Články / Recenze

Bílá stížnost Merty & Viklického

Bílá stížnost Merty & Viklického

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Recenze | 23.01.2019

Mramorová bábovka je často mezi recepty pro začátečníky. Chce to ale trochu cviku, aby to nebyla jen dvě těsta na sobě, aby došlo ke kýženému prolnutí barev a chutí. Bývá to tak i u neortodoxních hudebních spojení. Někdy z toho vznikne nový styl, třeba když si Bob Dylan stoupl před elektrifikovanou kapelu tenkrát v Monterey a byl z toho folkrock, nebo když dublinské floutky z Pogues napadlo hrát punk s píšťalkami a banjem a dali tak vzniknout celtic punku. Jindy ono spojení skončí spíše v říši zajímavých a často velmi zábavných kuriozit (třeba jako když se dali dohromady Aerosmith s Run DMC).

Podobně působí i Bílá stížnost, záznam ojedinělého koncertu, na němž se potkal folkař a jazzman, Vladimír Merta a Emil Viklický. Těžko si představit rozdílnější hudební nátury. Rozevlátý Merta, už z písničkářské podstaty spoléhající se sám na sebe a na vlastní text, a na improvizace zvyklý a zároveň formálně sevřený Viklický. Merta to v bookletu popsal velmi přesně: „Emil mi dával fóra. Nechával mi náskok, dokud nezahlédl obrys písničky. Pak se do ní vrhl po hlavě, bez milosti mě nutil držet formu, kterou si mezitím přisvojil. Takže na pódiu se už zmítali dva skladatelé, jeden potíral druhého. Občas jsme se zázračně sešli, většinou ne.” A tak to i je. Viklický se trefuje do Mertových meziher (někdy dobře, jindy špatně), někdy jen pár tóny zahušťuje atmosféru (třeba ve středověkem šmrncnuté baladě Rytíř a Ondina). Výraznější je Viklický v dvojici improvizací U Dunaja, u Prešpurka a Šumák blues a také v hravých instrumentálkách Znělka Rádia Jerevan a Šílené počítače digitálně.

Pořadí skladeb se nedrží původní podoby koncertu, který se odehrál v Kladně 30. 6. 1982, dojmu kompaktního celku to ale nebrání. Bílá stížnost je díky těmto dramaturgickým manipulacím zarámována dvojicí dost možná nejsilnějších písní: melodicky rozevlátý Chór je temnou lamentací o samotě, závěrečné surové hornické blues Govirňa zase překvapí chytře použitým obhroublým humorem. Mezi těmito póly se Merta s Viklickým pohybují po celou stopáž. Humorné popěvky (Cukrář Porno, Dnes mám v lásce smůlu) se doplňují s básnickými dušezpytnými sondami, které, jako třeba píseň Na Hanou, odvádějí Mertu do méně slýchaných hlasových poloh.

Největší hodnotou vydávání archivních nahrávek je to, že zachycují atmosféru doby. Když se pak přidá prvek neopakovatelného spojení, je to o to zajímavější. Bílá stížnost tohle naplňuje skvěle.

Info

Vladimír Merta & Emil Viklický – Bílá stížnost (Galén, 2018)
web nakladatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

redakce 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.