Články / Reporty

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 15.11.2019

Šumperský festival BluesAlive s prestižním oceněním Keeping The Blues Alive vstoupil do svého čtyřiadvacátého ročníku. Tentokrát žádné hraní ve foyer Kulturního domu, žádné přerušení programu delší pauzou, tedy léta zaběhaná struktura. Dobrý tah.

Zahřívací kolo tvořil slovenský dvojblok Kiero Grande a Tony Bigmouth Pearson. První jmenované, kapelu, o které se mluví čím dál více, jsem k vlastní škodě nestihl. Tony Bigmouth Pearson potěšil civilním vystoupením, když sám s kytarou, looperem a slušnou dávkou přirozeného showmanství předvedl autorské věci a prostřídal je několika osobitými covery. Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

Slovenská předehra otevřela dveře k jednomu z dramaturgicky nejlépe postavených večerů, jaké jsem měl možnost na šumperském festivalu zažít. Tři vystoupení, každé úplně jiné, všechny špičkové. Vycházející jméno, zářící sideman, legenda.

Lizz Wright se u nás zatím předvedla spíše jako jazzová zpěvačka a čtvrteční set pro ni byl, jak sama poznamenala, návratem ke kořenům, k blues ochucenému gospelovou procítěností. Zahájila coverem Old Man Neila Younga zazpívaným tak od srdce, až se v nejednom oku zaleskla slza. Pokorný koncert postavený na jemných melodiích, které Wright tvarovala svým sametovým, specificky zabarveným hlasem, byl strhující jakýmsi spodním proudem energie. Lví podíl na tom měla i čtyřčlenná kapela. Výrazní, přesní muzikanti, kteří hráli frontwoman do not, i oni s pokorou a skromností, jež jim nedovolila zbytečné exhibování. Přídavek, taky poněkud nezvyklý jev na BluesAlive, byl naprosto na místě.

To Doyle Bramhall II tahal jiná esa. Na pódium, které kromě něj patřilo jen basákovi/klávesákovi a bubeníkovi, se doslova ležérně došoural, kolem sebe aureolu rockové hvězdy s cinkajícími řetízky a náramky, oči schované za tmavými brýlemi. Jakmile ale vzal kytaru, hned bylo jasné, proč je nenápadným sidemanem takových hvězd, jako jsou Eric Clapton, Roger Waters či Elton John. Hned taky naskočila otázka, proč, k sakru, není známější? Levoruký hráč s unikátním soundem, který je dán tím, že si neotočil struny a má tedy nízké dole, předvedl hrubý, neotesaný koncert s doslova drtivým zvukem. Jestli Lizz Wright hladila, zklidňovala a nutila doslova k duchovnímu usebrání, Doyle Bramhall oslňoval rockovou přímočarostí a blues ostrým jak břitva. A taky trochou punku, když si na závěr střihl I Wanna Be Your Dog od The Stooges.

fotogalerii z prvního festivalového dne zhlédněte tady

Klavíristce a zpěvačce Marcii Ball se podařilo roztancovat šumperský kulturák jako málokomu. Ono se totiž jen špatně odolává svádivému rytmu boogie woogie a rock‘n‘rollu v tak energickém podání, jaké předvedla tahle čerstvá sedmdesátnice. Jerry Lee Lewis v sukních, takovým dojmem působila. Nejdelší koncert festivalu stál do značné míry na individuálních muzikantských schopnostech, ale i přirozeném showmanství, které se nejvíce projevilo v letmých tanečcích či skupinových „choreografích“.

Shodnout se na tom, co bylo vlastně nejlepší, se nedalo. Každý měl něco jiného, zároveň vlastně nešlo – a to ani jednomu z vystupujících – cokoliv vytknout.

Info

Blues Alive 14. 11. 2019, Dům kultury, Šumperk

fto © Radim Malíček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.