Články / Recenze

Bílá stížnost Merty & Viklického

Bílá stížnost Merty & Viklického

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Recenze | 23.01.2019

Mramorová bábovka je často mezi recepty pro začátečníky. Chce to ale trochu cviku, aby to nebyla jen dvě těsta na sobě, aby došlo ke kýženému prolnutí barev a chutí. Bývá to tak i u neortodoxních hudebních spojení. Někdy z toho vznikne nový styl, třeba když si Bob Dylan stoupl před elektrifikovanou kapelu tenkrát v Monterey a byl z toho folkrock, nebo když dublinské floutky z Pogues napadlo hrát punk s píšťalkami a banjem a dali tak vzniknout celtic punku. Jindy ono spojení skončí spíše v říši zajímavých a často velmi zábavných kuriozit (třeba jako když se dali dohromady Aerosmith s Run DMC).

Podobně působí i Bílá stížnost, záznam ojedinělého koncertu, na němž se potkal folkař a jazzman, Vladimír Merta a Emil Viklický. Těžko si představit rozdílnější hudební nátury. Rozevlátý Merta, už z písničkářské podstaty spoléhající se sám na sebe a na vlastní text, a na improvizace zvyklý a zároveň formálně sevřený Viklický. Merta to v bookletu popsal velmi přesně: „Emil mi dával fóra. Nechával mi náskok, dokud nezahlédl obrys písničky. Pak se do ní vrhl po hlavě, bez milosti mě nutil držet formu, kterou si mezitím přisvojil. Takže na pódiu se už zmítali dva skladatelé, jeden potíral druhého. Občas jsme se zázračně sešli, většinou ne.” A tak to i je. Viklický se trefuje do Mertových meziher (někdy dobře, jindy špatně), někdy jen pár tóny zahušťuje atmosféru (třeba ve středověkem šmrncnuté baladě Rytíř a Ondina). Výraznější je Viklický v dvojici improvizací U Dunaja, u Prešpurka a Šumák blues a také v hravých instrumentálkách Znělka Rádia Jerevan a Šílené počítače digitálně.

Pořadí skladeb se nedrží původní podoby koncertu, který se odehrál v Kladně 30. 6. 1982, dojmu kompaktního celku to ale nebrání. Bílá stížnost je díky těmto dramaturgickým manipulacím zarámována dvojicí dost možná nejsilnějších písní: melodicky rozevlátý Chór je temnou lamentací o samotě, závěrečné surové hornické blues Govirňa zase překvapí chytře použitým obhroublým humorem. Mezi těmito póly se Merta s Viklickým pohybují po celou stopáž. Humorné popěvky (Cukrář Porno, Dnes mám v lásce smůlu) se doplňují s básnickými dušezpytnými sondami, které, jako třeba píseň Na Hanou, odvádějí Mertu do méně slýchaných hlasových poloh.

Největší hodnotou vydávání archivních nahrávek je to, že zachycují atmosféru doby. Když se pak přidá prvek neopakovatelného spojení, je to o to zajímavější. Bílá stížnost tohle naplňuje skvěle.

Info

Vladimír Merta & Emil Viklický – Bílá stížnost (Galén, 2018)
web nakladatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Barevné spektrum Hiromi

Karolina Veselá 06.12.2019

Kolosální Rhapsody in Various Shades of Blue skrývá další písně – objevuje se motiv z Coltraneovy Blue Train a středovou část zabírá rocková balada Behind Blue Eyes od The Who.

Téma smrti a konečnosti (Pixies)

Jaroslav Myšák 28.11.2019

Vykročení mimo tradiční pole působnosti na sebe strhává pozornost, přesto některé skladby působí nedotaženě.

Smutek, co vám udělá radost (Wilco)

Jakub Lang 25.11.2019

Wilco dokázali vyzdvihnout meditativní stránku vlastní tvorby, která je více nebo méně přítomná po celou jejich pětadvacetiletou existenci.

Baterie temných nomádů (Koonda Holaa)

Jiří Vladimír Matýsek 24.11.2019

Koonda Holaa je stvoření z jiného časoprostoru, který tím naším jen tak mimochodem proplouvá, vyzbrojen jen kytarou a baterií efektů.

Třikrát a dost? (Temples)

Veronika Myšková 20.11.2019

Hot Motion uvádí stejnojmenná písnička, která zní podobně jako předchozí singly, včetně prvků garážového rocku typických pro The Horrors či The Black Keys.

Temné stránky, chyby, pochyby i strachy (Beth Hart)

Jiří Vladimír Matýsek 19.11.2019

Finále v podobě tandemu Thankful a I Need a Hero spolehlivě patří k tomu nejlepšímu, co Beth Hart coby autorka a interpretka vytvořila.

Život přichází (The Comet Is Coming)

Jakub Koumar 18.11.2019

The Comet Is Coming si pohrávají s kosmickými zvuky a afrofuturistickým vizionářstvím Sun Ra (Lifeforce I), s nimiž si King Shabaka měl tu čest zahrát.

Zpověď rebelky elektropopu (Tove Lo)

Veronika Svrčinová 14.11.2019

Je to pořád elektropop, ale už nestaví na prostě líbivých a opakovaných melodiích. Tentokrát si Tove Lo s hudbou vyhrála, přidala dynamiku, složitější kompozice, hlubší texty.

Promyšlená porce podzimní mizérie (The Lumineers)

Anna Valentová 05.11.2019

Skladby na albu III jsou seřazené za sebou tak, že postupně vypráví životní příběhy tří členů rodiny Sparksových, jejichž předobrazy nacházeli autoři ve svém okolí.

Vnitřní dítě Jacoba Colliera

Karolina Veselá 04.11.2019

Během následujících dvou let vydá nové čtyřalbum, projekt padesáti skladeb nesoucí název Djesse. Ten evokuje Collierovy iniciály, ale prý jde o náhodu.