Články / Recenze

Bílé kapky lásky Elsy Aids

Bílé kapky lásky Elsy Aids

Libor Staněk | Články / Recenze | 17.02.2018

Výrazná tvář současné české poezie Elsa Aids vydala na sklonku minulého roku svou třetí básnickou sbírkou nazvanou Kniha omezení. Těžko hledat na tuzemském literárním poli jiného básníka, který by skrze drsnou sebereflexi vyjevoval svůj fikční svět tak opravdově. Jeho nenucený, přesto silný básnický hlas navíc dokáže vypovídat o skryté duševní nemoci celé naší společnosti, která je v polistopadové době rozdělena jako nikdy předtím.

„Ujel jsem sto osmdesát kilometrů za dvě hodiny / a teď pozoruju noční hmyz, jak zbrkle přelétá čajové svíčky.“ Těmito verši začíná první báseň nové sbírky, ve které jsme svědky překonání velké vzdálenosti za účelem banálního pozorování dalšího těkajícího pohybu. Prostřednictvím kvapného přesunu se ale nic nezavrší, právě naopak. Spíše se pokradmu rozevírá další propast citového prázdna, prohlubující se každou další přečtenou stránkou. Autor je po celou dobu jakoby na útěku před sebou samým, je v exodu vlastní existenciální vrženosti. Toto „emoční vykrvácení“ zde ale nezapáchá infantilním patosem, Aids je ve svých metaforách, jež si rozkošnicky libují ve fetišistických motivech, až chladnokrevně křehký a velice intimní: „Ležíme v posteli a já si očichávám ruce. / Cítím její pohlaví a také vůni mandarinky, kterou jsme spolu snědli.“

Básník ohledává potřebu neurčité dálky, vyměřuje skrze své podvědomé hlasy tíseň samoty a zakouší míru odlehlosti k druhému lidskému „já“: „Všichni jsou poblíž, / jen já jsem daleko.“ Přitom všem ale mluví autenticky - zevnitř sebe. Pro Elsu Aids je příznačná citová izolovanost od vnímaného okolí, jeho „stalkerské“ oči jsou vždy a všude otevřeny slídivě dokořán. Jeho obraznost v některých polohách čerpá z bizarně perverzních obrazů, za jejichž rámem nalézáme nesmírně smutné obrysy: „Plešoun se nedokáže zastavit / ale také se nemůže udělat / Jeho pot páchne prací. / Prsty má jako ploutve, celý den umývá nádobí,“ nebo „Muži přilepení k obrazovkám / si honí společný ocas. / Různé ženy se liší ale ne při pohledu zblízka. / Z dálky zase nejsou vidět malé kazy: / chlupy, zarudlá kůže, otlačeniny a mateřská znamínka.“ Jindy jsou pak tyto podněty získávány z obyčejného partnerského vyhoření: „Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.“

Frekventovaným tématem sbírky je fakt, že lyrický subjekt se cítí neustále nemocný (to lze odvodit již z básníkova pseudonymu). Samotná nemoc přitom působí abstraktně a neuchopitelně, i když nikdy není explicitně pojmenovaná. Sbírkou se táhne jako hustá pavučina, jež je latentně vetkána do jejího jádra a z neznámé příčiny se nechce vyléčit: „Jsem nemocný / a neléčený. / Kromě postele nepotřebuju žádný nábytek,“ či „Básně čtou nemocní lidé, / hlavně ti, co se přibližují bez pohybu a rádi by zmizeli na místě, / když plní misku kočičím žrádlem a vrací se do postele.“ Tato (ne)viditelná nemoc přitom prorůstá i do morku naší země, chceme-li, naší společnosti, které je v knize několikrát uděleno negativní přízvisko „Ošklivé Česko“.

Elsa Aids je monstrum současné české poezie. Básnická obludnost prohnilé duše se nechce vykoupit katarzí, nechce se nikomu empaticky přiblížit ani lyricky podbízet, i přesto všechno dokáže být ve svých básních něžnější než mnoho jeho generačních souputníků. Je to ale temná něha, ve které je vzrušení bílou kapkou lásky a strupy v ní chutnají jako ibišek. Jeho poezie jednou „bodá jako nůž“ a podruhé „voní jako bezinkové květiny“.

Info

Elsa Aids – Kniha omezení (Rubato, 2017)
web nakladatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Za stínem vlastní duše (Načeva)

Adéla Polka 03.07.2020

Je to plynutí v čase, plynutí hříchů v něm. Niterné pocity, pro které je forma básně ideální, vystupují ze své intimity, jsou odhaleny.

Full Moon 10: Houpací koně - Desolation Peak

Kristýna Trochtová 02.07.2020

Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018.

V erupcích hněvu a zoufalství (Drom/Tengri)

Jiří Vladimír Matýsek 19.06.2020

Drom se netají tím, že jejich polovina je prvním vykročením k novému materiálu, prvotním průzkumem možných cest. A Tengri?

Zvukové nákresy s ostrými hranami (Anna Calvi)

Jakub Koumar 05.06.2020

Symfonicky košatý, atmosférický pop však vyžaduje i precizní zpěv, do něhož se jí v mládí zrovna moc nechtělo.

Vyzrálé spratkovství Jamese Colea

Dantez 31.05.2020

Za úsměvným akronymem se skrývají slova Money Rain Dancer a jde o proces nemálo podobný šamanistickému vyvolávání deště.

Klamou tělem, omamují melodiemi (Kurt Rosenwinkel Trio)

Jiří Vladimír Matýsek 30.05.2020

Po uvolněné, latinou načichlé a sluncem prozářené předchozí desce Caipi se Rosenwinkel, v rámci svého tria, vrací zpět ke komplikovanější stavbě skladeb.

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.