Blahoslavení chudí duchem? (Šťastný Lazzaro)

Šťastný Lazzaro navazuje na slavnou tradici italského neorealismu. Alegorický snímek režisérky Alice Rohrwacher, který si odnesl z festivalu v Cannes cenu za nejlepší scénář, nabízí pohled na sociální dynamiku jako všudypřítomnou snahu zneužívat slabšího.

Film sleduje nejméně průbojného člena zapadlé zemědělské komunity Lazzara. Obětavý mladík se zasněným výrazem a submisivní řečí těla posluhuje všem, v malebných obrazech italského venkova z počátku minulého století navazuje nerovné vztahy, ve kterých se vždy stává tím manipulovaným. Ve své prostotě ale působí šťastně.

Děj se odehrává v nespecifikovatelném bezčasí, které nese prvky konce devatenáctého století i pozdních devadesátek, v druhé polovině se z venkova přesouvá do oprýskané urbanistické džungle blízké budoucnosti. V chladném betonovém světě potkává Lazzaro své známé ze společenství, kteří do města přesídlili s vidinou lepšího života. Aspekt sociálního vyloučení zůstává neměnný v prostoru i čase: každý společenský žebříček musí mít svůj nejnižší stupínek.

Četné náboženské odkazy, pro Itálii typické, evokují biblický citát „blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“. Náboženská linka, ve které je hlavní hrdina postupně stavěn do role světce, doplňuje sociálně popisný rozměr filmu. Lazzara provází zázraky a jako světec je v jedné ze scén uctíván, tím ovšem není, chybí mu to nejpodstatnější: víra přesahující pozemský život. Jeho bezelstná oddanost bližnímu, kterou snímek oslavuje, tak chvílemi působí slabošsky a bezcílně. Jen v jednom momentu opouští pozici loutky a aktivně hýbe dějem: konfrontuje instituci, která vysává peníze všech, majetných i chudých, banku. Nezištný pokus o finanční záchranu přítele končí tragicky, Lazzaro dostává svou mučednickou smrt.

Popis společnosti jako vzájemně se vykořisťující pyramidy, na jejíž špičce stojí ti nejbohatší, není ničím novým. Podstatnější je morální linka linoucí se příběhem. Ta není docela naivní: nuzná zemědělská komunita je stejně morálně zkrachovalá, jako postavy z vyšších společenských sfér. Vizuálně působivý film vyznívá jako bezútěšná sociální kritika a postava Lazzara jako chlácholivé východisko: nehledě na okolnosti mohou citliví lidé prožít život plný hlubokých emocí. Jakkoli může být podobný závěr neuspokojivý, nastoluje otázku, pro co má smysl žít a zemřít. Stačí to?