zkušeností již ostřílených exportérů nevděčný a vyčerpávající; o tom, že i iluze jdou rozbít na atomy, nemluvě. Then again, what else is new?

Přečetla jsem všechny tzv. strategické vládní dokumenty o státní podpoře kultury (a třeba taky lejstra Mennta- Og Menningarmálaráðuneytið, stejné instituce na Islandu), a na míru zpracovávám důrazně naivní žádost pro MKČR, EU/EACEA a jiné zkratky. A několika nadacím. A vždycky mám v záloze nočky na Radiu 1. Až to uslyší kapely s názorem a zásadou, dají mi takový monstrfakof, že mi v portfoliu zůstane jen Václav, který jediný se neštítí házet dema na pódium Pearl Jam. Jenže já se nevzdám. Ty klacky spálím a nepřestanu, dokud si nepodmaním Island, Pobaltí i rovníkovou Afriku. A Ježíš potáhne pro změnu na Nový York. Cítíte to jaro? Dneska jsem poprvé obědvala na terase. It shows. Case out.

Ministerstvo zareagovalo pozitivně (ostatně jsem následovala dokumenty EU, kde mají členské země podporu podobných aktivit befelem, a hojně používala termín public-private partnership, který je teď můj nejoblíbenější) a IDU se nabídl, že zprostředkuje schůzku. Včetně těch, kteří měli v minulosti podobný záměr. Přihodila jsem ještě „moje“ lidi, o kterých, překvapivě, nikdo nevěděl, přestože jsou v republice jediní, kdo se aktivně dílčím exportem zabývá.

Schůzka byla naplánována na 22. dubna, kdy jsem nemohla, ale to kupodivu nikomu nevadilo. Takže jsem na Flédě odspořádala produkčně nejhorší koncert kariéry, posbírala ohořelé osobní věci v pokoji, který v době mé nepřítomnosti vzplál (což sem píšu z charitativních důvodů jen proto, abyste měli tendenci postavit se v týhle pseudokauze na mojí stranu, nebo mi aspoň poslali avokádo, které tam taky shořelo), odkecala noční session na R1 a vyrazila, neohlášená a ze zvědavosti, do Celetné. Minutu po mně se tam přiřítila figura s hurónským: „Nojóó, my jsme taky zakládali export office, ale nikdo nám na to nedal prachy, hahahaha!“ Aha haha?

Prachy a útoky na Ministerstvo, proč nikdy nevysolilo žádný prachy, prachy, prachy, prachyprachyprachy, se staly leitmotivem celé schůzky. „Takže na tom se všichni shodneme, ano?“ Jo, vlastně padla znímka o asijském hudebním trhu. Korejském, konkrétně. Jako vážně. Marek Gregor, jak se zmíněná figura jmenovala, se choval jak Pavel Novotný, oslovoval mě „drahá dámo“ (ale jen když mi skákal do řeči) a bylo mi z něj tak na blití, že jsem myšlenku jakékoliv exportní office okamžitě opustila jen proto, že byl součástí týhle schůzky. Soudnost IDU mi asi zůstane záhadou. Jenže k mému překvapení se k těm agresivně žebravým kecům přidali prakticky všichni, snad kromě zástupce OSA, který už při představování avizoval, že neví, proč tam je, a pár lidí, kteří nevím, kdo byli, a mlčeli, takže mi to bylo jedno.

Legrační je, že ačkoliv jsem o zaštítění MKČR ani jejich peníze nijak zvlášť nestála a o aktuální grant s uzávěrkou 31. března požádala na doporučení a ze slušnosti, jejich zástupce mi byl nejsympatičtější a pro projekt paradoxně nejpoužitelnější. Třebaže jen tím, že by v něm ve finále dobrovolně nijak nefiguroval.

Výsledek? Nechme se takzvaně překvapit. Být Ministerstvem, nedám tomuhle akultivovanému stádu hýkajícího dobytka ani korunu. A pokud je tohle běžný způsob, jak žádat o podporu kultury, nedivím se, že na ni z rozpočtu jde jen mizivé procento. Bez ohledu na to, co všechno hnije ve státě dánském. Měla jsem na tričku Eastwooda s air pistol z Gran Torino, takže zpráva odeslána, i když ji nikdo správně nepřečetl. Ale nakonec je mi líto, že jsem u převlíkání vyměkla a neřekla to celý explicitnějc slovy Swans: You fucking people make me sick.